ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1389.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1389/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobců A) J. M., B) P. L., zastoupených advokátem, proti žalované S., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 2.032.527,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 234/93, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 1999, č. j. 22 Co 530/98-186, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 1999, č. j. 22 Co 530/98-186, pokud jím byl ve vyhovujícím výroku o věci samé v částce 1.298.483,- Kč potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. srpna 1998, č. j. 20 C 234/93-155, a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. srpna 1998, č. j. 20 C 234/93-155, ve vyhovujícím výroku ohledně částky 1.298.483,- Kč a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se jako podílový spoluvlastníci "domu čp. 254 v P." (dále jen "předmětný dům", resp. "dům") domáhali, aby jim žalovaná, která i po jeho vydání žalobcům v restitučním řízení v předmětném domě užívala nebytové prostory v přízemí (až do 3. září 1992) a ve 4. a 5. patře (až do 19. února 1993), zaplatila částku 2.032.527,- Kč především z titulu dlužného nájemného z nebytových prostor nacházejících se v přízemí předmětného domu za dobu od vydání domu, tj. od 10. dubna 1992, do 31. srpna 1992, dále z bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním těchto prostor v době od 1. září 1992 do 3. září 1992, následně z bezdůvodného obohacení, vzniklého užíváním prostor nacházejících se ve 4. a 5. patře předmětného domu v době od 10. dubna 1992 do 31. srpna 1992 (dále jen "nárok na vydání bezdůvodného obohacení"), poté z titulu náhrady škody v podobě ušlého zisku za dobu od 1. září 1992 do 19. února 1993, kdy žalobci nemohli prostory ve 4. a 5. patře předmětného domu výhodně pronajmout v důsledku jejich obsazenosti žalovanou (dále jen "nárok na náhradu škody na ušlém zisku"), a konečně z titulu náhrady škody na zařízení uvedených prostor, které měla žalovaná předat žalobcům ve značně zdevastovaném stavu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. prosince 1994, č. j. 20 C 234/93-46, a opětovně - po zrušení citovaného rozsudku usnesením Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího - rozsudkem ze dne 10. září 1997, č. j. 20 C 234/93-110, mimo jiné zamítl nároky na vydání bezdůvodného obohacení a na náhradu škody na ušlém zisku. K odvolání žalobců byly v zamítavých výrocích ohledně uvedených nároků citované rozsudky vždy zrušeny, a to rozsudek ze dne 28. prosince 1994, č. j. 20 C 234/93-46, usnesením odvolacího soudu ze dne 30. listopadu 1995, č. j. 14 Co 509/95-76, a rozsudek ze dne 10. září 1997, č. j. 20 C 234/93-110, rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. března 1998, č. j. 22 Co 53/98-140, a mimo jiné i v tomto rozsahu byla věc vždy vrácena se závazným právním názorem soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V pořadí třetím rozsudkem ze dne 11. srpna 1998, č. j. 20 C 234/93-155, soud prvního stupně mimo jiné výrokem označeným jako I. vyhověl žalobě na vydání bezdůvodného obohacení co do částky 42.330,70 Kč a žalobě na náhradu škody na ušlém zisku co do částky 1.271.670,- Kč, celkem ohledně těchto nároků v částce 1.314.000,70 Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalobců a žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 14. ledna 1999, č. j. 22 Co 530/98-186, výrokem označeným jako I. řízení zastavil ohledně částky 1.297,- Kč, výrokem označeným jako II. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé změnil jen tak, že zamítl žalobu ohledně částky 14.208,70 Kč; jinak, tj. mimo jiné z titulu vydání bezdůvodného obohacení co do částky 42.417,- Kč a z titulu náhrady škody na ušlém zisku co do částky 1.256.066,- Kč, jej potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení citovaný rozsudek změnil jen tak, že náklady činí 217.915,20 Kč; jinak jej potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rovněž ve výroku o nákladech řízení státu. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání.
Ve vztahu k nároku na vydání bezdůvodného obohacení se odvolací soud neztotožnil s názorem žalované, že právním důvodem užívání nebytových prostor ve 4. a 5. patře předmětného domu byla hospodářská smlouva ze dne 11. června 1985 (dále jen "hospodářská smlouva", resp. "smlouva"). Právním důvodem užívání těchto prostor nemohla být smlouva především proto, že byla uzavřena v době, kdy ještě 4. a 5. patro předmětného domu neexistovalo; "nemohla být platně uzavřena hospodářská smlouva na užívání dosud fakticky ani právně neexistujících nebytových prostor", jak to vyjádřil odvolací soud. Poté - stejně jako soud prvního stupně - dovodil, že v článku X., bodu 2/ a 3/, stanovícím, že "OPBH 2 zajišťuje S. právo bezplatného užívání jím vybudovaných nebytových prostor s příslušenstvím a S. přijímá zřízení práva vymezeného v odst. 2 na úplné vypořádání svých nákladů vzniklých výstavbou a zřízené právo má účinky i proti třetím osobám, zejména právním nástupcům OPBH", je hospodářská smlouva neplatná podle §24 odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění platném v době uzavření hospodářské smlouvy, tj. ve znění po novele provedené zákonem č. 165/1982 Sb. (dále jen "hosp. zákoník"), pro rozpor s právními předpisy (§70, §71, §348 hosp. zákoníku a §10 vyhlášky č. 156/1975 Sb.) a obcházení jejich účelu. Dovodil totiž, že ve zmíněné části smlouvy mohlo jít pouze o "bezplatné užívání trvale nebo dočasně přenechaných nebytových prostor", avšak smlouva zde "nesplňovala náležitosti žádné z variant obou smluv", tj. náležitosti normované právě citovanými ustanoveními. Byť neplatnou smlouvu nelze vypovědět, je - podle názoru odvolacího soudu - třeba vůli žalobců vtělenou do výpovědi ze dne 29. května 1992 chápat tak, že jejich vůle směřovala k ukončení užívání všech nebytových prostor v předmětném domě, tudíž vedle nebytových prostor v přízemí předmětného domu i nebytových prostor ve 4. a 5. patře domu, žalovanou ke dni 31. srpna 1992. Jestliže žalovaná užívala v době od 10. dubna 1992 do 31. srpna 1992 nebytové prostory ve 4. a 5. patře domu bez právního důvodu, mají žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši nájemného, vypočteného způsobem uvedeným v rozsudku. Odvolací soud pak také dovodil, že je důvodný rovněž nárok na náhradu škody na ušlém zisku, tj. podle slovního vyjádření odvolacího soudu nárok "na náhradu škody ve výši ušlého zisku (§420 a §442 odst. 1 obč. zák.), za jehož podklad vzal soud I. stupně pozdější nájemní smlouvu", neboť v době od 1. září 1992 do 19. února 1993 žalovaná užívala nebytové prostory ve 4. a 5. patře předmětného domu "nejen bez právního důvodu, ale i proti vůli vlastníků".
Proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně co do částky 42.417,- Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení a v částce 1.256.066,- Kč z titulu náhrady škody na ušlém zisku, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 2 (správně odst. 1) písm. b/ zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). S přihlédnutím k jeho obsahu v něm uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. Žalovaná především poukázala na rozpor, plynoucí z rozhodnutí odvolacího soudu, který sice dovodil, že výpověď ze dne 29. května 1992 je platná, avšak samotnou hospodářskou smlouvu, z níž byla výpověď dávána, za platnou nepovažoval. Uvedený rozpor nelze podle názoru žalované napravit poukazem na vykládací pravidlo právních úkonů, obsažené v ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění, jak se o to při vědomí zmíněného rozporu pokusil odvolací soud. Následně žalovaná v dovolání napadla právní závěr o neplatnosti hospodářské smlouvy. V této souvislosti namítla, že její právní předchůdce nebyl státní socialistickou organizací; "měl statut účelové organizace SSM, společenské organizace bývalé Národní fronty a NF byl také řízen. ... Použití ustanovení §71 odst. 1, případně §348 hospodářského zákoníku nepřichází proto vůbec v úvahu". Dále uvedla, že hospodářská smlouva měla "všechny potřebné předpoklady platného hospodářského závazku a byla také smluvními stranami plně respektována. Do tohoto smluvního vztahu ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. vstoupili žalobci jako osoby oprávněné a byli tímto závazkem vázáni. Protože nešlo o hospodářskou smlouvu podle §348 hospodářského zákoníku, nemohlo dojít ve smyslu ustanovení §876 odst. 1 obč. zákoníku ke transformaci na smlouvu nájemní, ani na smlouvu o výpůjčce. ... z takovéto smlouvy nemohla být proto vůbec dána výpověď". Proto má žalovaná zato, "že k zániku hospodářského závazku mezi původními účastníky došlo až okamžikem vyklizení nebytových prostor ve 4. a 5. patře předmětného domu, a to dohodou smluvních stran". Byla - li hospodářská smlouva platná, nedošlo užíváním nebytových prostor ve 4. a 5. patře domu k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobců a ani žalobcům nevznikla škoda na ušlém zisku. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. před 1. lednem 2001, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 14. ledna 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil v pořadí již třetí rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než v dřívějších (odvolacím soudem v této části zrušených) rozsudcích proto, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Jelikož je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., není zapotřebí otázku přípustnosti dovolání řešit z pohledu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (odvolací soud nevyhověl návrhu žalované na vyslovení přípustnosti dovolání).
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady tohoto druhu nebyly v dovolání tvrzeny a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda je hospodářská smlouva v článku X., bodu 2/ a 3/ neplatná pro rozpor s právními předpisy, konkrétně ustanoveními §70, §71 a §348 hosp. zákoníku a ustanovením §10 vyhlášky č. 156/1975 Sb., popřípadě z důvodu obcházení jejich účelu. Na způsobu vyřešení uvedené předběžné otázky závisí posouzení obou uplatněných nároků, tj. jak nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tak také nároku na náhradu škody na ušlém zisku.
Především je zapotřebí předeslat, že odkaz odvolacího soudu na ustanovení §10 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, je nepřípadný, neboť v době uzavření hospodářské smlouvy (dne 11. června 1985) platila již vyhláška č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, která nabyla účinnosti dne 1. ledna 1985 (§37 citované vyhlášky) a která v §36 k témuž dni zrušila vyhlášku č. 156/1975 Sb.
Podle §70 odst. 1 hosp. zákoníku mohly být části národního majetku odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním, zejména družstevním nebo společenským. Přitom pojem "části národního majetku" zpřesnila tehdy platná vyhláška č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, vydaná podle §391 odst. 1 písm. a/ hosp. zákoníku jako předpisu zmocňovacího, a §75 hosp. zákoníku, tak, že mohlo jít o nemovitý národní majetek s příslušenstvím kromě staveb, u nichž nebyl zájem, aby zůstaly ve vlastnictví státu (§14 odst. 1 citované vyhlášky). Podle §14 odst. 2 vyhlášky č. 90/1984 Sb. byl k "odevzdání" nemovitého národního majetku do trvalého užívání trvalému uživateli příslušný okresní (městský) národní výbor (trvalé užívání ve smyslu §70 odst. 1 hosp. zákoníku se tedy nezřizovalo smluvně). Podle §71 odst. 1 hosp. zákoníku mohla státní socialistická organizace, pokud to bylo účelné, národní majetek, který měla ve správě a který dočasně nepotřebovala k plnění svých úkolů, přenechat smlouvou k užívání jiné socialistické organizaci (§348 hosp. zákoníku). Náležitosti hospodářské smlouvy o dočasném užívání národního majetku byly stanoveny v §348 odst. 1 hosp. zákoníku tak, že taková smlouva musela obsahovat určení majetku, který měl být přenechán k dočasnému užívání, určení způsobu a doby užívání, ustanovení o výši úplaty nebo o tom, že užívání se poskytuje bezplatně; obsahovala též dohodu o udržování a úpravách majetku, jakož i o tom, jak budou vypořádány náklady na ně vynaložené. V ustanovení §352 hosp. zákoníku bylo zakotveno, že socialistické organizace uzavíraly, kromě hospodářských smluv upravených v ustanoveních §162 až 351c, též další smlouvy o jiných způsobech spolupráce, a příkladmo zde byly některé z nich uvedeny. Ustanovení §24 hosp. zákoníku pak upravovalo důvody neplatnosti právních úkonů tehdejších socialistických organizací.
V projednávané věci vyšel odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - ze závěru, že v článku X., bodu 2/ a 3/ mohla být hospodářská smlouva ze dne 11. června 1985 pouze smlouvou o "bezplatném užívání trvale nebo dočasně přenechaných nebytových prostor (nemohla být žádným z jiných smluvních typů, které hospodářský zákoník v tehdejším znění připouštěl), které bylo upraveno odlišně v ust. §70, §71, §348 hosp. zák. a §10 vyhl. č. 156/1975 Sb.", a otázku její platnosti pak řešil pouze z pohledu rozporu smlouvy se zmíněnými ustanovení, resp. z pohledu obcházení jejich účelu. Závěr o její neplatnosti ve smyslu §24 odst. 1 hosp. zákoníku pak rovněž odůvodnil rozporem s právními předpisy (citovanými ustanoveními hospodářského zákoníku a vyhlášky č. 156/1975 Sb.) a obcházením jejich účelu.
Předmětem hospodářské smlouvy ze dne 11. června 1985 byla úprava právních vztahů mezi právními předchůdci účastníků v souvislosti s přípravou a vlastní realizací nástavby a vestavby v předmětném domě, určené pro provozní účely právního předchůdce žalované. Vzhledem ke zmíněnému předmětu smlouvy tak nemohlo jít o hospodářskou smlouvu "o bezplatném užívání trvale nebo dočasně přenechaných nebytových prostor", jak se mylně domnívaly soudy obou stupňů. Na tom nemohou nic změnit ani ujednání, obsažená v článku X., bodu 2/ a 3/ smlouvy, tj. především ujednání, jímž bylo právním předchůdcem žalobců ve prospěch právního předchůdce žalované smluvně "zajištěno ... právo bezplatného užívání jím vybudovaných nebytových prostor s příslušenstvím". Uvedená ujednání totiž nelze pojímat izolovaně, tedy bez vzájemné souvislosti s ostatními články smlouvy, zejména pak s bodem 1/ článku X. smlouvy, jak to ve skutečnosti učinily soudy obou stupňů. Nelze totiž přehlédnout, že v článku X. hospodářské smlouvy, pravděpodobně z důvodů právní jistoty účastníků smlouvy, byla - v návaznosti na dohodnutou vestavbu a nástavbu domu - ujednána neměnnost vlastnického práva k domu jako celku (článek X., bod 1/ hospodářské smlouvy) a podmínky, za nichž bude stavebník při neměnnosti vlastnického práva k domu užívat na jeho náklady posléze vybudované nebytové prostory v domě (článek X., bod 2/ a 3/ hospodářské smlouvy); body 2/ a 3/ článku X. pouze obsahově navazovaly na ujednání v bodě 1/ téhož článku smlouvy, jehož existence byla odůvodněna předchozím obsahem smlouvy. Ani v současné době, natož pak v době uzavření hospodářské smlouvy ze dne 11. června 1985, nelze vyloučit situaci, vzniklou v daném případě, totiž situaci, kdy právní předchůdce žalované si s právním předchůdcem žalobců vedle smluvní úpravy podmínek, za nichž měl uskutečnit ve smlouvě specifikovanou vestavbu a nástavbu, současně v téže smlouvě - vzhledem k neměnnosti vlastnického práva k domu - dohodl rovněž podmínky, za nichž bude v budoucnu (po dokončení vestavby a nástavby) nově vzniklé prostory užívat. Naopak takový postup je z důvodů právní jistoty stavebníka (ale i vlastníka domu) zcela namístě. O bezplatné odevzdání do trvalého užívání ve smyslu §70 odst. 1 hosp. zákoníku nemohlo jít také proto, že nebytové prostory ve 4. a 5. patře domu nebyly nemovitým národním majetkem ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 90/1984, a že "odevzdání" podle citovaného ustanovení nešlo uskutečnit smluvně (srov. §14 odst. 2 citované vyhlášky). O dočasné užívání ve smyslu §71 odst. 1 ve spojení s ustanovením §348 hosp. zákoníku nemohlo jít rovněž z toho důvodu, že právní předchůdce žalované nebyl státní socialistickou organizací (§71 odst. 1 hosp. zákoníku), jak se podává z výpisu z bývalého podnikového rejstříku na č. l. 177c spisu a z výpisu z obchodního rejstříku na č. l. 177a spisu (ostatně majetek právního předchůdce žalované přešel na stát až podle zákona č. 427/1992 Sb., jak to vyplývá z notářského zápisu ze dne 17. prosince 1992, zn. N 1872/92, NZ 1635/92). Není - li správný závěr, že v článku X., bodu 2/ a 3/ byla hospodářská smlouva ze dne 11. června 1985 smlouvou "o bezplatném užívání trvale nebo dočasně přenechaných nebytových prostor", nemůže obstát ani závěr o neplatnosti smlouvy, učiněný s poukazem na rozpor hospodářské smlouvy s ustanoveními "§70, §71, §348 hosp. zák. a §10 vyhl. č. 156/1975 Sb.". Nejde - li v hospodářské smlouvě "o bezplatné užívání trvale nebo dočasně přenechaných nebytových prostor", neobstojí ani závěr o neplatnosti této smlouvy z toho důvodu, že byla uzavřena v době, kdy nebytové prostory ještě neexistovaly.
V této souvislosti lze dodat, že při posuzování otázky, jakého smluvního typu je hospodářská smlouva, odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - opomenul, že vedle výslovně upravených smluvních typů (§162 až §351c hosp. zákoníku) upravil hospodářský zákoník v §352 rovněž tzv. nepojmenovanou smlouvu, tj. smlouvu, resp. smlouvy o jiných způsobech spolupráce tehdejších socialistických organizací. Z tohoto důvodu se rovněž nezabýval posouzením, zda hospodářskou smlouvu lze za "smlouvu o jiných způsobech spolupráce" tehdejších socialistických organizací pokládat, tj. zda nejde o smlouvu ve smyslu citovaného ustanovení proto, že ji nelze zařadit pod žádný z výslovně upravených smluvních typů; logicky se pak nezabýval ani otázkou neplatnosti této smlouvy podle §24 odst. 1 hosp. zákoníku z pohledu ustanovení §352 hosp. zákoníku pro případ, že by uvedená hospodářská smlouva mohla být smlouvou ve smyslu citovaného ustanovení. Jeho právní posouzení je tudíž v tomto ohledu neúplné a tudíž i nesprávné.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tak uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v této části i toto rozhodnutí, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová