ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2102.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2102/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobce Města K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O. Š., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 81/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. června 2000, č.j. 19 Co 1353/2000-30, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. června 2000, č.j. 19 Co 1353/2000-30, a rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23. března 2000, č.j. 5 C 81/2000-19, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově (soud I. stupně) rozsudkem ze dne 23.3.2000, č.j. 5 C 81/2000-19, zamítl žalobu na vyklizení žalovaného z nebytových prostor v domě č.p. 201 v M. ulici v K., sestávajících z prodejní místnosti, skladu, kanceláře, sociálního zařízení, o celkové výměře 119 m2, nacházejících se v přízemí domu, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (dále jen „předmětné nebytové prostory\"), a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že „v daném případě dal žalobce žalovanému výpověď z nájmu nebytových prostor ke smlouvě ze dne 25.8.1991, protože však z tohoto data žádná smlouva shledána nebyla (žalobcem byla předložena smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 2.10.1991 a smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 15.9.1994 s tím, že žalobce vycházel z této první smlouvy, přičemž všechny ostatní smlouvy, tzn. smlouva z 1.7.1993, 15.9.1994, 1.7.1996, další změna z 1.7.1996, 1.12.1996 a 2 změny z 1.1.1997, jsou dle žalobce dodatky k první uvedené smlouvě), žalobu zamítl\" .
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. června 2000, č.j. 19 Co 1353/2000-30, změnil zamítavý rozsudek soudu I. stupně tak, že uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětné nebytové prostory do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Dále rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazů smlouvou o nájmu ze dne 2.10.1991, smlouvou ze dne 15.9.1994, dodatkem č. 2 ze dne 1.1.1997 (na č.l. 5 spisu),
a doplnění dokazování smlouvou o nájmu nebytových prostor ze dne 1.7.1993, dodatkem ke smlouvě ze dne 1.7.1996, dodatkem ze dne 1.12.1996, a dalším dodatkem č. 2 ze dne 1.1.1997 (zvýšení nájemného), odvolací soud dovodil, že nájemní vztah účastníků řízení byl založen nájemní smlouvou ze dne 2.10.1991, uzavřenou mezi Okresním podnikem bytového hospodářství, s. p. Č. (dále jen „OPBH, s.p. Č.\") jako pronajímatelem a právním předchůdcem města K., na nějž přešla nemovitost dle zák. č. 172/91 Sb., o majetku obcí, a O. Š. jako uživatelem nebytových prostor s tím, že tato smlouva byla uzavřena s účinností od 25.8.1991 na dobu určitou, která nepřesáhla dobu dvou let (tj. do 25.8.1993). Protože dodatek k nájemní smlouvě ze dne 1.7.1993, jímž se měl nájemní poměr prodloužit (v rozporu s ustanovením §3 odst. 3 zák. č. 116/90 Sb.) na dobu do 25.8.1996, tedy na dobu delší než dva roky, pokládal za neplatný (§3 odst. 4 cit. zákona), došel odvolací soud k závěru, že nájemní poměr účastníků byl ukončen dne 25.8.1993, kdy uplynula doba, na níž byla uzavřena původní platná nájemní smlouva. Žalobce se tak oprávněně domáhal vyklizení předmětných nebytových prostor.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení „§238 odst. 1\" o.s.ř., a v němž, s přihlédnutím k jeho obsahu, uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, konkrétně nesouhlasí se závěrem, že od 25.8.1993 mu nesvědčilo žádné právo k předmětným nebytovým prostorám, protože nájemní poměr mezi ním a žalobcem skončil dne 25.8.1993 uplynutím doby, na níž byla uzavřena původní nájemní smlouva uzavřená dne 2.10.1991. Namítá, že „právo užívat nebytové prostory je dáno podle §676 odst. 2 obč. zák., jelikož se nájemní smlouva na dobu určitou do 25.8.1993 každý rok prodlužovala o jeden rok, a to až do 25.8.2000. Výpověď ze smlouvy tak byla dána mimo termín, proto ji nelze s odkazem na §676 odst. 2 obč. zák. uznat.\" Dovolatel navrhl zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a vrátit mu věc k dalšímu řízení; současně navrhl odložit vykonatelnost napadeného rozsudku.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. před l. lednem 2001, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. června 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen \"o. s. ř.\").
Nejvyšší soud - po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, a osobou k tomu oprávněnou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé - napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, byt’ z jiných důvodů, než které namítal žalovaný.
Dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), a v případě přípustného dovolání, rovněž k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), a to i když dovolatel jejich existenci prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a) a b) o. s. ř. nenamítl. Zatímco vady způsobující zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu se z obsahu spisu nepodávají, je řízení postiženo vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., tedy vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je zásada dvouinstančnosti tohoto řízení. K řízení v prvním stupni jsou zásadně příslušné okresní soudy (§9 odst. 1 o.s.ř.) a o odvoláních proti jejich rozhodnutím rozhodují krajské soudy (§10 odst. 1 o.s.ř.). Krajský soud jako soud odvolací přezkoumává správnost skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně a správnost právního posouzení věci, k němuž na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu I. stupně předcházelo (srov. §212 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Je-li rozhodnutí soudu I. stupně věcně správné, odvolací soud je potvrdí (§219 o.s.ř.). Odvolací soud změní rozhodnutí soudu I. stupně, jestliže tento soud rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav věci, nebo jestliže po doplnění dokazování (§213 odst. 2 o.s.ř.) je skutkový stav zjištěn tak, že je možno o věci spolehlivě rozhodnout (§220 o.s.ř.). Nejsou-li podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu I. stupně, odvolací soud je zruší (§221 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu I. stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, kdy doplnění dokazování nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o.s.ř.) nebo kdy se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (kdy výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování podle §213 odst. 2 o.s.ř. Tímto postupem by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně a rozhodnutí odvolacího soudu na těchto skutkových zjištěních založené by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvouinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16.12.1992 jako součást ústavního pořádku České republiky (uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.), a zasahuje do práva na soudní ochranu, zaručeného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24.9.1998, sp.zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, ročník 1998, svazek 12 - III. díl, pod pořadovým číslem 106, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 11.12.1997, sp.zn. IV. ÚS 218/95 (srov. Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 9, Praha, C.H. Beck 1998, str. 381), a na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.10.1998, sp.zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 41.
Je-li proto ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud I. stupně (například proto, že účastník uplatnil rozhodné skutečnosti až v odvolacím řízení), nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu I. stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu I. stupně k dalšímu řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1999 sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
V projednávané věci soud I. stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný a tehdejší OPBH, s.p., Č. uzavřeli dne 2.10.1991 smlouvu o nájmu nebytových prostor na dobu od 25.8.1991 do 25.8.1993, přitom výpověď daná žalobcem žalovanému se týkala smlouvy ze dne 25.8.1991; tohoto dne však žádná nájemní smlouva uzavřena nebyla. Žalobu proto zamítl a nepovažoval již za právně významná další učiněná skutková zjištění, kupříkladu, že mezi Správou domů města K. a žalovaným byla dne 15.9.1994 uzavřena „smlouva o nájmu nebytových prostor\" se shodným předmětem nájmu. Ze stejného důvodu dále neprováděl ani další dokazování, např. za účelem posouzení, zda ostatní smlouvy o nájmu jsou novými smlouvami či doplňky původní nájemní smlouvy ze dne 2.10.1991, zda Správa města K. byla aktivně věcně legitimována k podání výpovědi, příp. dokazování za účelem jiných zjištění. Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz smlouvou o nájmu ze dne 2.10.1991, provedl na rozdíl od soudu I. stupně mimo jiné důkaz „smlouvou o nájmu nebytových prostor\" ze dne 1.7.1993, na základě něhož zaujal názor, že tento právní úkon je dodatkem k původní smlouvě ze dne 2.10.1991 prodlužující nájemní poměr na dobu do 25.8.1996, tedy na dobu delší než dva roky, což je v rozporu s ustanovením §3 odst. 3 zák. č. 116/90 Sb. v platném znění. Došel tak k právnímu závěru, že toto „prodloužení způsobilo neplatnost této smlouvy\" (myšleno dodatku z 1.7.1993), jejímž konečným důsledkem je, že se žalobce oprávněně domáhal žalobou vyklizení předmětných nebytových prostor, a z tohoto důvodu také změnil rozsudek soudu I. stupně, vycházeje přitom z důkazů, které sám podle ustanovení §213 odst. 2 o.s.ř. provedl. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud založil své rozhodnutí o změně rozsudku soudu I. stupně na skutkových zjištěních učiněných z důkazu, který soud I. stupně neprovedl, protože jej považoval za nadbytečný. Jestliže tedy odvolací soud, na rozdíl od soudu I. stupně, považoval skutková zjištění učiněná soudem I. stupně za nedostatečná pro právní posouzení věci, a bylo-li k jejich doplnění zapotřebí provést další důkazy, které z výše uvedených důvodů neměly být provedeny až v odvolacím řízení, nebyly splněny podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozsudku soudu I. stupně, a odvolací soud měl proto tento rozsudek z důvodů uvedených v §221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nepostupoval-li odvolací soud tímto způsobem a poté, kdy sám doplnil dokazování, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobě na vyklizení předmětných nebytových prostor vyhověl, přičemž své rozhodnutí opřel o skutková zjištění vyplývající z jím provedených důkazů, odepřel žalovanému možnost nechat správnost dalších skutkových zjištění (a správnost na nich postavených právních závěrů) přezkoumat na základě odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně odvolacím soudem. Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele, podřazenými §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu I. stupně (neboť jak vyplývá z výše uvedeného i řízení před ním je postiženo vadou ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud I. stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2001
JUDr. Michal M i k l á š , v.r.
předseda senátu