ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.178.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 178/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. Ch., proti žalovaným 1/ J. Ch., a 2/ J. V. (dříve Ch.), o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 66/99, o dovolání žalovaného Josefa Chrastila proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2000, č. j. 19 Co 396/2000-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. října 2000, č. j. 19 Co 396/2000-56, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (soudu prvního stupně) ze dne 28. března 2000, č. j. 18 C 66/99-32, jímž soud prvního stupně vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost "vyklidit do 6 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí byt I. kategorie 2+1 v přízemí domu č.p. 691 na parcele č. 1534, katastrální území B." (dále jen "sporný byt", resp. "byt"), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. V návaznosti na to odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud z odkazem na ustanovení §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obč. zákoník"), vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť - stejně jako soud prvního stupně - dospěl k závěru, že žalovaní bydlí ve sporném bytě bez právního důvodu. Jediným důvodem jejich bydlení v tomto bytě byl totiž původně souhlas žalobce, který však byl odvolán. Přitom názor, že v době do 1. ledna 1995, kdy nabyl účinnosti zákon č. 267/1994 Sb., byla nájemní smlouva ohledně sporného bytu uzavřena konkludentně, odmítl poukazem na to, že nebyla prokázána "dohoda o nájemném". Soudy obou stupňů současně dovodily, že prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku nelze omezit vlastnické právo žalobce "vázáním vyklizení na zajištění bytové náhrady".
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný J. Ch. (dále jen "žalovaný") dovolání. Ihned v jeho úvodu sice připustil, že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinil a odvolací soud sám přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku nevyslovil, avšak přesto se domnívá, "že by Nejvyšší soud měl tuto věc projednat, neboť ... se jedná o věc po právní stránce zásadního významu". V dovolání - s přihlédnutím k jeho obsahu - uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. října 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), avšak dospěl k závěru, že není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Nenavrhl - li žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; odvolací soud sám přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. nevyslovil. Nenavrhl-li žalovaný vyslovení přípustnosti dovolání nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku a odvolací soud, aniž byl podán návrh, přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu rozsudku ve výroku tohoto rozhodnutí nevyslovil, nelze uvažovat o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.; za této situace je pak nerozhodné, že popřípadě šlo o zásadně právně významné rozhodnutí odvolacího soudu. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v usnesení ze dne 16. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 1385/99.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci a žalované J. V. v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková