ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2099.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2099/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. L., proti žalovanému F. Z., o splnění povinnosti a o předání bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 41/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. března 1999, č. j. 17 Co 68/99 - 50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 4. 12. 1998, č. j. 30 C 41/97 - 36, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byl žalovaný uznán povinným podat žádost o dodatečné povolení stavby, předložit podklady a doklady vyžádané stavebním úřadem v jím stanovené lhůtě, zajistit kolaudaci bytu v 6. a 7. nadzemním podlaží v domě č. p. 52/818 v P. (dále též jen "byt" nebo "předmětné prostory"), a předat tento byt k užívání žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Soud také zavázal žalobce, aby žalovanému nahradil náklady řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaný je vlastníkem nemovitosti, v níž se nacházejí předmětné prostory, o nichž uzavřeli účastníci "nájemní smlouvu" datovanou 21. 11. 1995 (dále též jen "nájemní smlouva" nebo "smlouva"), že předmětné prostory nebyly nikdy kolaudovány jako byt, že šlo o nebytové prostory, v nichž byly bez stavebního povolení provedeny stavební úpravy, směřující k tomu, aby se z těchto prostor stal byt, případně dva byty, a že zmíněná smlouva hovoří o uvedených prostorech "jako o bytě". Vyslovil názor, že smlouva je neplatná "se zřetelem k tomu, jak v ní byl vymezen předmět nájmu", že "předmět nájmu, tak jak byl vymezen, byl a je v rozporu s faktickým stavem" (§37 obč. zák.), a že nelze dospět k jinému závěru, než že žaloba, opřená o tuto neplatnou smlouvu, nemůže mít úspěch.
K odvolání žalobce Městský soud rozsudkem ze dne 16. 3. 1999, č. j. 17 Co 68/99 - 50, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal důvody doplňovat dokazování, poněvadž za zásadní otázku považoval zjištění obsahu nájemní smlouvy a toho, zda z ní ve vztahu k žalobci vyplývají povinnosti žalovaného, jejichž plnění je žalobou požadováno. Dovodil přitom, že z obsahu smlouvy i z výpovědi žalovaného vyplývá, že v době sepsání dohody, označené jako "nájemní smlouva", nebyly předmětné prostory kolaudovány jako byt. Podle odvolacího soudu obsahuje dohoda "nejspíše" několik smluvních vztahů (jednak smlouvu o smlouvě budoucí, týkající se nájmu bytu, jednak smlouvu o půjčce). Nájemní smlouva měla být účinná "dnem právní moci kolaudace, která měla být uskutečněna dne 28. 2. 1996", kdy mělo dojít k uzavření "vlastní smlouvy o nájmu tohoto kolaudovaného bytu", žalovaný se však svého práva, vyplývajícího ze smlouvy o smlouvě budoucí, v prekluzívní lhůtě nedomáhal. Podle odvolacího soudu ze znění smlouvy ani ze žádného právního předpisu nelze dovodit ustanovení, na jehož základě by se mohl žalobce proti žalovanému úspěšně domáhat plnění těch úkonů vůči stavebnímu úřadu, které v žalobě požaduje. Rozhodnutí, zda bude dáno dodatečné povolení stavby (o které již oba účastníci požádali), a zda bude stavba kolaudována, náleží do pravomoci stavebního úřadu, a proto nelze úspěšně žádat, aby povinnost zajistit kolaudaci "bytu v 6. a 7. podlaží předmětného domu" byla žalovanému uložena soudem. Rovněž tak nelze žalovanému uložit povinnost předat žalobci byt ve třicetidenní pariční lhůtě, pokud předmětné prostory v době rozhodování soudu bytem nejsou. Rozhodnutí soudu prvního stupně, "jímž byly všechny žalobní požadavky zamítnuty", shledal proto odvolací soud správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen "o. s. ř."). Podle dovolatele rozhodl sice odvolací soud formálně podle §219 o. s. ř., jde ale o rozdílná rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť důvodem zamítnutí žaloby byly "odlišné závěry každého z rozhodujících soudů", a lze dovozovat, že rozsudek odvolacího soudu má proto povahu měnícího rozsudku. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemní smlouva, uzavřená mezi účastníky, je neplatná ve smyslu §37 obč. zák. a žaloba tedy nemůže mít úspěch, odvolací soud postavil své závěry - odchylně od soudu prvního stupně - na tom, že "ze znění předmětné smlouvy ani ze žádného právního předpisu nelze dovodit ustanovení, na jehož základě by se mohl žalobce úspěšně domáhat plnění těch úkonů žalovaným vůči stavebnímu úřadu, které žalobce v žalobě požaduje". Důvody uplatněné v dovolání žalobce podřadil ustanovením §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. spatřoval především v tom, že soudy obou stupňů neodůvodnily, proč nelze uskutečnit výslech JUDr. R. (právního zástupce žalovaného), když se podle názoru dovolatele na jeho poznatky nevztahuje povinnost mlčenlivosti, a také nedostatečně zjistily obsah projevů vůle obou účastníků při uzavírání smlouvy. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. pak spočívá v tom, že soud prvního stupně zamítl žalobu s poukazem na neplatnost smlouvy (§37 obč. zák.) pro rozpor s faktickým stavem, když tento důvod ustanovení §37 obč. zák. vůbec nezná. Odvolací soud se k posouzení věci soudem prvního stupně vůbec nevyjádřil a své závěry postavil na jiných skutečnostech, čímž v podstatě u odvolacího soudu proběhlo nové řízení. Odvolací soud vyšel z názoru, že žalovanému nelze uložit povinnosti, vyplývající ze smlouvy, především proto, že se jedná o nepřípustný zásah do kompetence stavebního úřadu; dovolatel však v žalobě nežádal o žádný nepřípustný zásah, požadoval pouze, aby soud uložil žalovanému povinnost, která vyplývá ze smlouvy, a kterou žalovaný nesplnil. Vycházeje z této argumentace dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.")
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatele podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání, neboť toliko v případě, je-li dána přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku, může být správnost napadeného rozhodnutí přezkoumána z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 o. s. ř. (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.). Vady vyjmenované pod písmeny a/ až g/ označeného ustanovení, k nimž dovolací soud přihlíží i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel jejich existenci ostatně ani netvrdí.
Vzhledem k tomu že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 12. 1998 je prvním rozsudkem, jímž obvodní soud ve věci rozhodl, nelze přípustnost dovolání dovodit z §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. V úvahu nepřichází ani aplikace §239 o. s. ř., neboť výrokem rozsudku odvolacího soudu přípustnost dovolání vyslovena nebyla (§239 odst. 1 o. s. ř.), a žalobce to ani nenavrhl (§239 odst. 2 o. s. ř.).
Zbývá tak posoudit, zda je dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., z něhož žalobce přípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku dovozuje. Podle tohoto procesního ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku je založena na zásadě diformity (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny soudy obou stupňů rozdílně, takže práva a povinnosti, stanovená účastníkům rozhodnutími, jsou podle jejich závěrů odlišná. Pro závěr, že rozsudek je měnící, není rozhodující to, jak odvolací soud formuloval rozsudečný výrok či uvedl-li v odůvodnění rozsudku, že postupoval podle §219 o. s. ř. nebo podle §220 o. s. ř. Rozhodujícím hlediskem není ani to, zda odvolací soud považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné nebo nesprávné, nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 52, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1655/99).
V posuzované věci žalobce uplatnil svou žalobou proti žalovanému požadavek na splnění povinností, které podle jeho přesvědčení vyplývají ze smlouvy, uzavřené mezi účastníky dne 21. 11. 1995. Ačkoli odvolací soud posoudil rozdílně od soudu prvního stupně platnost označené smlouvy, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že povinnosti, vyjádřené v žalobním návrhu, z uvedené smlouvy pro žalobce neplynou. Rozdílnost právního posouzení neměla tedy vliv na vymezení konkrétního právního vztahu a co do vymezení práv a povinností účastníků řízení tedy rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou nesouhlasná.
Dovolání proto není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., aniž nařizoval ve věci jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), a aniž se mohl zabývat přezkumem věcné správnosti napadeného rozsudku z hlediska dovolacích důvodů podřazených §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř., uplatněných žalobcem.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř., neboť žalobce, který nese procesní zavinění na tom, že jeho dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo, a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková