ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1426.99.1
sp. zn. 26 Cdo 1426/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1. Z. N. a 2. R. N., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 119/96, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 1998, č.j. 21 Co 344/98 - 74, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. října 1998, č.j. 21 Co 344/98 - 74, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. dubna 1998, č.j. 26 C 119/96 - 58, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 4. 1998, č. j. 26 C 119/96 - 58, poté co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 19. 2. 1997, č. j. 26 C 119/96 - 21, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 1997, č. j. 21 Co 194/97 - 40, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byli oba žalovaní zavázáni vyklidit byt o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím I. kategorie v 1. patře domu čp. 719 v D. ulici č. 44 v P. (dále též jen "předmětný byt" nebo "byt"), a vyklizený jej předat žalobkyni. Zároveň rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně je vlastnicí domu, v němž se předmětný byt nachází, že tento byt byl jako byt náhradní přidělen dne 5. 1. 1981 A. L., která zemřela dne 24. 2. 1989, že V. L., synu A. L., bylo dne 12. 5. 1993 osvědčeno na jeho žádost (v níž uvedl, že byt budou současně užívat Z. N., R. N. a F. N.), že na něho přešel nájem předmětného bytu, a že téhož dne, t.j. dne 12. 5. 1993, byla mezi V. L. jako nájemcem a "OÚ v P. reprezentujícím městskou část P.", uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu, že první žalovaný v bytě bydlel nejméně od počátku roku 1990, že V. L., strýc prvního žalovaného, přenechal dohodou ze dne 27. 8. 1991 předmětný byt od 1. 9. 1991 "na přechodnou dobu" do užívání synovci Z. N. a jeho manželce R. N., že na stvrzenkách o placení nájemného v době od 11. 11. 1991 do 13. 12. 1992 byl jako odesílatel uveden "N./L.", a že V. L. zemřel dne 23. 11. 1993, přičemž jeho zákonnými dědici byli V. L. a A. D. (děti zůstavitele) a manželka J. L., označení v protokolu o předběžném šetření ve spise sp. zn. 39 D 810/93 Obvodního soudu pro Prahu 1 jako osoby spolužijící na adrese M. 1079, P. Obvodní soud dovodil, že na V. L. nepřešlo podle ustanovení §179 odst. 1 obč. zák. ve znění před jeho novelou, provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., právo osobního užívání předmětného bytu, poněvadž v době smrti A. L. v roce 1989 s ní nežil ve společné domácnosti, ale naopak vedl společnou domácnost se svou manželkou, že mu však právo nájmu k předmětnému bytu přesto vzniklo, a to na základě nájemní smlouvy, uzavřené s pronajímatelem dne 12. 5. 1993. Soud prvního stupně vyslovil právní názor, že "i kdyby (V. L.) vedl společnou domácnost se žalovanými po dobu 3 let ..., nemohlo by dojít k přechodu nájemního práva na žalované, neboť nájemcem bytu byl až od 12. 5. 1993, a teprve od tohoto data lze vedení společné domácnosti podle ust. §706 odst. 1 počítat". Zároveň ale obvodní soud dovodil, že předmětný byt není "právně volný", neboť jestliže byl V. L. v době uzavírání nájemní smlouvy ženat a žil se svou manželkou, vzniklo k bytu podle §703 odst. 1 obč. zák. jejich společné nájemní právo, a smrtí V. L. pak nájemní právo nezaniklo, ale podle ustanovení §707 odst. 1 obč. zák. "zcela přešlo" na jeho manželku. Na základě výše uvedeného tedy soud prvního stupně uzavřel, že žalobce jako pronajímatel není aktivně legitimován k podání žaloby na vyklizení bytu žalovanými, kteří se v předmětném bytě zdržují, "aniž by proti tomu zákonný nájemce namítal".
K odvolání žalobkyně, která namítla neplatnost nájemní smlouvy ze dne 12. 5. 1993 pro nedostatek způsobilosti k právním úkonům na straně "pronajímatele" (§38 odst. 1 obč. zák.) a pro neurčitost označení předmětného bytu v uvedené smlouvě, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 1998, č. j. 21 Co 344/98 - 74, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované zavázal vyklidit předmětný byt a vyklizený jej odevzdat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Odvolací soud poté, kdy z nájemní smlouvy ze dne 12. 5. 1993 učinil m.j. zjištění, že jako pronajímatel je v ní uveden Obvodní úřad v P., V. 18, a že smlouva je opatřena razítkem jmenovaného obvodního úřadu, podpisem vedoucího jeho bytového odboru a podpisem V. L., označil za správný skutkový závěr obvodního soudu, že V. L. žil od roku 1972 až do své smrti v roce 1993 ve společné domácnosti s manželkou J. L. v bytě v P., M. 1079, i jeho právní závěr, že jmenovaný nenabyl práva osobního užívání předmětného bytu smrtí A. L. v roce 1989, neboť nebyl příslušníkem společné domácnosti s ní. Za správné považoval i vývody prvého soudu, že žalovaní nevedli s V. L. společnou domácnost v předmětném bytě. Naproti tomu odvolací soud nesouhlasil s právním názorem obvodního soudu, že V. L. a jeho manželce J. L. vzniklo právo společného nájmu k předmětnému bytu na základě nájemní smlouvy ze dne 12. 5. 1993, a že existující nájemní právo J. L. brání tomu, aby bylo vyhověno žalobě na vyklizení bytu. Dovodil totiž, že nájemní smlouva, uzavřená dne 12. 5. 1993, je smlouvou absolutně neplatnou ve smyslu §38 odst. 1 obč. zák., neboť na straně pronajímatele nebyla uzavřena subjektem, který by měl způsobilost k právním úkonům. Jak dále uvedl, z této nájemní smlouvy vyplynulo, že jejím účastníkem nebyla Městská část P. jako vlastník domu, ale Obvodní úřad v P., jemuž "nesvědčí žádné právo k objektu, v němž se sporný byt nachází, a který navíc ani není nadán způsobilostí k právním úkonům". Odvolací soud pak uzavřel, že žalovaní užíváním předmětného bytu, jež není podloženo žádným právním důvodem, neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobkyně (§126 odst. 1 obč. zák.). Okolnosti případu (to, že žalovaní bydlí v předmětném bytu s nezletilým dítětem, a že žalobkyně v průběhu několik let trvajícího soudního sporu ustoupila od původního tvrzení, že V. L. byl nájemcem předmětného bytu, a "změnila žalobní koncepci") vedly odvolací soud k závěru, že je "správné a spravedlivé" stanovit k vyklizení předmětného bytu šestiměsíční lhůtu a poskytnout tak žalovaným "slušný časový prostor" pro vyřešení bytové situace rodiny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali jednak z toho, že odvolací soud "stanovil možnost podat dovolání", jednak ji opřeli o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Namítali, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení a především tvrdili, že podmínka tříletého soužití s V. L. ve společné domácnosti byla splněna; výpověď manželky V. L., že "zemřelý manžel s ní bydlel ve společné domácnosti na úplně jiné adrese", označili za účelovou. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že nájemní smlouva ze dne 12. 5. 1993 je absolutně neplatná podle §38 odst. 1 obč. zák., poněvadž Obvodní úřad v P. nemá způsobilost k právním úkonům, dovolatelé uvedli, že pokud by se tento závěr měl stát "judikátem", zasáhlo by to desítky, možná i stovky tisíc lidí v Praze i v celé České republice, neboť "nájemní smlouvy uzavírají většinou nikoliv obce, ale jejich úřady". Dovolatelé odmítli, aby v tomto případě byla uplatněna zásada, že neznalost zákona neomlouvá, a zdůraznili, že dostaví-li se občan na "příslušný úřad" a je mu tam vystavena nájemní smlouva, nelze předpokládat, že by občan tuto smlouvu zpochybnil. Podle dovolatelů, kteří navrhli také provedení důkazů k okolnostem uzavírání nájemních smluv Obvodním úřadem v P., by měl soud také "více uvážit" možnost použití §3 obč. zák., jenž svědčí v jejich prospěch, a měl by vyslovit rozsudek v tom smyslu, že Městská část P. je povinna s nimi uzavřít nájemní smlouvu "na výše uvedený byt". Vycházejíce z této argumentace dovolatelé požadovali, aby Vrchní soud v Praze, jemuž dovolání adresovali, rozsudek odvolací soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky, který je podle §10a o. s. ř. soudem funkčně příslušným pro dovolací řízení (dovolatelé se mýlí, označují-li za dovolací soud Vrchní soud v Praze), shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelů podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání vyplývá z §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé; názor dovolatelů, že dovolání je přípustné i na základě rozhodnutí odvolacího soudu, nemá oporu ve spise (u měnícího rozsudku by ostatně přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř. nepřicházela v úvahu). Napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno v rozsahu vyplývajícím z §242 odst. 1 a 3 o. s. ř., přičemž dovolací soud byl sice vázán uplatněnými dovolacími důvody i tím, jak byly dovolateli obsahově vymezeny, z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. však vyplynula jeho povinnost přihlédnout k vadám řízení uvedeným §237 o. s. ř., jakož i k vadám, které mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.). Existence vad podřaditelných ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nebyla namítána a nepodává se ani z obsahu spisu, jinak je tomu ale, pokud jde o tzv. jiné vady podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
V rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 5, ročník 2000, pod poř. č. 30, vyslovil Nejvyšší soud České republiky právní názor, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o. s. ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil (z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně; rozhodnutí odvolacího soudu založené na těchto skutkových zjištěních by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16. 12. 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky (uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.), a zasahuje do práva na soudní ochranu, zaručeného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, ročník 1998, svazek 12 - III. díl, pod poř. č. 106, v jehož odůvodnění se m.j. uvádí, že "změna právního náhledu odvolacího soudu je ... důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní". Obdobně vyznívají i závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95 (srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 9, Praha, C. H. Beck 1998, str. 381) a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 1998, sp. zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod poř. č. 41).
Jestliže bylo v daném případě zapotřebí v důsledku změněných skutkových tvrzení žalobkyně (namítající v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně absolutní neplatnost nájemní smlouvy ze dne 12. 5. 1993) provést ke zjištění skutkového stavu věci další důkazy, které z výše uvedených důvodů nemohly (neměly) být provedeny až v odvolacím řízení, nebyly splněny podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle §221 odst. 1 věty první o. s. ř. z důvodů uvedených v §221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nepostupoval-li odvolací soud tímto způsobem a poté, kdy sám doplnil dokazování, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, přičemž své rozhodnutí opřel o skutková zjištění vyplývající z jím provedených důkazů, odepřel žalovaným možnost nechat správnost dalších skutkových zjištění (a správnost na nich postavených právních závěrů) přezkoumat na základě odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem. Důsledkem tohoto postupu městského soudu je, že žalovaní mohli uvedené závěry zpochybnit teprve v dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (což také učinili a zároveň označili důkazy, jejichž provedení ovšem - vzhledem k přezkumné povaze dovolacího řízení - nepřísluší dovolacímu soudu). Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než uzavřít, že odvolací řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Z důvodů, jež byly uvedeny, nelze tedy rozsudek odvolacího soudu považovat za správný a dovolací soud - aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatelů, podřazenými §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. - jej proto zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). Protože důvody, které vedly ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí (§243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.), a věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný, o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová