ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2508.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2508/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobce Ing. M. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) V. H. a 2) městské části P., o zpřístupnění místnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 88/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 1999, č. j. 39 Co 541/99-123, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 1999, č. j. 39 Co 541/99-123, pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. dubna 1999, č. j. 16 C 88/96-96, ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu ke druhé žalované tak, že se ve vztahu k ní zamítá žaloba s návrhem, aby žalobci umožnila užívání jednolůžkového pokoje č. IX/4/1 v ubytovacím zařízení Penzion N., N. 435, P., se zamítá.
II. V poměru mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 1999, č. j. 39 Co 541/99-123, pokud jím bylo odmítnuto odvolání žalobce proti zamítavému výroku o věci samé rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. dubna 1999, č. j. 16 C 88/96-96, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení žalobce a prvního žalovaného, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. dubna 1999, č. j. 16 C 88/96-96, výrokem označeným jako I. zamítl žalobu, aby prvnímu žalovanému byla uložena povinnost umožnit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku užívání jednolůžkového pokoje č. IX/4/1 (dále jen „předmětný pokoj\", resp. „pokoj\") v ubytovacím zařízení Penzion N., N. 435, P. (dále jen „ubytovací zařízení\"), výrokem označeným jako II. vyhověl uvedené žalobě ve vztahu ke druhé žalované, a výroky označenými jako III. a IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce a druhé žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. prosince 1999, č. j. 39 Co 541/99-123, změnil ve vyhovujícím výroku o věci samé ve vztahu k druhé žalované citovaný rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby žalobci umožnila užívání předmětného pokoje v ubytovacím zařízení. Současně odmítl - jako opožděné - odvolání žalobce proti zamítavému výroku o věci samé citovaného rozsudku soudu prvního stupně, tj. výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na umožnění užívání pokoje v ubytovacím zařízení ve vztahu k prvnímu žalovanému. V návaznosti nato rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud především dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně byl doručován žalobci - k rukám jeho zástupkyně s plnou mocí pro celé řízení JUDr. I. G. (§49 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. /dále jen „o.s.ř.\"/) - do vlastních rukou prostřednictvím pošty, že pošta uvedenou zástupkyni žalobce dne 21. července 1999 uvědomila o tom, že zásilka bude doručována opětovně, a jelikož i opětovné doručení zůstalo bezvýsledným, byla zásilka dne 22. července 1999 uložena na poště. Zástupkyně žalobce si zásilku do tří dnů od jejího uložení nevyzvedla. Účinky náhradního doručení - vzhledem k ustanovení §57 odst. 2 o.s.ř. - nastaly v pondělí 26. července 1999, takže lhůta k podání odvolání začala běžet dne 27. července 1999 a uplynula marně dne 10. srpna 1999. Protože v dané věci byly splněny podmínky náhradního doručení ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o.s.ř., dovodil, že odvolání žalobce (směřující proti výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na umožnění užívání pokoje v ubytovacím zařízení ve vztahu k prvnímu žalovanému), podané osobně u soudu prvního stupně dne 18. srpna 1999, bylo podáno opožděně. Skutečnost, že zástupkyně žalobce převzala rozsudek soudu prvního stupně až dne 3. srpna 1999, nepovažoval odvolací soud za právně významnou pro běh odvolací lhůty. Na základě zjištění, učiněných z nájemní smlouvy, uzavřené dne 1. dubna 1996 mezi oběma žalovanými, tj. zjištění, že předmět nájmu (ubytovací zařízení včetně příslušného pozemku) je zcela v dispozici nájemce - prvního žalovaného, odvolací soud dále dovodil, že druhá žalovaná není v řízení o umožnění užívání předmětného pokoje žalobcem pasivně věcně legitimována, a proto v tomto ohledu vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve vztahu k ní žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (jde-li o měnící výrok) a §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. (jde-li o odmítavý výrok). V dovolání - s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) - uplatnil dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř., byť v něm, avšak bez jakékoliv konkretizace, zmínil rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. namítl, že závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace druhé žalované odvolací soud učinil na základě zjištění z nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 1996, ačkoliv touto nájemní smlouvou nebyl proveden důkaz jejím čtením ani před soudem prvního stupně a ani před odvolacím soudem. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. zpochybnil závěr, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalobci k rukám jeho zástupkyně doručen náhradním způsobem (§47 odst. 2 o.s.ř.) dne 26. července 1999. Namítl totiž, že odvolací soud se v rozporu s ustanovením §47 odst. 2 o.s.ř. nezabýval otázkou, zda se jeho zástupkyně v inkriminované době v místě doručení zdržovala. Protože tomu tak ve skutečnosti nebylo, nemůže se fikce náhradního doručení ve smyslu §47 odst. 2 o.s.ř. v daném případě uplatnit. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. prosince 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a že je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., směřuje-li proti měnícímu výroku ve věci samé napadeného rozsudku, a podle §238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř., směřuje-li proti odmítavému výroku napadeného rozsudku.
Dovolací soud byl při rozhodování vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací (§242 odst. 3 věta první o.s.ř). Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.). Vady podle §237 odst. 1 o.s.ř. žalobce nenamítl a ani z obsahu spisu zjištěny nebyly. Namítl však, že řízení je zatíženo vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., spočívající v tom, že odvolací soud učinil zjištění z nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 1996, ačkoliv zmíněnou nájemní smlouvou nebyl proveden důkaz způsobem, který zákon (občanský soudní řád) pro tento důkazní prostředek předepisuje v ustanovení §129 odst. 1.
Z jednotlivých důkazů může soud činit skutková zjištění pouze za předpokladu, že tyto důkazy byly při jednání (§122 odst. 1 o.s.ř., použitelný prostřednictvím ustanovení §211 o.s.ř. rovněž v odvolacím řízení) provedeny způsobem, který občanský soudní řád pro jednotlivé důkazní prostředky v ustanovení §125 a násl. předepisuje. V opačném případě je rozhodnutí soudu, jenž je vyvrcholením soudního řízení, postiženo vadou uvedenou v ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Neprovedením důkazu způsobem stanoveným v občanském soudním řádu (v daném případě ustanovením §129 odst. 1 o.s.ř.) totiž dochází nejen k porušení ustanovení §129 odst. 1 o.s.ř., nýbrž také ustanovení §123 o.s.ř. a především článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která byla pod č. 2/1993 Sb. vyhlášena součástí ústavního pořádku České republiky, tj. článku, zakotvujícího právo na spravedlivý proces. Přitom důkaz listinou (nájemní smlouva ze dne 1. dubna 1996 bezesporu listinou ve smyslu §125 o.s.ř. je) se podle §129 odst. 1 o.s.ř. provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah.
Dovolací námitce, že nebyl proveden důkaz čtením nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 1996, však přisvědčit nelze. Uvedená nájemní smlouva byla totiž k důkazu přečtena již při jednání u soudu prvního stupně dne 18. dubna 1997, jak vyplývá z protokolu o tomto jednání. Z toho vyplývá, že z takto uplatněných dovolacích námitek nelze na naplnění dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. usoudit.
Jiné vady ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. žalobce nenamítl a ani z obsahu spisu nevyplynuly.
Podle §47 odst. 1 o.s.ř. do vlastních rukou je třeba doručit písemnosti, u nichž tak stanoví zákon a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Podle §47 odst. 2 o.s.ř. nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že mu zásilku přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li i nový pokus o doručení bezvýsledným, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do tří dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Ve smyslu citovaných ustanovení je podmínkou pro závěr o náhradním doručení písemnosti určené do vlastních rukou okolnost, že se adresát písemnosti (který nebyl zastižen) v místě doručení zdržuje. Pro účinnost náhradního doručení písemnosti určené do vlastních rukou je přitom podstatné, aby se adresát písemnosti zdržoval v místě doručení v době, kdy byl vyzván doručovatelem písemnou výzvou k převzetí písemnosti (srov. Občanský soudní řád, Komentář, Praha, Panorama 1985, I. díl, str. 273), nikoli tedy v době uložení písemnosti, resp. ve dnech, kdy plynula úložní doba.
Z obsahu spisu (doručenky na č. l. 102 verte) plyne, že zásilka, obsahující rozsudek soudu prvního stupně, byla zástupkyni žalobce doručována na adresu P., J. 3, že první pokus o doručení této zásilky, určené do vlastních rukou zástupkyně žalobce, byl učiněn dne 21. července 1999, kdy byla zanechána výzva (na adrese P., J. 5, jak bylo dodatečně zjištěno ze svědecké výpovědi poštovní doručovatelky), druhý pokus pak dne 22. července 1999, kdy byla písemnost uložena na poště a adresát byl o tom vyrozuměn. Z obsahu doručenky dále vyplývá, že zástupkyně žalobce převzala zásilku osobně na poště dne 3. srpna 1999. Z otisku podacího razítka, obsaženého na odvolání žalobce (č. l. 106 spisu), se pak podává, že odvolání bylo podáno osobně u soudu prvního stupně dne 18. srpna 1999.
Dovolací soud provedl prostřednictvím soudu prvního stupně (§243a odst. 2 o.s.ř.) dokazování k prokázání dovolacího tvrzení, jímž žalobce zpochybňoval naplnění předpokladů účinnosti náhradního doručení rozsudku soudu prvního stupně poukazem na to, že se adresát doručované písemnosti v inkriminované době v místě doručení nezdržoval.
Přitom zjistil:
- Z potvrzení České advokátní komory v Praze ze dne 20. července 2000, že místem podnikání advokátky - jejím sídlem (srov. §13 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů) - byla v roce 1999 a rovněž v roce 2000 adresa P., J. 5.
- Ze zpátečního lístku od zásilky, obsahující rozsudek soudu prvního stupně, že zásilka byla JUDr. I. G. doručována na adresu P., J. 3.
- Z výpovědi svědkyně J. M., zaměstnankyně pošty, která JUDr. G. doručovala zásilku, obsahující rozsudek soudu prvního stupně, že v inkriminované době doručovala poštu do domů č. 1 až 10 (tedy rovněž č. 3 a 5) na nám. J. v P., že JUDr. G. zná a že jí běžně doručovala zásilky na adresu jejího sídla v domě č. 5 na nám. J. v P., že uvědomění ve smyslu §47 odst. 2 věty první o.s.ř. zanechala svědkyně JUDr. G. na adrese P., J. 5 (nikoliv J. 3, jak bylo uvedeno na zásilce) přesto, že si nebyla jistá, zda se JUDr. I. G. v době od 21. července 1999 do 3. srpna 1999 na uvedené adrese zdržovala.
- Z výpovědi svědkyně JUDr. I. G., že rovněž v červenci a srpnu 1999 měla jako advokátka sídlo na adrese P., J. 5, že od konce června 1999 byla hospitalizována na porodnickém oddělení nemocnice v P., že dne 4. července 1999 se jí narodil syn, že dne 9. července 1999 byla z nemocnice propuštěna, avšak za týden poté byla opětovně v souvislosti se zdravotními komplikacemi hospitalizována na gynekologickém oddělení nemocnice v P., odkud byla propuštěna do místa bydliště svých rodičů, tj. na adresu P., J. 4, neboť s ohledem na nepříznivý zdravotní stav nebyla způsobilá se o sebe a dítě postarat; vzhledem k uvedenému již „nestihla\" poštu uvědomit o své nepřítomnosti v místě podnikání, nepožádala poštu o doručování na náhradní adresu a ani neurčila pro příjem pošty zástupce.
Je-li pro účinnost náhradního doručení zásilky určené do vlastních rukou rozhodující skutečnost, že se adresát zdržoval v místě doručení (v daném případě na adrese P., J. 5, kde byla doručovatelkou zanechána písemná výzva k převzetí písemnosti) v den, kdy byl vyzván doručovatelem písemnou výzvou k převzetí písemnosti, a lze-li mít v dané věci za prokázáno, že zástupkyně žalobce se v tento den, tj. 21. července 1999 (ostatně ani v den uložení zásilky, tj. 22. července 1999) v místě doručení nezdržovala, je nutno dovodit neúčinnost náhradního doručení.
S přihlédnutím k uvedenému není správný závěr odvolacího soudu, že za den doručení rozhodnutí soudu prvního stupně žalobci se považuje ve smyslu §47 odst. 2 o.s.ř. 26. červenec 1999. Převzala-li tedy zástupkyně žalobce zmíněnou zásilku na poště dne 3. srpna 1999, lze její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podané osobně u tohoto soudu dne 18. srpna 1999 pokládat za včasné. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně.
Protože správnost měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání v tomto ohledu zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení v poměru mezi žalobcem a druhou žalovanou bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce nebyl v tomto ohledu v dovolacím řízení úspěšný a druhé žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Byl-li ve vztahu k odmítacímu výroku napadeného rozsudku dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. užit opodstatněně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu v tomto výroku a v závislém nákladovém výroku zrušil a věc podle §243b odst. 2 věty první o.s.ř. vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právním názorem dovolacího soudu o včasnosti odvolání žalobce je odvolací soud vázán (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení v poměru mezi žalobcem a prvním žalovaným včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2001
JUDr. Miroslav Ferák , v. r.
předseda senátu