ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1482.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 1482/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce - S. B., a.s., proti žalovaným 1/ R. S. a 2/ M. N., o zaplacení částky 25.392,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 14 C 215/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. května 2001 č.j. 20 Co 510/2000 - 74, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce v návrhu na zahájení řízení v označené věci, jímž se domáhal proti žalovaným zaplacení dlužného nájemného za období od 1. ledna 1996 do 30.září 1998 ve výši 25.392,- Kč a poplatku z prodlení ve výši 22.319,- Kč za stejné období, uvedl, že je vlastníkem domu čp.892 v N. a bytu, ve kterém žalovaní bydlí. Přes výzvu však žalovaní žalobci příslušné nájemné z tohoto bytu neplatí. Odkazují přitom na to, že jim byl byt přidělen Mlékárnou v N., které naopak nájemné řádně platí. Tato žaloba byla rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. března 2000 č.j. 14 C 215/98 - 58 v části, pokud se žalobce domáhal zaplacení dlužného nájemného, zamítnuta, zatímco, pokud se žalobce domáhal úhrady poplatku z prodlení, bylo řízení zastaveno ve smyslu ustanovení §96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Soud prvního stupně též rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne ze dne 16. května 2001 č.j. 20 Co 510/2000 - 74, zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku o zastavení řízení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nevyhověl též návrhu žalobce na připuštění dovolání v této věci. Odvolací soud - obdobně jako soud prvního stupně - vycházel ze skutečnosti, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobce je vlastníkem domu, ve kterém se nachází byt obývaný žalovanými. Vlastníkem tohoto domu byl původně stát a právo hospodaření k němu měl tehdejší státní podnik S. B. Před tím měl toto právo národní podnik J. s., D. Ten dne 4. dubna 1970 uzavřel s řadou organizací, včetně národního podniku P. m. v. v N. hospodářskou smlouvu o sdružení finančních prostředků na výstavbu a správu 68 bytových jednotek v N. s tím, že J. s. budou vystupovat jako investor a po dokončení výstavby jako správce objektu a ostatní organizace, které takto sdružily prostředky, se budou podílet na nákladech spojených se správou domu. Bylo též dohodnuto, že každý podílník bude sám vydávat výměry o přidělení podnikového bytu, provádět inkaso náhrady za užívání bytu a služby s tím spojené a podávat návrhy podle §184 písm. a) občanského zákoníku v tehdejším znění. Právo společnosti P., a.s., jako právní nástupkyně P. m. v., n.p. N., rozhodovat o přidělování konkrétních bytů v předmětném domě, založené již zmíněnou hospodářskou smlouvou, podle odvolacího soudu nezaniklo zrušením hospodářského zákoníku a zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Právo uvedené obchodní společnosti rozhodovat o přidělování bytů se změnilo na právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k bytům, ke kterým jí náleží dispoziční právo. Stejně tak se právo vyplývající ze zmíněné hospodářské smlouvy provádět inkaso úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené transformovalo na právo výběru nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu. K výběru těchto plateb proto (v případě bytů v dispozici obchodní společnosti P., a.s.) není žalobce oprávněn, takže v tomto sporu není aktivně věcně legitimován.
Výrok o nepřipuštění dovolání odvolací soud odůvodnil tím, že daná právní problematika již byla vyřešena judikaturou, na níž odkázal. Toto rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 22. června 2001.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobce dne 13. července 2001 dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z úvahy, že jde o rozhodnutí, které má ve věci po právní stránce zásadní význam. Má zato, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání zejména zdůrazňuje skutečnost, že na základě privatizačních projektů byl majetek ze socialistického vlastnictví transformován do vlastnictví soukromého, kdy se žalobce stal výlučným vlastníkem obytného domu čp. 892 ve F. ulici v N. Tímto okamžikem také pominuly účinky hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků z roku 1970. Proto žalobce s ohledem na svoje vlastnické právo má i nárok na výběr nájemného. Toto právo mu ostatně náleželo již s přihlédnutím k §64 zákona č. 98/1988 Sb. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, když dovoláním napadený rozsudek byl vydán po řízení provedeném podle těchto předpisů. Uvedený procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000. Toto dovolání pak nebylo shledáno přípustným.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst.1 o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. však dopadá pouze na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.
Protože - jak vyplývá z obsahu spisu - odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně též nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu, již z tohoto důvodu proto nepřichází v této věci v úvahu ani eventuální uplatnění ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné, když výslovně nevyhověl příslušnému návrhu žalobce učiněnému v tomto smyslu. Ve věci se tedy neuplatní ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Dána však není ani možnost přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Citované ustanovení takto svěřuje dovolacímu soudu oprávnění posoudit možnost přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Jde o řešení, které umožňuje v konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Jde o výjimečné opatření, které je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejichž právní dopad je obecný. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde - li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou vyšších soudů neřešených.
V posuzovaném případě při úvahách o přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. lze odkázat na již zmíněnou skutečnost, že odvolací soud při svém rozhodování mimo jiné též přihlížel ke skutečnosti, že právní problematika, která je základem řešení tohoto sporu, již byla v minulosti řešena rozhodnutími Nejvyššího soudu České republiky, na něž odkázal. Jde především o rozsudek ze dne 18. listopadu 1998 sp.zn. 29 Cdo 154/98 a rozsudek ze dne 18. dubna 2001 sp.zn. 26 Cdo 1510/2000. Odvolací soud tak napadeným rozsudkem rozhodl konformně s již vysloveným závěrem o tom, že se v takovýchto případech transformovalo nejen právo účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva, ale současně i právo účastníků této smlouvy o sdružení, sjednané v této smlouvě, vybírat úhradu za užívání bytu, jichž se týkalo přidělovací právo jednotlivých účastníků smlouvy o sdružení, zrušením hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu nezaniklo, ale transformovalo se v právo vybírat (přijímat) nájemné od dosavadních nájemců těchto bytů. Je tedy zřejmé, že v napadeném rozhodnutí již nebyla řešena právní otázka nová a dosud jednoznačně neposuzovaná. Nelze proto toto rozhodnutí zvažovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání v označené věci není proto založena ani z tohoto důvodu.
Povinností dovolacího soudu je dále s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení . Sám dovolatel žádný z případů vad podle zmíněného ustanovení nevytýká, přičemž z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se žádná taková vada nepodává. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a nemohl se proto zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2001
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu