ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2460.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2460/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. H., a 2) P. H., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 214/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 1999, č. j. 14 Co 231/99-148, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. června 1999, č. j. 14 Co 231/99-148, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 2. června 1997, č. j. 2 Cdon 730/97-111, k dovolání žalovaných zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 1996, č. j. 21 Co 476/96-98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. května 1996, č. j. 5 C 404/92-85.
Poté Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. září 1998, č. j. 18 C 214/97-130, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidili a vyklizený žalobkyni předali „byt III. kategorie, nacházející se v přízemí a 1. patře domu čp. 163 v P., sestávající z pokoje, kuchyně a částečného příslušenství\" (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt\"), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 29. června 1999, č. j. 14 Co 231/99-148, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobkyni předat do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Současně jej změnil ve výroku o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Soud prvního stupně sice dovodil, že na žalovanou v důsledku nenaplnění předpokladu „žití ve společné domácnosti s nájemcem aspoň po dobu tří let před jeho smrtí\" právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.\"), nepřešlo; přesto však žalobu zamítl, když s ohledem na zjištěné skutečnosti dovodil, že výkon práva žalobkyně je ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že ze zjištěných skutečností nelze usoudit na výkon práva v rozporu s dobrými mravy, žalobě na vyklizení bytu proto vyhověl, avšak s přihlédnutím k ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. s vázaností na zajištění náhradního bytu. Přitom důvody, pro něž vyklizení bytu žalovanými vázal na zajištění náhradního bytu, spatřoval v tom, že „jde o rodinu se dvěma nezletilými dětmi ... rodina žalovaných nepatří do silné příjmové skupiny ... a na žalovaných tedy nelze spravedlivě požadovat z finančních důvodů obstarání si jiného bydlení, např. koupí bytu ... žalovaní se nestali řádnými nájemci bytu v důsledku přechodu nájmu po smrti původního nájemce jen v důsledku změny zákonné úpravy lhůty pro přechod práva potřebné, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. od 1.1.1992\". Podle názoru odvolacího soudu „přiznání bytové náhrady žalovaným nebude znamenat nepřiměřenou újmu ani na straně žalobce\", neboť žalovaní neporušují povinnosti spojené s užíváním bytu a snažili se s žalobkyní dohodnout na jeho koupi. Jde-li o formu bytové náhrady, postupoval odvolací soud s přihlédnutím k tomu, že jde o rodinu s nezletilými dětmi a jsou zde dány důvody zvláštního zřetele hodné, analogicky podle §712 odst. 5 obč. zák.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo vyklizení bytu žalovanými vázáno na zajištění náhradního bytu, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). V dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V rámci zmíněného dovolacího důvodu zpochybnila správnost závěru, že prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. lze vyklizení bytu žalovanými vázat na zajištění náhradního bytu. V této souvislosti namítla, že platná právní úprava zakotvuje právo na bytovou náhradu pouze v případech uvedených v §712 odst. 1 a 2 obč. zák., tj. tehdy, kdy vyklizovanému svědčilo právo nájmu bytu. Vázal-li odvolací soud vyklizení žalovaných z bytu na zajištění náhradního bytu, ačkoliv jim nesvědčil žádný právní důvod k jeho užívání, konstituoval jim dosud neexistující právo. Vyřešení sociální situace žalovaných tak přesunul na žalobkyni, čímž omezil její vlastnické právo způsobem, který zákon nepředpokládá. Aplikace §3 odst. 1 obč. zák., mimo jiné stanovícího, že výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy, existenci práva či povinnosti pojmově předpokládá; proto na základě citovaného ustanovení nelze dosud neexistující právo či povinnost založit. Zde žalobkyně odkázala na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 190/94. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. června 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti té části měnícího výroku o věci samé, v níž odvolací soud vázal vyklizení žalovaných z bytu na zajištění náhradního bytu. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti dnů\" od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů\" od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 - 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání se tak omezuje na tu část měnícího výroku, která se týká povinnosti žalovaných předmětný byt vyklidit po zajištění náhradního bytu; ostatně výtky dovolatelky pouze proti této části měnícího výroku napadeného rozsudku směřují. Z obsahu dovolání vyplývá, že další část měnícího výroku o věci samé (část týkající se uložené vyklizovací povinnosti) dovoláním napadena nebyla. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat její věcnou správnost, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se proto při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán ve výše uvedeném rozsahu, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci jde o vyklizení žalovaných z předmětného bytu, který užívají bez právního důvodu, neboť na žalovanou v důsledku nenaplnění předpokladu soužití s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí právo nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé obč. zák. nepřešlo. Spornou právní otázkou, jejíž řešení dovolatelka zpochybnila, je otázka, zda vyklizení bytu, užívaného vyklizovanými bez právního důvodu, lze prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. v tomto případě vázat na zajištění náhradního bytu, jak dovodil odvolací soud, či zda takovou žalobu na vyklizení bytu lze za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. pouze zamítnout, jak míní žalobkyně.
Žalobkyni lze dát za pravdu v tom, že je-li výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), může být žaloba na vyklizení bytu zamítnuta. V rozsudku ze dne 28. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněném pod č. 170 v sešitě č. 23 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, totiž Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že nepřiměřenou tvrdost, jež by mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, užívané bez právního důvodu, lze zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením (omezením) výkonu práva argumentem rozporu s dobrými mravy; to platí jen za předpokladu, že úsudek soudu je podložen odpovídajícími skutkovými zjištěními, a že současně přesvědčivě dokládá, že tato zjištění dovolují - v konkrétním případě - závěr, že výkon práva s dobrými mravy v rozporu skutečně je (uvedený závěr vyplývá rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 1839/96). V nálezu ze dne 4. srpna 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněném pod č. 110 ve svazku 15, ročník 1999 - III. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, pak Ústavní soud - stejně jako Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 3 Cdon 131/96 - dovodil, že nepřiměřenou tvrdost, jež v obdobných situacích může vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze i podle názoru Ústavního soudu zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením výkonu práva pro jeho rozpor s dobrými mravy.
S žalobkyní lze souhlasit i v názoru, že „přidělení náhradního bytu či poskytnutí náhradního ubytování přichází v úvahu zásadně jen za předpokladu dřívější existence právního důvodu užívání bytu\" (srov. R 79/1970). Proto například soudní praxe dovodila, že manžel, který užíval byt v rodinném domku na základě souhlasu rodičů druhého manžela (vlastníků), je povinen byt po odvolání souhlasu vyklidit, a to zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu; ustanovení §712 a §713 obč. zákoníku tu ani analogicky ve smyslu §853 obč. zákoníku použít nelze (srov. již v předchozím odstavci citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96). Závěr, že vyklizení bytu nelze v těchto případech vázat na zajištění bytové náhrady, vyplývá rovněž z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněného pod č. 87 ve svazku 4, ročník 1995 - II. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, na nějž v dovolání poukázala žalobkyně. Citovaná rozhodnutí jsou použitelná rovněž v dané věci, neboť jak v nich, tak také v projednávané věci šlo v tomto ohledu o odpověď na otázku, zda prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku lze aktem aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka (nájemce).
V těchto souvislostech však nelze pominout, že Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), přijal závěr, že výjimečně může být vyklizení bytu, užívaného bez právního důvodu, vázáno na zajištění bytové náhrady. Dovodil totiž, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. - uvedl v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud - nelze sice „založit právo\" (srov. rovněž rozhodnutí zmíněná v předchozím odstavci tohoto odůvodnění), avšak důsledkem jeho aplikace není konstituování „nového\" práva, ale omezení práva existujícího - odepření práva žalobce „na bezpodmínečné vyklizení žalovaného ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí\".
V dané věci však vzhledem ke zjištěným skutečnostem o uvedený výjimečný případ jít nemůže. Je tomu tak jednak proto, že žalovaná, resp. oba žalovaní, v bytě nebydlí dlouhodobě, a jednak proto, že v bytě nemohli bydlet v přesvědčení, že jim svědčí platný titul bydlení (za dlouhodobé bydlení, navíc bydlení v přesvědčení, že jim svědčí platný titul bydlení, nelze ve smyslu citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu pokládat bydlení od měsíce prosince 1989, když již dne 4. prosince 1992 byla podána žaloba na vyklizení bytu, (doručená žalované dne 14. ledna 1992 /správně 1993/), z jejíhož obsahu vyplývá, že je podávána z toho důvodu, že žalované žádný titul k bydlení v bytě nesvědčí.
Z citované judikatury, s níž se Nejvyšší soud ztotožňuje rovněž v dané věci, vyplývá, že napadené rozhodnutí nelze pokládat za správné, bylo-li v tomto případě vyklizení bytu žalovanými za použití §3 odst. 1 obč. zák. vázáno na zajištění náhradního bytu. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu (srov. výklad o vzájemném propojení výroků odvolacího rozsudku, obsažený v citovaném R 27/1999) a věc podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu