ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.1936.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 1936/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce C. o. p. T. proti žalovanému P. M., o zaplacení částky 54.099,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 89/98,o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. dubna 2001, č.j. 11 Co 581/2000 - 103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 10. 7. 2000, č.j. 4 C 89/98-83, výrokem I. zastavil řízení „v části 18.296,60 Kč včetně úroků z prodlení ve výši 26% od 1. 2. 1998 do zaplacení“, výrokem II. žalobu „co do zbytku“ zamítl, a výrokem III. zavázal žalobce nahradit žalovanému náklady řízení.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce, směřujícímu proti výrokům II. a III. prvostupňového rozsudku, rozhodl rozsudkem ze dne 13. 4. 2001, č.j. 11 Co 581/2000-103, tak, že rozsudek okresního soudu změnil „v napadené části“ a zavázal žalovaného zaplatit žalobci v třídenní pariční lhůtě částku 22.440,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 1. 2. 1998 (výrok I. odvolacího rozsudku); zároveň výrokem II. rozhodl, že„ve zbytku, tj. do částky 31.659,30 Kč s příslušenstvím, se žaloba zamítá“. V návaznosti na tyto výroky pak vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 6. 6. 2001.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu (jeho výroky I. a III.) dovoláním sepsaným advokátem a odeslaným poštou na adresu soudu prvního stupně dne 6. 8. 2001 (s tím, že tak činí v zákonné lhůtě). V dovolání vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci (tuto výtku blíže zdůvodnil) a také nesprávnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. při rozhodování o nákladech řízení. Svým dovoláním se dožadoval zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Tachově.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání podala osoba k tomu oprávněná (účastník řízení) za splnění zákonné podmínky dovolacího řízení, spočívající v advokátním zastoupení dovolatele. Musel však především zkoumat včasnost tohoto mimořádného opravného prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání podaného v zákonné lhůtě lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.
Soud prvního stupně rozhodl ve věci dne 10. 7. 2000, tedy předtím, než byl zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „občanský soudní řád“ nebo „o. s. ř.“) novelizován zákonem č. 30/2000 Sb. (účinnost této novelizace nastala dne l. 1. 2001). Nemohl tedy aplikovat jiná ustanovení občanského soudního řádu než ta, která byla jeho součástí do 31. 12. 2000. Krajský soud v Plzni sice o odvolání žalobce proti prvostupňovému rozsudku rozhodl dne 13. 4. 2001, musel se ale řídit přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů,se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů - to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (viz část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Z uvedeného vyplývá i odpověď na otázku, kterou musel Nejvyšší soud jako soud dovolací(§10a o. s. ř.) vyřešit - otázku, zda o žalobcově dovolání proti rozsudku odvolacího soudu má rozhodnout podle občanského soudního řádu ve znění po dni účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tedy od 1. 1. 2001), anebo podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval před tímto datem. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.“).
V souzené věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu, které chce žalovaný učinit předmětem dovolacího přezkumu, vydáno po 1. 1. 2001, avšak stalo se tak po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ ve výše vyloženém smyslu, tedy po řízení, v němž odvolací soud (správně) aplikoval občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2000. Z tohoto důvodu nelze v dovolacím řízení postupovat podle novelizovaného znění občanského soudního řádu, ale je nutno - neboť to zákon č. 30/2000 Sb. v citovaném přechodném ustanovení výslovně ukládá - aplikovat ony „dosavadní právní předpisy“. Projednáním a rozhodnutím dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se přitom rozumí - kromě jiného - i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému v době od 1. 1. 2001 po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění účinném před tímto datem, lze tedy podat ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001 - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, které bylo usnesením občanskoprávního i obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 10. 2001 zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bylo již uvedeno, že rozsudek Krajského soudu v Plzni, který žalovaný napadl dovoláním (a který obsahoval ve svém písemném vyhotovení správné poučení o dovolání), nabyl právní moci dne 6. 6. 2001. Konec jednoměsíční dovolací lhůty počítané podle §57 o. s. ř. připadl na den 6. 7. 2001 (svátek) a posledním dnem dovolací lhůty byl proto nejblíže následující pracovní den - pondělí 9. 7. 2001 (§57 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Dovolání ale bylo předáno k poštovní přepravě na adresu soudu prvního stupně až dne 6. 8. 2001 (tohoto dne bylo i datováno), tedy poté, kdy již dovolací lhůta podle §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2001 marně uplynula. Nejvyšší soud se tak nemohl zabývat důvodností dovolání žalovaného, ale musel je jako opožděné podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. odmítnout.
Dovolatel nese procesního zavinění na tom, že jeho dovolání bylo odmítnuto, žalobci však nevznikly v dovolacím řízení náklady, k jejichž náhradě by byl ve smyslu §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. žalovaný povinen. Této procesní situaci odpovídá výrok, podle něhož na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. listopadu 2001
JUDr. Hana Müllerová , v.r.
předsedkyně senátu