ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1494.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1494/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše, v právní věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalované I. P., zastoupené advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 277/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. ledna 2000, č. j. 15 Co 798/99- 97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. ledna 2000, č. j. 15 Co 798/99-97, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 20. září 1999, č. j. 7 C 277/98-61 výrokem označeným jako \"I.\" zrušil právo společného nájmu bytu č. 7 o kuchyni, dvou pokojích s příslušenstvím ve 3. poschodí domu čp. 1056 v ulici V. v S., které až dosud náleželo účastníkům. Výrokem označeným jako \"II.\" rozhodl, že předmětný byt bude nadále jako výlučný nájemce užívat žalobce. Výrokem \"III.\" uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Soud prvního stupně především dospěl k závěru, že v době jeho rozhodování existovalo mezi účastníky právo společného nájmu dotčeného bytu ve smyslu ustanovení §703 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). S ohledem na skutečnost, že manželství účastníků bylo rozvedeno, pak ve věci rozhodl podle ustanovení §705 odst. 1 o.z. Rozhodl konečně též o náhradě nákladů řízení (výrok \"IV.\").
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. ledna 2000, č. j. 15 Co 798/99-97, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu zamítl, zatímco ve výroku o povinnosti žalované byt vyklidit tento rozsudek změnil tak, že uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl v řízení nezbytné důkazy a zajistil tak spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud však nesouhlasí s právním hodnocením takto zjištěného skutkového stavu. Tím dospěl především k tomu, že v posuzovaném případě se nemohlo jednat o společný nájem bytu, takže věc nebylo možno posoudit podle ustanovení §705 o.z. Proto tak žaloba na zrušení společného nájmu bytu a určení jeho výlučného nájemce nemohla mít úspěch. V této části proto rozsudek soudu prvního stupně změnil podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") a žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu bylo třeba naopak postupovat podle ustanovení §713 odst. 1 o.z., podle něhož by žalovaná měla nárok na přiměřený náhradní byt. Odvolací soud se však přiklonil k argumentaci žalobce, že subjekt práva, který žádá o právní ochranu, musí především sám o svá práva pečovat. Žalovaná, která je jinak rodinně i profesně vázána v Č. B., se však zde vzdala členských práv k družstevnímu bytu a převedla je na syna svého přítele, což je podle soudu postup proti smyslu ustanovení §3 odst. 1 o.z., když se tak vzdala legální možnosti bydlení v Č. B. a nyní bydlí v bytě pouze se souhlasem svého nynějšího partnera. Odvolací soud proto dovodil, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by povinnost žalované vyklidit sporem dotčený byt byla vázána na zajištění jakékoliv bytové náhrady.
Rozsudek Krajského soudu v Plzni nabyl právní moci dne 14. března 2000.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 14. dubna 2000 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí je postiženo vadami ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. Dovolatelka především zmiňuje skutečnost, že žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně požádal o změnu petitu, kdy na rozdíl od původní žaloby na vyklizení bytu takto uplatnil nárok na zrušení společného nájmu bytu, když zde vyšel z toho, že účastníkům vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu. Žalobce uvedené nároky nekumuloval, nýbrž první zaměnil za druhý, přičemž soud prvního stupně tuto změnu žaloby připustil a o ní také rozhodl. Naproti tomu soud druhého stupně žalobu podle §705 o.z. zamítl, avšak současně rozhodl o původně uplatněném nároku na vyklizení služebního bytu, ač tento nárok již nebyl předmětem řízení. Nadto odvolací soud dospěl na základě identického důkazního stavu k jiným (skutkovým ) zjištěním. Odvolací soud v tomto případě hodnotil jinak důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž provedené důkazy opakoval. Odvolací soud též svým rozhodováním porušil zásadu dvouinstančnosti, takže žalované odňal možnost řádného přezkumu prvoinstančního rozhodnutí. S ohledem na vytýkanou nesprávnost napadeného rozsudku odvolacího soudu proto dovolatelka navrhla zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání písemně vyjádřil podáním ze dne 20. června 2000, v němž se plně ztotožnil s napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal a rozhodl podle znění občanského soudního řádu účinného do 31. prosince 2000 (dále opět jen „o.s.ř.“).
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou - účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a c) o.s.ř. Dovolací soud pak přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám dovolání je třeba v zásadě přisvědčit, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.).
Ze znění ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (eventuálním) vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání. Dovolatelka ve svém dovolání žádný z případů, na něž dopadá ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neuvádí a ani z obsahu spisu se žádné takové pochybení nepodává. Jiná je situace v případě dovolatelkou zmiňovaných vad ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.
V souladu s principem autonomie vůle účastníků občanskoprávních vztahů občanský soudní řád umožňuje účastníkům občanského soudního řízení procesními prostředky disponovat samotným návrhem, o němž má být v řízení rozhodnuto. Takovou dispozici vlastním řízením zajišťuje účastníkům např. ustanovení §95 o.s.ř., podle něhož mohou účastníci měnit návrhy ve věci samé. Z ustanovení §95 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že takto k dispozici s návrhem je výlučně oprávněn sám žalobce. Z obsahu spisu je zřejmé, že ač se žalobce původně svojí žalobou domáhal rozhodnutí soudu, kterým by žalovaná byla uznána povinnou sporem dotčený byt vyklidit s tím, že žalobce je výlučným nájemcem tohoto bytu jako bytu původně podnikového, při jednání před soudem prvního stupně dne 21. dubna 1999 požádal o připuštění změny návrhu tak, aby bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k dotčenému bytu, aby výlučným nájemcem bytu byl určen žalobce a žalované bylo uloženo tento byt vyklidit. Soud prvního stupně tuto změnu návrhu připustil svým usnesením ve smyslu ustanovení §95 odst. 1 o.s.ř. Skutečností pak je, že v průběhu dalšího řízení již žaloba podaná v této věci nedoznala žádné změny. Odvolací soud však přesto rozhodl tak, jako by ve věci v době jeho rozhodování šlo o žalobu na vyklizení bytu, kterou posoudil podle ustanovení §713 o.z. To za procesního stavu, kdy sám žalobce v tomto smyslu svoji žalobu již nezměnil, a ač nelze přehlédnout, že jak žaloba podle §705 odst. 1 o.z., tak žaloba podle §713 odst. 1 téhož zákona vycházejí z odlišného skutkovém základu. Nadto je nutno souhlasit s dovolatelkou, že popsaným postupem odvolacího soudu byla též fakticky porušena i zásada dvouinstančnosti, neboť pokud sám tento soud dospěl k závěru, že soudem prvního stupně dovozované právo společného nájmu bytu účastníky ve skutečnosti neexistovalo, bylo na něm, aby postupoval podle ustanovení §221 odst. 1 o.s.ř.
I pokud by však nebylo popsané vady řízení, pak nelze přehlédnout, že odvolací soud čerpal skutková zjištění (až na dílčí výjimky) výlučně z důkazů provedených soudem prvního stupně. Přesto, že ve vztahu k otázce, zda žalované v případě vyklizení bytu přísluší či nepřísluší odpovídající bytová náhrada, dospěl k jiným závěrům zbudovaným právě na odlišném posouzení konkrétních skutkových zjištění, učiněných soudem prvního stupně, sám příslušné důkazy provedené soudem prvního stupně neopakoval.
Podle ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Podle druhého odstavce tohoto ustanovení může odvolací soud změnit rozhodnutí soudu prvního stupně i tehdy, jestliže po doplnění dokazování je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci rozhodnout.
Podle ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, a může opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů. Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§211 o.s.ř.). Z toho plyne, že dokazování před odvolacím soudem má být vedeno při jednání (§122 odst. 1 o.s.ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly provedeny. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak učinit jen za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, a dokazování provede způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví §125 násl. o.s.ř. Pokud odvolací soud takto nepostupuje, zatíží tím odvolací řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což vede k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Touto vadou je proto z popsaných důvodů postiženo i dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu je takto zatíženo vadami ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., a nelze je proto pokládat za správné (§243b odst. 1 o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Pavel P a v l í k , v.r.
předseda senátu