ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2392.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2392/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Michala Mikláše a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobců A/ S. V., B/ V. V. a C/ V. B., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. B., zastoupenému advokátkou, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 131/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2000, č. j. 11 Co 116/2000 - 46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 8. 1999, č. j. 11 C 131/98 - 28, uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům „prostor v I. patře rodinného domu čp. 1114 v P., L. ul.\", do patnácti dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobci A/ až C/ jsou „ideálními spoluvlastníky\" nemovitosti, v níž je „sporný byt\", že žalovaný v ní bydlel jako manžel žalobkyně C/, že manželství žalobkyně C/ a žalovaného bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. 11 C 326/97, který nabyl právní moci 30. 4. 1998, a jímž byla schválena dohoda o úpravě poměrů nezl. dítěte na dobu po rozvodu, že od října 1998 nemá žalovaný přístup do předmětné nemovitosti, a že rozhodnutím MÚ MČ P. ze dne 10. 1. 1999 sp. zn. RP 455/1998 bylo žalobkyni C/ uloženo napomenutí za přestupek „úmyslného narušení občanského soužití schválností\" podle §49 odst. 1 písm. c/ zákona č. 200/1990 Sb., jehož se dopustila tím, že 26. 10. 1998 vyměnila zámek u rodinného domu L. 1114, a žalovanému tím znemožnila přístup do domu. Na tomto skutkovém základu dospěl obvodní soud k závěru, že po rozvodu se žalobkyní C/ nebydlel žalovaný v domě protiprávně, ale že pouze odpadl právní důvod bydlení. Vzhledem k nedostatku výslovné zákonné úpravy aplikoval na základě analogie (§853 obč. zák.) ustanovení svým obsahem nejbližší, za které považoval §705 obč. zák., upravující postup soudu při zrušení práva společného nájmu bytu po rozvodu, a dovodil, že vyklizovací povinnost žalovaného nelze nevázat na zajištění náhrady. Při rozhodování o druhu této bytové náhrady pak vyšel z §712 odst. 3 a 4 obč. zák., avšak vzal v úvahu, že v tomto případě nešlo jen o vztah bývalých manželů (žalobkyně C/ a žalovaného), ale i o žalobce A/ a B/ jako spoluvlastníky nemovitosti. S odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. uvedl obvodní soud, že „nelze nadměrně zasahovat do práv a oprávněných zájmů dalších osob\" - jmenovitě žalobců A/ a B/, a proto - při analogickém postupu dle §705 odst. 2 obč. zák. - nepřiznal žalovanému právo na náhradní byt, ale toliko náhradní ubytování, což - jak zdůraznil - zákon z důvodů hodných zvláštního zřetele připouští.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze poté, kdy připustil změnu žalobního návrhu (podle obsahu šlo o jeho upřesnění), rozsudkem ze dne 22. 3. 2000, č. j. 11 Co 116/2000 - 46, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění, že „žalovaný je povinen vyklidit a vyklizený žalobcům předat byt o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím, I. kategorie v prvním patře domu čp. 1114 v P., L. 3 (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\") do 15 dnů poté, co mu bude zajištěno náhradní ubytování\". Potvrzen byl i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a žalobci byli zavázáni společně a nerozdílně nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že „soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil potřebná skutková zjištění a rovněž věc správně právně posoudil\". Zároveň konstatoval, že v praxi soudů existují rozdílné názory na poskytnutí bytové náhrady v případě, že rozvedenému manželovi zaniklo právo užívat byt v nemovitosti druhého manžela. Vedle názoru žalobců (že možnost bydlení žalovaného v předmětném bytě je vázána na souhlas všech spoluvlastníků a povinnost zajistit žalovanému bytovou náhradu je v rozporu s dobrými mravy), se uplatňuje i názor vyjádřený v prvostupňovém rozsudku, že zanikl-li právní důvod bydlení jednoho z manželů rozvodem manželství, přichází v úvahu posoudit nárok takového manžela na bytovou náhradu analogicky (§853 obč. zák.) podle ustanovení §713 odst. 1 obč. zák., případně podle §705 odst. 2 věty prvé a §712 odst. 3 věty prvé obč. zák., nejsou-li dány důvody k odepření bytové náhrady podle §3 odst. 1 obč. zák. (zde odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 1999, č.j. 26 Cdon 2175/98-60) Odvolací soud uvedl, že se ztotožňuje se druhým z citovaných právních názorů, a že neshledává důvod, pro který by bylo možno bytovou náhradu podle §3 odst. 1 obč. zák. odepřít, když z důkazů vyplývá, že manželství účastníků trvalo více než 10 let a nebylo prokázáno, že by žalovaný byl vlastníkem nebo uživatelem jiného bytu. Otázku poskytnutí bytové náhrady rozvedenému manželovi při zániku jeho práva bydlení považoval odvolací soud - právě vzhledem k rozdílné praxi soudů - za otázku zásadního právního významu a k jejímu řešení proto připustil proti svému rozsudku dovolání (§239 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. a dovolací důvody v něm uplatněné podřadili ustanovení „§241 odst. 2 lit. d/ o. s. ř.\", když tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolacímu soudu vytýkali, že aplikoval ustanovení hmotného práva, jež nedoléhá na skutkový stav zjištěný v dané věci. Tato výtka směřovala především k otázce, pro jejíž řešení odvolací soud dovolání připustil, totiž k otázce, zda rozvedenému manželovi po zániku práva bydlení v nemovitosti, jejímž vlastníkem je druhý manžel, náleží bytová náhrada, či nikoli. Dovolatelé namítali, že „byvší manželský svazek\" mezi žalobkyní C/ a žalovaným nemůže být bez zákonného podkladu důvodem pro odmítnutí požadované ochrany žalobcům A/ a B/, kteří jsou většinovými spoluvlastníky domu, v němž se nachází „předmět sporu\", a proti nimž nelze konstruovat jakoukoli analogii, která nemá ani svůj hmotněprávní reflex v §712 obč. zák. Vyjádřili názor, že soudy měly postupovat podle ustanovení §126 odst. 1 obč. zák., podle kterého má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva bezdůvodně zasahuje, a právě ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. se podle dovolatelů vztahuje na případ, kdy odpadl právní důvod užívání nemovitosti. Poukázali i na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 109/94 Sb., podle něhož nelze ani s odkazem na §3 odst. 1 obč. zák. aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka, namítali, že „analogie vybudovaná na úsudku, že žalovaný se ocitl v postavení obdobném subjektu, jemuž svědčilo právo společného nájmu, je v hrubém rozporu se zásadou, že vlastnictvím se rozumí absolutní právní panství nad určitou věcí, a že oprávnění vlastníka ... lze omezit jedině zákonem\". Nárok na bytovou náhradu by mohl obstát pouze v případě - pokračovali dovolatelé - že by byla prokázána existence té právní skutečnosti, s níž se spojuje vznik práva společného nájmu bytu. Právo bydlení není důvodem, pro který by bylo možno odepřít ochranu vlastnického práva, požadovanou žalobci. Dovolatelé poukázali i na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, jež označili jako „Rc 170/98\", ve kterém byl - podle jejich mínění - posuzován obdobný případ, a v němž soud zdůraznil, že ustanovení §712 odst. 6 obč. zák. (v tehdy platném znění) bylo dobrodiním jen pro ty osoby, které byly nositeli práva společného nájmu bytu manžely. Žalobci také vytkli odvolacímu soudu, že dostatečně neodůvodnil, proč při dvou odlišných právních názorech zaujal „právě takové stanovisko\". Opírajíce se o tyto argumenty dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelů podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, tedy důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (i když dovolatelé mylně poukazují na §241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. - tedy na znění občanského soudního řádu před jeho novelizací zákonem č. 238/1995 Sb.). Přípustnost dovolání v souzené věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., když ji odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., které působí zmatečnost, ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k nimž přihlíží soud z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nebyly v dovolání namítány a jejich existence se ze spisu nepodává.
Dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř., lze odůvodnit - vedle dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. a/ a b/ o. s. ř. - jen dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tj. tvrzením, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nevymezil-li odvolací soud právní otázku, pro kterou připustil dovolání, ve výrokové části svého rozsudku (toto vymezení provedl toliko v odůvodnění), je dovolání přípustné pro řešení všech právních otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, jestliže bylo toto řešení dovoláním zpochybněno.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy skutkový stav byl posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže napadené rozhodnutí spočívalo právě na tomto (nesprávném) právním posouzení.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 a odst. 3 věty prvé o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. V souzené věci tedy - vzhledem k obsahu dovolání - jde v dovolacím řízení o přezkoumání správnosti právního názoru, vysloveného odvolacím soudem, že rozvedenému manželovi, kterému rozvodem manželství zaniklo právo bydlení v domě ve spoluvlastnictví jeho bývalého manžela, náleží bytová náhrada na základě analogie (§853 obč. zák.) podle ustanovení §713 odst. 1 resp. §705 odst. 2 věty prvé obč. zák. a §712 odst. 3 věty prvé obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky již ve své rozhodovací činnosti uvedenou právní otázku řešil a svůj právní názor vyjádřil např. v rozsudku ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, v němž (ve sporu o vyklizení bytu, nacházejícího se v domě, jehož podílovou spoluvlastnicí byla žalobkyně - bývalá manželka žalovaného) uvedl:
„Manžel, který užívá za trvání manželství byt v domě patřícím druhému z manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu manželů (srov. rozhodnutí uveřejněné pod pořadovým číslem 14, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, str. 160), neboť k obsahu tohoto vztahu patří mimo jiné povinnost manželů spolu žít (§18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění zákona č. 132/1982 Sb., tj. ve znění účinném za trvání manželství účastníků), jakož i jejich vzájemná vyživovací povinnost (§91 citovaného zákona), na jejichž základě má manžel - nevlastník právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se v domě ve vlastnictví svého manžela, který je povinen mu užívání tohoto bytu umožnit. Rozvodem manželství uvedený právní důvod bydlení manžela - nevlastníka zaniká, a manžel - vlastník domu se může úspěšně domáhat jeho vyklizení podle §126 odst. 1 obč.zák.
Nárok na bytovou náhradu toho z rozvedených manželů, jemuž rozvodem manželství zanikl právní důvod užívání bytu ve vlastnictví druhého z nich, a který je povinen byt vyklidit, není v občanském zákoníku výslovně upraven. Přesto však nelze dovodit, že rozvedenému manželovi v takovémto případě bytová náhrada nepřísluší, nýbrž je nutno jeho právní postavení - při zániku jeho právního důvodu bydlení - posoudit analogicky (§853 obč.zák.) podle ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je ustanovení §713 odst. 1 obč.zák., které upravuje nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl za trvání manželství odvozen - stejně tak jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů - od existence manželství, a jemuž tento právní důvod bydlení rozvodem manželství zanikl.
Z uvedeného vyplývá, že rozvedený manžel, který zůstal i po rozvodu manželství bydlet v domě ve vlastnictví druhého z nich, není zásadně povinen byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady\".
K povaze bytové náhrady pak stejný judikát uvádí:
„Ve smyslu ustanovení §713 odst. 1 věty první obč.zák. přísluší rozvedenému manželovi nájemce zde specifikovaného bytu jako primární, zákonná forma bytové náhrady přiměřený náhradní byt; v odůvodněných případech lze pak rozvedenému manželovi poskytnout i nižší formu bytové náhrady (věta třetí citovaného ustanovení). Analogické uplatnění režimu jednotlivých bytových náhrad, upravených v ustanovení §713 odst. 1 obč.zák. však není v případě rozvedeného manžela, užívajícího i po rozvodu manželství byt ve vlastnictví druhého z nich odůvodněno. Nejde zde totiž o vztah obsahem i účelem nejbližší (§853 obč.zák.), neboť ustanovení §713 odst. 1 obč.zák. vychází (co do kvality bytové náhrady) ze specifik nájmu služebního bytu, a jeho analogické uplatnění by v posuzované situaci vedlo k věcně neodůvodněným disproporcím ve vztahu ke kvalitě bytové náhrady, kterou zákon přiznává rozvedenému manželovi v ustanovení §712 odst. 3 obč.zák., ačkoliv mu svědčilo (neodvozené) právo nájmu bytu. Ve svých důsledcích by pak přiznání primární, zákonné formy bytové náhrady v podobě přiměřeného náhradního bytu vedlo v těchto případech k neodůvodněnému zásahu do vlastnického práva rozvedeného manžela - vlastníka domu. Vzhledem k uvedenému je proto nutno - co do druhu (kvality) bytové náhrady - nárok rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt v domě ve vlastnictví druhého z nich, posoudit podle obecné úpravy nároku rozvedeného manžela na bytovou náhradu, obsažené v ustanovení §712 odst. 3 větě druhé obč.zák., které je ustanovením obsahem i účelem nejbližší (§853 obč.zák.) této situaci. Vznikne-li totiž podle ustanovení §704 odst. 1 obč.zák. uzavřením manželství právo společného nájmu bytu manžely, na kterýžto případ (odkazem na ustanovení §705 odst. 1 obč.zák.) míří ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč., jde o situaci obdobnou té, kdy manželovi - nevlastníkovi vznikne uzavřením manželství právo bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů. Rozvedenému manželovi - nevlastníkovi tedy přísluší v případě povinnosti vyklidit byt v domě patřícím druhému z nich právo na náhradní byt, který musí vyhovovat požadavkům stanoveným v ust. §712 odst. 3 větě první obč.zák.; jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování\".
Citovanými právními názory se Nejvyšší soud řídil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. sp. zn. 26 Cdo 1801/2000 ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2962/99 ze dne 17. 1. 2001) a dovolací soud neshledává důvody, pro které by se od nich měl odchýlit v této věci. Judikát, který dovolatelé označili jako „Rc 170/98\" (pod tímto označením byl v informačním systému ASPI zařazen rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 23, pod pořadovým číslem 170), nevycházel ze shodného skutkového základu jako rozhodnutí napadené dovoláním v souzené věci. Ve sporu, jehož se týkal rozsudek sp. zn. 3 Cdon 131/96, nebyl bývalý manžel žalovaného vlastníkem ani spoluvlastníkem nemovitosti, ale těmito vlastníky (spoluvlastníky) byli pouze rodiče jednoho z manželů, a právní věta, ve kterou judikát vyústil, zněla: „Manžel, který užíval byt v rodinném domku na základě souhlasu rodičů druhého manžela (vlastníků) je povinen byt po odvolání souhlasu vyklidit zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu; ustanovení §712 a §713 obč. zák. tu ani analogicky - ve smyslu §853 obč. zák. - použít nelze\".
Za situace, kdy podle výše uvedených skutkových zjištění (dovoláním nezpochybněných a v řízení o dovolání, jehož přípustnost je založena podle §239 odst. 1 o. s. ř., ostatně nezpochybnitelných) je spoluvlastnicí nemovitosti, v níž se nachází předmětný byt, bývalá manželka žalovaného (žalobkyně C/), a kdy právní důvod užívání bytu žalobcem byl za trvání manželství s žalobkyní C/ odvozen od existence tohoto právního vztahu (manželství) a zanikl jeho rozvodem, se tedy námitka dovolatelů, že aktem aplikace nelze konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka (povinnost zajistit bytovou náhradu), neuplatní pro vztah mezi žalobkyní C/ a žalovaným; podle výše uvedených závěrů totiž právo žalovaného a jemu odpovídající právní povinnost žalobkyně C/ vyplývá (byť na základě analogie) ze zákona. Dovolatelům lze sice přisvědčit v tom, že žalobci A/ a B/ (rodiče žalobkyně C/) nebyli a nejsou k žalovanému v takovém právním vztahu, z něhož by pro žalovaného vyplývalo právo bydlení; zároveň ale nejsou výlučnými vlastníky (spoluvlastníky) předmětného domu, kteří by byli oprávněni - ve smyslu shora citovaného rozhodnutí sp. zn. 3 Cdon 131/96 - domáhat se vyklizení žalovaného zásadně bez toho, aby mu předtím byla zajištěna bytová náhrada. Právní posouzení věci provedené odvolacím soudem, který - jak uvedl - převzal i závěry soudu prvního stupně, a dle něhož se v tomto konkrétním případě okolnost, že jde o právní vztah týkající se nikoli pouze žalobkyně C/ a žalovaného, ale i žalobců A/ a B/ jako spoluvlastníků domu, promítla do rozhodnutí soudu tak, že žalovanému - s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. - nebylo přiznáno právo na náhradní byt, ale toliko na náhradní ubytování, nepovažuje proto dovolací soud za nesprávné.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., který žalobci uplatnili, nebyl tedy shledán opodstatněným a Nejvyšší soud jejich dovolání podle §243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 1, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který by jinak měl vůči neúspěšným dovolatelům právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu