ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2243.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2243/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Miroslav Feráka, v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované A. N., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 11 C 15/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, č.j. 55 Co 568/99-58, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1999, č.j. 55 Co 568/99-58, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16.června 1999, č. j. 11 C 15/98-44, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (poté co jeho v pořadí první zamítavý rozsudek ze dne 4.9.1998, č.j. 11 C 15/98-23, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.12.1998, č.j. 21 Co 606/98-39) rozsudkem ze dne 16.6.1999, č.j. 11 C 15/98-44, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi z nájmu bytu, sestávajícího z pokoje a kuchyně s příslušenstvím, II. kategorie, ve 2.patře domu č.p. 165 v P., O. 10 ( dále jen „předmětný byt\") s tím, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, počítané od 1. dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do 15 ti dnů poté, co jí bude zajištěno přístřeší. Současně žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení. Soud I. stupně vzal za prokázáno, že žalobce, jako pronajímatel bytu na ul. O. 10, je vlastníkem domu č.p. 165, v němž se nachází předmětný byt a v němž žalovaná bydlí na základě dohody o výměně bytu schválené tehdejším Obvodním úřadem v P., ze dne 9.8.1991, zn.: byt -2-557-sm. 227-91-Sz. Dále, že žalovaná za měsíce duben - listopad 1996 dluží celkem na nájemném (včetně záloh za služby) 4.494,- Kč, ač k zaplacení nedoplatků byla žalobcem písemně vyzvána dopisem ze dne 15.12.1996. Z dopisu ze dne 14.3.1992, podepsaného šesti nájemníky, adresovaného žalobci, soud 1. stupně rovněž zjistil, že nájemníci si stěžovali na manželé N. (manžel žalované V. N. zemřel 11.11.1997) a především na jejich psa, kterého venčili v bytě a na chodbě domu, kde byl také cítit zápach. Ve výpovědi z nájmu bytu, která byla obsažena v žalobě podané u soudu I. stupně dne 10.2.1998, byly uvedeny důvody výpovědi podle §711 odst. 1 písm. c) a d) obč. zák. Soud I. stupně dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. c) obč. zák. ( „nájemce nebo ti, kdo s ním bydlí, přes písemnou výstrahu hrubě porušují dobré mravy v domě\") není ze strany žalované dán, když s ohledem na §154 odst. 1 o.s.ř. již v době podání žaloby a v době vyhlášení rozsudku netrvala situace, pro kterou byla dána žalované z tohoto zákonného důvodu výpověď, protože od r. 1998 již k porušování dobrých mravů ze strany žalované nedochází. Na druhé straně soud I. stupně shledal naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., protože žalovaná dluží žalobci nájemné za dobu delší než tři měsíce, které bylo splatné již před téměř třemi lety, do doby vydání rozsudku žádnou nápravu nezjednala a neakceptovala ani nabídku žalobce na nájem jiného bytu, ve stejné kvalitě a jen o málo menšího. Protože žalovaná bydlí v předmětném bytě sama, rozhodl s poukazem na §712 odst. 5 obč. zák. o její povinnosti byt vyklidit po zajištění přístřeší.
Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 30.11.1999, č.j. 55 Co 568/99-58, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud, po doplnění dokazování svědeckým výslechem vnuka žalované J. Š., zjistil, že tento je v dětském domově, žalovanou pravidelně navštěvuje a pomáhá jí, v lednu 2000 dovrší věk 18 let a hodlá se trvale zdržovat v předmětném bytě, pracovat jako kuchař a společně s žalovanou splácet dluh na nájemném. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu I. stupně jakož i s jeho právním závěrem o nenaplnění podmínky §711 odst. 1 písm c) obč. zák. pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a stejně tak o splnění podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., přičemž v souladu s §712 odst. 5 obč.zák. nebylo možno, než vázat povinnost žalované pouze na zajištění přístřeší. Odvolací soud sice neshledal podmínky pro odepření žalobcova práva použitím ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. „přímo na straně žalované\", protože tato daný dluh stále neuhradila a ani se o to nepokusila. S přihlédnutím k jejímu věku „zejména však k té skutečnosti, že v předmětném bytě má trvalé bydliště vnuk žalované, který se do tohoto bytu v lednu 2000 v souvislosti s dovršením 18-ti let vrátí\", dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě použití výjimečného ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., protože v případě přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu by vnuk žalované bez vlastní viny pozbyl možnost bydlení a neměl by se z dětského domova kam vrátit. Šlo by tak o „ příliš tvrdý zásah zejména do práva vnuka žalované, který se žádného porušení povinnosti ve vztahu k předmětnému bytu nedopustil\".
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. ( rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ) spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud na základě výpovědi svědka J. Š., vnuka žalované, a dále zpráv odboru sociálních věcí a zdravotnictví Obvodního úřadu Městské části P., vyvodil nesprávný závěr, že tato osoba je členem společné domácnosti žalované, a pouze po určité období se zdržuje v dětském domově, a navozuje tak situaci, že svědek v předmětném bytě trvale s žalovanou žil a žije. Svědek však u žalované nikdy nežil a nebyl jí ani svěřen do péče. Protože odvolací soud se touto otázkou ani nezabýval, navrhl dovolatel, aby soud zkoumal dosavadní pobyt vnuka žalované a osvětlil tak, zda mu svědčí právo k předmětnému bytu jakožto členu společné domácnosti žalované. Naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. pak dovolatel spatřuje v nesprávném výkladu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. odvolacím soudem, který neshledal podmínky pro odepření výkonu žalobcova práva na straně žalované, ale jejího vnuka, který však ve vztahu k žalobci není v této věci nositelem žádného práva. Jeho práva, pokud by vůbec byl členem domácnosti žalované, by byla pouze odvozená a v případě přivolení k výpovědi a vyklizení by musel sdílet osud účastníka právního vztahu ( žalované). Protože ale vnuk žalované nebyl a není členem její společné domácnosti, nelze s ohledem na jeho osobu použitím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odepřít žalobci výkon jeho práva. Dovolatel proto navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17.zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ( ve znění pozdějších předpisů ) a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.1.2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože nepadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30.11.1999, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění před novelou provedenou zák.č. 30/2000 Sb. ( dále jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení ( §241 odst. 1,2 o.s.ř. ) a že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé.
Vady uvedené v §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají; jinak je tomu ohledně tzv. jiných vad řízení podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
V rozsudku ze dne 24.3.1999, sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 5, ročník 2000, pod pořadovým číslem 30, vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí vyplývá, že podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je z pohledu soudu odvolacího nesprávné a její správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§213 odst. 2 o.s.ř.), ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností (výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících (pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně), ani tím, že tato skutková zjištění převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem k právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil. Tímto postupem - pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně - by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě - z pohledu soudu prvního stupně - dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně; rozhodnutí odvolacího soudu založené na těchto skutkových zjištěních by ve svých důsledcích bylo rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Přitom nedodržení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení zároveň představuje porušení stanoveného postupu, kterým se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady ze dne 16.12.1992 jako součást ústavního pořádku České republiky (uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.), a zasahuje do práva na soudní ochranu, zaručeného touto ústavněprávní normou. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24.9.1998, sp.zn. III. ÚS 139/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, ročník 1998, svazek 12 - III. díl, pod pořadovým číslem 106, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 11.12.1997, sp.zn. IV. ÚS 218/95 (srov. Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 9, Praha, C.H. Beck 1998, str. 381), a na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.10.1998, sp.zn. 26 Cdo 540/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 41.
V projednávané věci soud prvního stupně shledal žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k předmětnému bytu důvodnou, když zaujal názor, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč.zák. (neplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce) je dán. Otázkou možného odepření žalobcova práva použitím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy, se však vůbec nezabýval. Ač soud I. stupně na jednání dne 17.6.1998 ( č.l. 16 spisu ) provedl důkaz čtením zpráv Obvodního úřadu Městské části P., odboru sociálních věcí a zdravotnictví, ze dne 28.5. a 2.6.1998, neučinil z nich žádná skutková zjištění na kterých by založil své rozhodnutí. Považoval-li odvolací soud právní posouzení věci soudem I. stupně za nesprávné, protože se nezabýval možností použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a navíc pro správné právní posouzení věci bylo nutno učinit další skutková zjištění, resp. odvolací soud je za nutná považoval, nemohl je, s ohledem na to co bylo výše uvedeno, učinit sám v odvolacím řízení a na jejich základě změnit rozhodnutí soudu I. stupně. Jestliže přesto odvolací soud na základě tvrzení žalované, obsažených až v podaném odvolání, doplnil dokazování výslechem jejího vnuka, a z této výpovědi ( jakož i z výše uvedených listinných důkazů provedených soudem I. stupně) učinil nová skutková zjištění, na kterých založil své měnící rozhodnutí, porušil tím zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť žalobci odepřel možnost přezkumu nových skutkových zjištění na základě jeho odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně. Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. ), k níž dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. v případě přípustného dovolání přihlíží, i když nebyla v dovolání uplatněna.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele, podřazenými §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. Protože důvody pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu I. stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( §243b odst. 2 věta druhá o.s.ř. ).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud I. stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. ).
V dalším řízení soud nepřehlédne právní názor vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997, sp.zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněném pod č. 62 v sešitu č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura (též rozsudek téhož soudu ze dne 9.1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1679/99), podle kterého rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je možné učinit až po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce (může jít o jeho rodinné a sociální poměry, zdravotní stav, důvody neplacení nájemného, apod.) tak i všechny rozhodné okolnosti na straně pronajímatele, zejména okolnosti ovlivňující odpověď na otázku, zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi, dočasně odepřena. V dané věci se však odvolací soud okolnostmi na straně žalobce vůbec nezabýval.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení ( §243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. dubna 2001
JUDr. Michal M i k l á š, v.r.
předseda senátu