ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1421.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 1421/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně S. B., a. s., proti žalovanému V. T., o zaplacení částky 25.764,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 177/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. dubna 2001, č. j. 25 Co 299/2000-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. dubna 2001, č. j. 25 Co 299/2000-107, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové (soudu prvního stupně) ze dne 29. března 2000, č. j. 16 C 177/98-82, jímž soud prvního stupně výrokem označeným jako I. zamítl „žalobu se žádostí, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 25.764,- Kč\", a výrokem označeným jako II. rozhodl o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání se zdůvodněním, že stěžejní otázka, tj. „otázka zániku práva subjektu odlišného od žalobce vybírat nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu v důsledku ztráty účinnosti hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků\", již byla vyřešena judikaturou Nejvyššího soudu České republiky.
Na základě provedeného dokazování (a vycházeje z toho, že skutkový stav nebyl mezi účastníky sporný) učinil odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - zjištění, že v roce 1970 byla uzavřena hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků k výstavbě bytových jednotek v N. (dále též jen „smlouva o sdružení\" nebo „smlouva\"), že tuto smlouvu uzavřeli mimo jiných rovněž právní předchůdce žalobkyně J. s., n. p., D. a P. m. v., n. p., N. jako právní předchůdce akciové společnosti P. se sídlem v N. (dále též jen „P.\"), že na jejím základě vzniklo P. m. v., n. p., N. tzv. dispoziční právo ke 12 bytovým jednotkám (včetně bytu žalovaného), a že podle článku VIII. této smlouvy měl každý z „podílníků\" právo „provádět inkaso náhrady za užívání bytu\". Současně vzal za prokázané, že žalovanému byl byt, jehož je nájemcem (dále jen „předmětný byt\"), přidělen a odevzdán do užívání P. m. v., n. p., N. (právním předchůdcem společnosti P.), a že žalobkyně je (a byla i v období od 1. ledna 1996 do 30. září 1998) vlastníkem domu čp. 892 v N. (dále též jen „předmětný dům\"), v němž se nachází byt užívaný žalovaným. Na tomto skutkovém základě dovodil, že právo P. (právního nástupce P. m. v., n. p., N.) rozhodovat o přidělení určených bytů, založené smlouvou o sdružení, zrušením hospodářského zákoníku (zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů, nezaniklo. Jestliže se totiž právo osobního užívání bytu změnilo podle ustanovení §871 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, na právo nájmu, pak se rovněž právo rozhodovat o přidělování bytů transformovalo na právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k bytům, k nimž P. náleží dispoziční oprávnění. V této souvislosti odvolací soud odkázal na právní názor, který Nejvyšší soud České republiky dovodil již v rozsudku ze dne 18. listopadu 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98, uveřejněném pod č. 32 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura. Stejně tak se „právo účastníka dotčené hospodářské smlouvy provádět inkaso náhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené (srov. čl. VIII. hospodářské smlouvy) transformovalo v právo výběru nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu\", jak to vyjádřil odvolací soud, a - shodně se soudem prvního stupně - uzavřel, že žalobkyně za této situace není v projednávané věci aktivně věcně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., a v němž - odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ téhož zákona - namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnila správnost právního závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace v dané věci. Vyjádřila totiž názor, že jí „přísluší výplata nájemného, a to nejen z titulu vlastnictví (předmětného domu), ale tento nárok vznikl již dříve z jiného právního titulu\". Jestliže totiž pouze žalobkyni (a nikoliv rovněž P. m. v., n. p., N.) vzniklo na základě zákona č. 98/1988 Sb. právo hospodaření s národním majetkem (přeměnou institutu správy národního majetku v právo hospodaření), pak pouze jí „náleží nároky z výběru nájemného k předmětným bytům již od roku 1988\". Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Vzhledem k obsahu dovolání řešil Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) nejprve otázku, zda o dovolání žalobkyně má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 29. března 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 6. dubna 2001, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001. Byl-li napadený rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. - dále jen „o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Nejvyšší soud se poté zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalobkyní v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaná přípustnost svého dovolání o citované ustanovení ve skutečnosti opřela, byť v něm nesprávně citovala ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
V daném případě žalobkyně před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, navrhla obecně, tj. bez konkretizace otázky, resp. otázek, které by měly být podrobeny dovolacímu přezkumu, vyslovení přípustnosti dovolání. Objektivní hranice dovolacího přezkumu jsou proto vymezeny všemi právními závěry, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. Odvolací soud - jak je již uvedeno na jiném místě tohoto usnesení - v napadeném rozhodnutí dovodil, že právo P. provádět inkaso náhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené (srov. čl. VIII. smlouvy o sdružení) se transformovalo v právo výběru nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, a že právě proto žalobkyně, které toto právo nesvědčilo a ani nesvědčí, není v dané věci aktivně věcně legitimována. Objektivní hranice možného dovolacího přezkumu jsou za této situace vymezeny těmito právními závěry, které žalobkyně v dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. rovněž napadla.
S posouzením těchto právních otázek (tj. otázek objektivně otevřených dovolacímu přezkumu, jejichž řešení přijaté odvolacím soudem žalobkyně skutečně napadla) je dovolací soud povolán spojovat závěr, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
Závěr, že právo P. provádět inkaso náhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené (srov. čl. VIII. smlouvy o sdružení) nezaniklo - transformovalo se v právo výběru nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu, jinak řečeno, že toto právo nenáleží vlastníkovi předmětného domu, jímž je žalobkyně, a že právě proto žalobkyně, které toto právo nesvědčilo a ani nesvědčí, není v dané věci aktivně věcně legitimována, by mohl být pokládán za otázku zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku, neboť na jejím řešení toto rozhodnutí spočívá. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil. Již v rozsudku ze dne 18. listopadu 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 6 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 32 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), tj. v rozsudku, který v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil již odvolací soud, Nejvyšší soud České republiky totiž dovodil, že právo účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů, postavených na základě sdružení prostředků k jejich výstavbě, se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k těmto bytům. V rozsudcích z 18. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1510/2000, z 19. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1892/98, z 25. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 587/2000, z 26. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 585/2000 a z 26. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1275/2000, pak Nejvyšší soud České republiky z výše uvedeného právního názoru vyšel a dále dovodil, že stejně tak nezaniklo ani právo účastníků smlouvy o sdružení, sjednané v této smlouvě, vybírat úhradu za užívání bytů, jichž se týkalo přidělovací právo jednotlivých účastníků smlouvy o sdružení („podílníků\"), ale že se transformovalo v právo vybírat (přijímat) nájemné od dosavadních nájemců těchto bytů. Dále v citovaných rozsudcích rovněž dovodil, že s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, nemohlo k zániku těchto práv dojít ani privatizací státního podniku S. B., jehož majetek přešel na žalobkyni, neboť zákon zde výslovně stanovil, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Ani v projednávané věci neshledal dovolací soud důvod odchýlit se od citovaných právních názorů.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 2 o.s.ř. a proto je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. října 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu