ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2522.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2522/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně městské části P. proti žalovanému P. P., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 96/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2000, č. j. 18 Co 87/2000-48, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2000, č. j. 18 Co 87/2000-48, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 9. 1999, č. j. 15 C 96/98-23, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat byt 0+1, I. kategorie v pátém poschodí domu č. p. 1565 v P., S. 16 (dále \"předmětný byt\") do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovanému nesvědčí právní důvod užívání předmětného bytu. Dovodil, že nájemcem předmětného bytu byl toliko prof. C. R., že žalovanému nevzniklo k tomuto bytu právo společného nájmu ve smyslu §700 obč. zák., a že na něj nepřešlo smrtí nájemce (který zemřel dne 6. 10. 1994) právo nájmu podle ustanovení §706 odst. 1 věty druhé obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. (s tím, že odvolací soud „připustil dovolání za podmínek §236 a násl. o. s. ř.), a v němž uplatněný dovolací důvod podřadil §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká, že „nesprávně posoudil otázku vzniku společného nájmu dle §700 odst. 1 a 2 obč.zák.\" a dovozuje, že žalovanému svědčilo spolu se zemřelým nájemcem bytu C. R. právo společného nájmu bytu. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §238 a §239 o. s. ř.
O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných se však v dané věci nejedná.
Podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že směřuje nikoli proti měnícímu, ale proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nelze použít proto, že rozsudek soudu prvního stupně, který byl napadeným rozsudkem potvrzen, byl v pořadí prvním rozsudkem, jímž obvodní soud ve věci rozhodoval.
Stejně tak nelze přípustnost dovolání v této věci opřít o ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. (jak se mylně domnívá dovolatel), neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil. Obecné poučení o možnosti tohoto opravného prostředku, obsažené v závěru písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení založit nemůže.
Jak je patrno ze spisu, návrh žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání nebyl před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu učiněn, a proto nelze přípustnost dovolání opřít ani o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř.
Za tohoto procesního stavu by dovolání bylo přípustné jen při naplnění některého z předpokladů stanovených v §237 odst. 1 o. s. ř., t. j. pokud by zde byly vady uvedené formou taxativního výčtu v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., které svou závažností působí zmatečnost rozhodnutí, a k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z obsahu spisu se ovšem nepodává, že by řízení bylo takovou vadou stiženo a dovolatel to ostatně ani netvrdí.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání žalovaného nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítnout.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věta prvá /per analogiam/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.,v.r.
předsedkyně senátu