ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1554.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 1554/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, proti žalované Mgr. J. N., o vyklizení ubytovací jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 122/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2000, č. j. 58 Co 632/99-86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. března 2000, č. j. 58 Co 632/99-86, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne 18. srpna 1999, č. j. 5 C 122/96-65, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě (dřívějšího žalobce Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3 - dále jen „dřívější žalobce\") a výrokem označeným jako I. uložil žalované povinnost „vyklidit ubytovací jednotku č. 802 (dále jen „ubytovací jednotka\") v D. h. b. čp. 392 v ulici N. v P.\" (dále jen „předmětný dům\") a předat ji žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku, a výroky označenými jako II. a III. rozhodl o soudním poplatku a o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a proti svému rozsudku připustil v jeho výroku dovolání pro řešení otázky „platnosti převodu práva hospodaření na žalobce\".
Na základě zjištění, že předmětný dům nebyl určen kolaudačním rozhodnutím k užívání jako dům s byty, nýbrž jako dům sloužící k ubytování, odvolací soud dovodil, že takový dům, který nebyl domem obytným, nemohl ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění platném v době jeho rozhodování, tj. ve znění po novelách provedených zákony č. 485/1991 Sb. a č. 10/1993 Sb. (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.\"), přejít na obec (v daném případě na město P.). Poté přijal závěr, že dřívější žalobce byl v dané věci aktivně věcně legitimován, neboť na základě platné smlouvy o převodu práva hospodaření k předmětnému domu, uzavřené dne 29. prosince 1995 mezi „Českou republikou - B. p. v P. s. p.\" jako předávajícím a „Českou republikou - Ministerstvem vnitra ČR\" jako přejímajícím (dále jen „smlouva ze dne 29. prosince 1995\") mu svědčilo právo hospodaření k tomuto domu. Ve vztahu k uplatněnému nároku uzavřel, že právo žalované užívat ubytovací jednotku, založené smlouvou uzavřenou s právním předchůdcem dřívějšího žalobce dne 1. května 1993, „zaniklo po výpovědi dané žalované B. p. v P. uplynutím výpovědní lhůty\". Byla - li uvedená smlouva (a tím i užívání ubytovací jednotky) řádně vypovězena, je žalovaná povinna ubytovací jednotku vyklidit bez nároku na zajištění bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"), a odůvodnila je nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem; uplatnila tak dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V rámci zmíněného dovolacího důvodu zpochybnila právní závěr o aktivní věcné legitimaci dřívějšího žalobce v dané věci. V této souvislosti především namítla, že právní předchůdce dřívějšího žalobce B. p. v P., státní podnik, jemuž byl předmětný dům přenechán do užívání, byl oprávněn a povinen tento majetek užívat pouze k účelu, k němuž byl odevzdán, a dále byl povinen jej udržovat a opravovat. Jiná dispozice s přenechaným majetkem, a to i vzhledem k ustanovení §45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., mu podle žalované nepříslušela. Navíc má žalovaná zato, že již ke dni 24. května 1991 přešel předmětný dům podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. z vlastnictví státu do vlastnictví Hlavního města Prahy. Šlo totiž „o majetek, který ve stanovené době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně ... s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil\", jak to, byť na jiném místě dovolání, žalovaná ve vztahu k ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. vyjádřila. B. p. v P., státní podnik, tak v souvislosti s přechodem vlastnického práva ztratil ke dni 24. května 1991 právo hospodaření k předmětnému domu a také proto nemohl na dřívějšího žalobce převést právo, které v době převodu již neměl. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dřívější žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 15. března 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), která má právnické vzdělání (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je podle §239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, přičemž odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné pro řešení tam označené otázky.
Podle §3 odst. 1 části věty před středníkem zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb. (dále též jen \"zákon\"), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2001, organizačními složkami státu (dále jen \"organizační složka\") jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§51). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení organizační složka není právnickou osobou. Tím není dotčena její působnost nebo výkon předmětu činnosti podle zvláštních právních předpisů a její jednání v těchto případech je jednáním státu.
Podle §51 odst. 1 věty první před středníkem zákona státní rozpočtové organizace zřízené zvláštním právním předpisem (včetně ministerstev a jiných správních úřadů a orgánů státu, hospodařících s rozpočtovými prostředky) nebo zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady, jakož i Úřad pro ochranu osobních údajů, Úřad pro zahraniční styky a informace a státní organizace Správa úložišť radioaktivních odpadů, které ve vztahu k majetku (§8) dosud vykonávaly právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření nebo prozatímní správu podle dosavadních předpisů, jsou počínaje dnem nabytí účinnosti tohoto zákona organizačními složkami (§3). Podle §52 odst. 1 zákona pokud byly státní organizace dotčené změnami podle §51 odst. 1 a státní organizace, které se staly vnitřní organizační jednotkou organizační složky podle §51 odst. 2, účastníky právních vztahů vzniklých přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a účastníky soudních, správních a jiných řízení zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a tyto vztahy a řízení pokračují anebo se obnoví po nabytí účinnosti tohoto zákona, je účastníkem uvedených právních vztahů a řízení stát v rozsahu a za podmínek podle tohoto zákona. Podle odstavce 2 věty první tohoto ustanovení pokud právní předpisy, smlouvy a jiné právní skutečnosti založily do dne nabytí účinnosti tohoto zákona práva a povinnosti státním organizacím podle odstavce 1 jako právnickým osobám a tato práva a povinnosti do dne nabytí účinnosti tohoto zákona trvaly, je nadále jejich nositelem stát v rozsahu a za podmínek podle tohoto zákona.
Z uvedeného vyplývá, že dřívější žalobce, který v řízení zahájeném dne 29. května 1996 vystupoval jako samostatný subjekt nadaný způsobilostí k právním úkonům (vykazoval znaky právnické osoby - srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 1993, sp. zn. 7 Cmo 33/92, uveřejněný pod č. 52 v sešitě č. 6 z roku 1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v důsledku změny právní úpravy s účinností od 1. ledna 2001 výslovně postavení právnické osoby pozbyl a stal se organizační složkou státu nezpůsobilou vystupovat samostatně svým jménem v soudním řízení. Do soudního řízení zahájeného před účinností zákona zároveň uvedeným dnem vstoupil na jeho místo ze zákona (§52 odst. 1) stát - Česká republika, s nímž tedy dovolací soud nadále jednal jako se žalobcem.
Žalovaná nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
V dané věci je přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání (§239 odst. 1 o.s.ř.). Tímto výrokem je současně vymezen i dovolací důvod, neboť dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., lze odůvodnit - vedle dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř. - již jen dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., tj. nesprávným právním posouzením věci, jak rovněž žalovaná správně učinila. Navíc vymezil - li, jako v daném případě, odvolací soud ve výroku svého rozsudku právní otázku (otázky), pro kterou připustil dovolání, je dovolání přípustné jen pro řešení této, resp. těchto, právních otázek.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1, odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Vzhledem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a s přihlédnutím k otázce, pro jejíž řešení bylo ve výroku napadeného rozsudku připuštěno dovolání, půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda na základě smlouvy ze dne 29. prosince 1995 bylo na dřívějšího žalobce platně převedeno právo hospodaření k předmětnému domu a zda tak dřívější žalobce byl v dané věci aktivně věcně legitimován. Pro účely odpovědi na zmíněnou otázku bude zapotřebí vyřešit dvě předběžné otázky. Jde jednak o otázku, zda předmětný dům mohl podle zákona č. 172/1991 Sb. přejít na stát, a jednak o otázku, zda B. p. v P., státní podnik, byl vůbec oprávněn k takové dispozici s majetkem, jakou byl převod práva hospodaření k předmětnému domu.
V ustanoveních §1 až §3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jsou vymezeny věci, které dnem účinnosti tohoto zákona (dnem 24. května 1991) přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí.
Z provedených důkazů vyplynulo, že k předmětnému domu, který ke dni 31. prosince 1949 (§2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb.) neexistoval (rozhodnutí o přípustnosti stavby bylo vydáno až dne 17. ledna 1966), měl právo hospodaření a s ním hospodařil i po datu 23. listopadu 1990 - §1 odst. 1 a 2 zákona č. 172/1991 Sb. - (až do 31. prosince 1995) O. p. b. h. v P. (později B. p. v P., s. p.). Jelikož předmětný dům s přihlédnutím k právě uvedené charakteristice nelze podřadit ustanovením §1 a §2 zákona č. 172/1991 Sb. (podle citovaných ustanovení z vlastnictví státu do vlastnictví obce tedy přejít nemohl), mohl by přejít z vlastnictví státu do vlastnictví obce jedině podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., pokud by šlo o obytný dům ve smyslu §59 odst. 1 tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb., na nějž ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. v poznámce pod čarou odkazovalo.
Dovoláním nebyla napadena správnost skutkového zjištění, že předmětný dům nebyl určen kolaudačním rozhodnutím k užívání jako dům s byty, nýbrž šlo o dům sloužící k ubytování (v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. uvedené skutkové zjištění ani zpochybnit nelze). Za tohoto stavu věci nešlo o obytný dům ve smyslu §59 odst. 1 (ve spojení s §62) tehdy platného zákona č. 41/1964 Sb. Proto předmětný dům nemohl přejít z vlastnictví České republiky do vlastnictví obce ani podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Předmětem smlouvy ze dne 29. prosince 1995 byl převod práva hospodaření k tam uvedeným nemovitostem. Institut práva hospodaření byl původně upraven v §64 až §75 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. I když zákon č. 109/1964 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) byl dnem 1. ledna 1992 zrušen (srov. §772 bod. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník), byla v ustanovení §761 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. zakotvena zásada, že až do vydání nové právní úpravy zákony Federálního shromáždění a národních rad se právo hospodaření státních organizací s majetkem státu řídí dosavadními předpisy, včetně ustanovení §64, §65 a §72 až 74b zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů. „Nová právní úprava\" (§761 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.) je obsažena až v zákoně č. 219/2000 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. ledna 2001, a v době uzavření smlouvy ze dne 29. prosince 1995 se za „dosavadní předpis\" ve smyslu §761 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., kterým se řídilo právo hospodaření státních organizací s majetkem státu (do vydání nové právní úpravy), pokládala - vedle zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů - rovněž vyhláška č. 119/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů, která byla vydána podle §391 odst. 1 písm. a/ zákona č. 109/1964 Sb. jako předpisu zmocňovacího a podle §75 téhož zákona, a která právo hospodaření upravila v ustanoveních §4 až §14 (citovaná vyhláška byla zrušena ke dni 1. ledna 2001 - srov. §66 bod. 2 zákona č. 219/2000 Sb.).
I když pojem „právo hospodaření\" není ve zmíněných předpisech (a ani jiných právních normách) definován, lze - s přihlédnutím k jeho úpravě v citovaných předpisech - dovodit, že uvedené právo v sobě kumuluje jak tradiční vlastnická oprávnění (věc držet, užívat, nakládat s ní), tak i řadu povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně těchto věcí, včetně uplatňování a hájení tohoto práva i primárního vlastnického práva státu u soudů a jiných orgánů.
Byl - li tedy ke dni uzavření smlouvy ze dne 29. prosince 1995 předmětný dům ve vlastnictví státu (neboť na obec nepřešel) a měl - li k němu právo hospodaření, tj. právo definované v předchozím odstavci, tehdejší B. p. v P., s. p., lze - s přihlédnutím k §64 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §12 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů - souhlasit se závěrem, že smlouvou ze dne 29. prosince 1995 bylo platně převedeno právo hospodaření k předmětnému domu na dřívějšího žalobce, který byl za tohoto stavu v dané věci aktivně věcně legitimován, jak správně dovodil odvolací soud.
K námitce, že B. p. v P., státní podnik, nebyl vzhledem ustanovení §45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. oprávněn k převodu práva hospodaření na dřívějšího žalobce, lze uvést následující. V případě smlouvy ze dne 29. prosince 1995 nešlo o nájemní smlouvu či jinou smlouvu o užívání majetku uvedeného v §1 zákona č. 92/1991 Sb. na dobu do dne zrušení podniku bez likvidace nebo vynětí části majetku podniku podle §11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., jak to předpokládá ustanovení §45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž šlo o převod práva hospodaření, upravený v době uskutečněného převodu zákonem č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vyhláškou č. 119/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proto na uvedený převod nelze ustanovení §45 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. vztáhnout.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud je - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu