ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2468.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2468/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyň A/ M. F., a B/ A. S., proti žalovaným 1. V. M. a 2. J. M., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 C 244/92, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2000, č.j. 13 Co 149/2000 - 179, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2000, č.j. 13 Co 149/2000 - 179, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. 4. 1999, č.j. 9 C 244/92 - 151 (155), zavázal oba žalované v patnáctidenní pariční lhůtě vyklidit byt blíže označený ve výrokové části rozhodnutí, situovaný ve II. patře domu č.p. 557 v P.; žalovaným také byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobcům náklady řízení.
Oba žalovaní podali dne 23. 8. 1999 proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, v němž mimo jiné namítali, že se jejich právní zástupce nezdržoval na adrese, kam mu bylo prvostupňové rozhodnutí doručováno (tj. na adrese P.), neboť adresa jeho advokátní kanceláře (kterou při jednání soudu sdělil) je P., a že tedy byla nesprávně vyznačena právní moc tohoto rozsudku.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2000, č.j. 13 Co 149/2000 - 179, toto odvolání odmítl, když dovodil, že bylo podáno opožděně, a současně žalované zavázal ke společné a nerozdílné náhradě nákladů odvolacího řízení žalobcům.
Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně byl zástupci žalovaných JUDr. I. Č. doručován na "poslední adresu, kterou právní zástupce žalovaných soudu sdělil", tj. na adresu P. Z výslechu poštovní doručovatelky A. V. a z fotokopie doručovacích karet vzal za prokázáno, že rozsudek byl doručován pouze na výše uvedenou adresu (když jinou adresu JUDr. I. Č. doručovatelce ani doručovací poště nesdělil). Dále odvolací soud dovodil, že postup podle §47 odst. 2 o. s. ř. při doručování byl dodržen, když dne 21. 5. 1999 při prvním pokusu o doručení byla adresátovi zanechána výzva, a dne 24. 5. 1999 při druhém pokusu o doručení byl adresát vyrozuměn o uložení zásilky i o tom, že nevyzvedne-li si ji do tří dnů od uložení, bude poslední den této lhůty dnem doručení. Právní zástupce žalovaných - pokračoval odvolací soud - dne 4. 4. 2000 do protokolu potvrdil, "že ... ve dnech 21. 5. - 24. 5. 1999 se zdržoval v P.". Na tomto základě městský soud uzavřel, že rozsudek soudu prvního stupně byl právnímu zástupci žalovaných řádně doručen na adresu P., přičemž za den doručení se považuje 27. květen 1999. Jako poslední den lhůty k podání odvolání byl v odůvodnění odvolacího rozhodnutí uveden den "11. 5. 1999" (zde došlo zřejmě k chybě v psaní, když měl být uveden den 11. 6. 1999), odvolání bylo podáno až 23. 8. 1999, z čehož vyplynul závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání, který vyústil v rozhodnutí podle §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Oba žalovaní podali proti usnesení odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř., a v němž uvedli, že JUDr. I. Č., jejich právní zástupce, se sice ve dnech 21. 5. - 24. 5. 1999 zdržoval v P., nikoli však na adrese P., kam mu bylo doručováno rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž na adrese P. Upozornili přitom, že změna sídla právního zástupce byla ohlášena České advokátní komoře již v roce 1998 a v seznamu advokátů ČAK na rok 1999 byla uvedena adresa P. Dovozovali, že advokátu tak bylo soudem doručováno na adresu, kde se po dobu asi jednoho roku nezdržoval, a vyslovili názor, že v daném případě nelze aplikovat ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. (o fikci doručení do místa, kde se adresát zdržuje, ale nebyl pouze zastižen). Vycházejíce z této argumentace dovolatelé navrhli, aby Vrchní soud v Praze, jemuž dovolání adresovali, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky, který je podle §10a o. s. ř. soudem funkčně příslušným pro dovolací řízení (žalovaní se mýlí, označují-li jako dovolací soud Vrchní soud v Praze) shledal, že dovolání je podáno včas osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), kteří jsou zastoupeni advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a má obsahové a formální náležitosti uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. Jde také o dovolání přípustné (§238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), neboť směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a po obsahové stránce (co do nesouhlasu s právním závěrem městského soudu, že odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí bylo podáno opožděně), jsou námitky dovolatelů podřaditelné především dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesouhlas se závěry odvolacího soudu týkajícími se včasnosti (opožděnosti) odvolání, je ale v dovolacím řízení uplatnitelný také v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., podle něhož je možné namítat, že řízení je postiženo tzv. jinou vadou (rozumí se jinou, než vadou zmatečnostní, uvedenou v §237 o. s. ř.), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. k takové vadě ostatně dovolací soud přihlíží i tehdy, není-li dovolatelem výslovně uplatněna.
Výrok napadeného usnesení vyjadřuje závěr, že odvolání bylo podáno ve smyslu §218 odst. 1 písm.a/ o. s. ř. opožděně, to jest po uplynutí patnáctidenní lhůty, stanovené v §204 odst. 1 o. s. ř. Poněvadž běh této lhůty počíná od doručení rozsudku soudu prvního stupně, zahrnuje tento závěr logicky i zjištění, že rozsudek byl účastníku (jeho procesnímu zástupci) řádně doručen; jen řádné doručení má totiž za následek, že osobě, které je rozsudek doručován, počne běžet odvolací lhůta. Posouzení, zda je v konkrétním případě tato podmínka splněna, vychází současně z určitého právního názoru (výkladu předpisů, jež upravují doručení rozsudku) a z šetření o okolnostech, které jsou z hlediska této právní úpravy významné.
Podle §47 odst. 2 o. s. ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce, a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Z citovaného ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. vyplývá základní předpoklad, za jehož naplnění se může zákonná fikce doručení uplatnit: předpoklad, že se adresát v místě doručování zdržuje v době, kdy je toto doručování uskutečňováno. Pro posouzení účinků náhradního doručení přitom nemá právní význam okolnost, že adresát soudu neoznámil změnu svého dřívějšího bydliště či sídla; vyjde-li najevo, že k této změně došlo, a že se adresát v místě doručování v rozhodných dnech nezdržoval, účinky předvídané v ustanovení §47 odst. 2 větě třetí o. s. ř. nenastanou. Namítá-li účastník, že zákonné předpoklady pro vznik fikce doručení nebyly naplněny, je povinností soudu provést šetření směřující ke zjištění opodstatněnosti vznesených námitek. Případná neúplnost nebo nesprávnost takového šetření (a jemu odpovídající nesprávnost závěru o opožděnosti odvolání) se totiž dotýká základního procesního práva účastníka na opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. na jeho věcné projednání (čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, §201 o. s. ř).
V souzené věci sice odvolací soud prostřednictvím soudu prvního stupně provedl šetření, na jehož základě chtěl zjistit, zda byly, či naopak nebyly splněny výše uvedené předpoklady vzniku fikce doručení podle §47 odst. 2 o. s. ř.; při hodnocení získaných podkladů však nevzal v úvahu vše, co takto vyšlo najevo. Opomenul zejména tu část svědecké výpovědi poštovní doručovatelky A. V., v níž svědkyně soudu sdělila, že JUDr. I. Č. se ze svého dřívějšího sídla na adrese P., odstěhoval ještě předtím, než mu byla (ve dnech 21. 5. a 24. 5. 1999) doručována zásilka obsahující prvostupňový rozsudek, a také obsah zprávy České advokátní komory (dále jen "ČAK") ze dne 26. 11. 1999, nacházející se na č. l. 170 spisu, podle níž má JUDr. I. Č. v seznamu advokátů, vedeném ČAK, zapsáno sídlo své advokátní kanceláře na adrese P., a že (tuto) změnu sídla oznámil ČAK písemně již dne 18. 2. 1998.
Protože rozhodnutí, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalovaných podle §218 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., spočívá co do šetření podmínek náhradního doručení rozsudku soudu prvního stupně na závěrech zatížených vadou řízení ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., a zjevně i na nesprávném právním názoru, podle něhož je pro posouzení účinků náhradního doručení rozhodující, zda advokát soudu sdělil změnu svého sídla, nemůže být posouzeno jako správné. Podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. je proto Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková