ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2162.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2162/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. V., proti žalovanému V. V., o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 16 C 289/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. ledna 2000, č. j. 10 Co 669/99-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech, jako soud I.stupně (poté, co jeho první rozsudek ze dne 17.3.1997, č. j. 16 C 289/96-19, byl k odvolání žalovaného zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2.9.1997, č.j. 10 Co 363/97-52, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování) rozsudkem ze dne 26.5.1999, č. j. 16 C 289/96-93, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu v K. V., ve 3. poschodí domu, o velikosti 1+3 s příslušenstvím, I. kategorie (dále „předmětný byt\"), a rozhodl, že nadále bude tento byt jako nájemce užívat žalovaný. Žalobkyni uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalovanému do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24.1.2000, č. j. 10 Co 669/99-177, rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výroku o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a ve výroku, že tento byt bude nadále jako nájemce užívat žalovaný. Ve výroku, jímž byla žalobkyni uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalovanému do patnácti dnů po zajištění přístřeší, změnil rozsudek soudu I. stupně jen tak, že žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený předat žalovanému do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a nevyhověl návrhu žalobkyně na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím soudu I. stupně o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a o určení žalovaného jako jeho výlučného nájemce. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně vázal vyklizení žalobkyně z předmětného bytu „mimo rámec\" ustanovení §712 odst. 3 obč. zák. na zajištění přístřeší, odvolací soud rozhodl, že je povinna předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování, když shledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro nepřiznání náhradního bytu, protože žalobkyně je vlastníkem obytného domu v K. V. (o 7 bytech), v němž měla možnost kvalitní bytové náhrady, a navíc bydlí v P., v bytě zajištěném jejím druhem.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a dovolací důvody podřadila ustanovením §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. Soudům obou stupňů vytýká „nesprávné skutkové závěry a nesprávné právní hodnocení\". S poukazem na konkrétní okolnosti případu vyjádřila nesouhlas jak s rozhodnutím, že žalovaný byl určen výlučným nájemcem předmětného bytu, tak i s rozhodnutím, že je povinna tento byt vyklidit po zajištění náhradního ubytování, a má za to, že „vzhledem k úpravě podle §715 odst. 1 (myšleno „obč. zák.\") má právo na náhradní byt ... a důvody zvlášť zřetele hodné ... pro přidělení pouze náhradního ubytování\", dle jejího názoru neexistují na její straně, ale na straně žalovaného. Za otázku po právní stránce zásadního významu považuje otázku „zda důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhradního bytu žalobkyni ve smyslu §705 odst.1 ve vztahu k §712 odst. 3 o.z. jsou schopnosti, pracovitost a majetkové možnosti žalobkyně a zda je vůbec povinností žalobkyně si opatřit bytovou náhradu na úkor podnikatelské činnosti\". Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t.j. před 1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 24.1.2000, Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), dovolání projednal a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném před 1.1.2001 (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.) se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné za podmínek uvedených v ustanoveních §237, §238 a §239 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o.s.ř.), jestliže trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že tyto vady nejsou dovoláním tvrzeny, a ani se z obsahu spisu nepodávají, není dovolání z hlediska ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., ač byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, pokud jde o výrok, jímž byla povinnost žalované k vyklizení bytu vázána na zajištění náhradního ubytování (na rozdíl od soudu I. stupně, který tuto povinnost vázal na zajištění přístřeší), neboť v tomto rozsahu není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). K podání dovolání je totiž subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod poř. čís. 28). V dané věci odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu I. stupně tak, že vázal povinnost žalobkyně k vyklizení bytu na zajištění náhradního ubytování. Měnící výrok rozsudku odvolacího soudu - v porovnání s rozsudkem soudu I. stupně - tak vyzněl pro žalobkyni příznivěji, neboť její povinnost k vyklizení byla vázána na zajištění kvalitativně vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší. Odstranění (zrušení) tohoto měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu by tedy nevedlo ke stavu pro žalobkyni příznivějšímu, a proto nemohla být žalobkyni rozhodnutím odvolacího soudu v tomto směru způsobena žádná újma, jíž by bylo možno zhojit v dovolacím řízení.
Přípustnost dovolání v souzené věci pak nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým soud I. stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Rozsudek odvolacího soudu se ve výrocích o zrušení práva společného nájmu bytu a o určení žalovaného jediným nájemcem bytu shoduje s rozsudkem soudu I. stupně, takže tyto výroky mají charakter rozsudku potvrzujícího. Pokud však jde o výrok o zrušení práva společného nájmu bytu účastníků, nerozhodl v tomto směru soud I. stupně jinak, než v dřívějším (odvolacím soudem zrušeném rozsudku ze dne 17.3.1997, č. j. 16 C 289/96-19) rozsudku, a pokud jde o výrok o určení žalovaného jediným nájemcem bytu, soud I. stupně zde sice rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (kterým byla jedinou nájemkyní bytu určena žalobkyně), ale nikoli proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Důvodem zrušení dřívějšího rozsudku soudu I. stupně odvolacím soudem byla totiž potřeba doplnění dokazování, které přesahovalo rámec činnosti odvolacího soudu.
Protože odvolací soud návrhu žalobkyně na připuštění dovolání nevyhověl, nelze také uvažovat o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., na které též dovolatelka poukazuje. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí dané konkrétní věci, a současně musí jít o otázku, která má po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto hlediska zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod č. 101).
Z uvedeného rovněž vyplývá, že dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., nelze podat z jiného důvodu, než je nesprávné právní posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.), o které se jedná tehdy, jestliže soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. Přípustnost dovolání proto v dané věci nelze úspěšně opřít o důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (jak dovolatelka výslovně uvádí), tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu tohoto ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř. Žalobkyně sice uvádí, že dovolání podává i z důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a formuluje v něm právní otázku, kterou shledává zásadně právně významnou, ale její dovolací námitky (týkající se určení žalovaného výlučným nájemcem bytu a určení bytové náhrady) nesměřují proti právnímu posouzení skutkového stavu (proti aplikaci či výkladu §705 odst. 1 a 3 a §712 odst. 3 obč. zák.), ale proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů, která jsou výsledkem hodnocení důkazů provedených v řízení. Ohledně určení žalovaného výlučným nájemcem bytu tak namítá nesprávnost závěru soudů o větší zásluze žalovaného na pořízení bytu, přičemž nebylo přihlédnuto k zásluze žalobkyně na získání dalšího bytu, ani k tomu, že žila v předmětném bytě od roku 1967, starala se o rodiče žalovaného, a stejně tak ani k podílu žalovaného na rozvratu manželství a okolnosti, že byla donucena předmětný byt opustit po agresivním fyzickém napadení žalovaným. Ohledně závěru odvolacího soudu o naplnění důvodů zvláštního zřetele hodných a přiznání bytové náhrady pouze ve formě náhradního ubytování pak namítá, že soud nezohlednil záměrné prodlužování jednání žalovaným od roku 1996 až do okamžiku zletilosti mladší dcery (kterou na dobu po rozvodu měla svěřenou do své péče) a naopak bez opory v provedeném dokazování přijal závěr, že se žalobkyně účelově vzdala možnosti bydlení ve svém činžovním domě, aniž vzal v úvahu, že „se jedná o obživu žalobkyně\". Nehledě k tomu, že ohledně této (měnící) části výroku rozsudku odvolacího soudu není dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné již proto, že se nejedná o potvrzující rozsudek, jak uvedené ustanovení vyžaduje, dovolatelka v podstatě nesouhlasí se závěry odvolacího soudu nikoli z toho důvodu, že by odvolací soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, resp. že použitý právní předpis nesprávně vyložil, nýbrž proto, že svůj právní závěr učinil na základě nesprávných (neúplných) skutkových zjištění. Vzhledem k tomu nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání z hlediska §239 odst. 2 o.s.ř. a přípustnost dovolání žalobkyně nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která v souzené věci přicházejí v úvahu. Proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 4 věty prvé a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl.
Pro úplnost nutno uvést, že předmětem dovolacího přezkumu je správnost rozhodnutí odvolacího soudu (nikoli soudu I. stupně) z hlediska námitek uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), přičemž z tohoto pohledu dovolací soud také předně posuzuje otázku jeho přípustnosti. Směřuje-li námitka žalobkyně, ohledně otázky absolutní neplatnosti dohody o výměně bytu výhradně proti rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž odvolací soud své rozhodnutí opřel o účastníky nezpochybněný závěr, že k předmětnému bytu jim svědčilo právo společného nájmu, Nejvyšší soud se touto námitkou nezabýval, neboť napadené rozhodnutí na posouzení věci z tohoto hlediska nespočívalo. Z téhož důvodu se Nejvyšší soud nezabýval ani námitkou dovolatelky, že je v rozporu s dobrými mravy, pokud žalovaný nerespektoval rozhodnutí soudu o nařízení předběžného opatření.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému v dovolacím řízení nevznikly prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči dovolatelce, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2001
JUDr. Michal M i k l á š , v.r.
předseda senátu