ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2529.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2529/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva ve S. - B., proti žalované M. J., o zaplacení částky 18. 217.- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 185/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2000, č. j. 11 Co 339/99-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 14. 12. 1998, č. j. 14 C 185/94-94 (poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 23. 8. 1996, č. j. 14 C 185/94-38, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 1998, č. j. 11 Co 220/97-71), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 18. 217.- Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. 1. 2000, č. j. 11 Co 339/99-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně shledal žalobu důvodnou, když dovodil, že žalovaná (nájemkyně družstevního bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve III. podlaží domu č. p. 622 ve S.) dluží žalobci (pronajímateli tohoto bytu) na úhradách za užívání bytu předmětnou částku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (nezastoupena advokátem) dovolání, které poté, v zastoupení advokátem (ustanoveným usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. 6. 2000, č. j. 14 C 185/94-146), doplnila v tom smyslu, že přípustnost dovolání opírá o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že \"chybně vyhodnotil skutkový stav podle provedených důkazů a celou věc potom chybně právně posoudil\". Dovolatelka má za to, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, a že z provedených důkazů nelze dovodit, že by dluh žalované představoval částku požadovanou žalobcem. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se v dovolacím vyjádření ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a poukázal na to, že \"dovolání odpůrkyně se platně neopírá o žádné z ustanovení platného o. s. ř.\", a že \"použití ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném soudním sporu vyloučeno ustanovením §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.\". Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále jen \"o. s. ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení §238 a §239 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci směřuje nikoli proti měnícímu, ale proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, není dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (jak se mylně domnívá dovolatelka). Podle uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu jímž byl potvrzen rozsudek prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Podle §238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. však není dovolání podle odstavce prvého přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o pěněžitém plnění nepřevyšujícím 20. 000.- Kč a v obchodních věcech 50. 000.- Kč.
V dané věci žalovaná napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ohledně částky 18. 217.- Kč s příslušenstvím. Dovolání tedy směřuje proti rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20. 000.- Kč; již z tohoto důvodu nelze jeho přípustnost opřít o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. to výslovně vylučuje. Ostatně přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. brání i nenaplnění předpokladu v tomto ustanovení uvedeném, neboť soud prvního stupně ve svém v pořadí prvém rozsudku (ze dne 23. 8. 1996, č. j. 14 C 185/94-38, který byl k odvolání žalované zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 1998, č. j. 11 Co 220/97-71), nerozhodl - co do částky 18. 217.-Kč s příslušenstvím - jinak, než ve svém v pořadí druhém rozsudku (ze dne 14. 12. 1998, č. j. 14 C 185/94-94), potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, když žalobě v obou svých rozsudcích v uvedeném rozsahu vyhověl.
Přípustnost dovolání v souzené věci nelze opřít ani o §239 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil (§239 odst. 1 o. s. ř.) a návrh na připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku nebyl učiněn (§239 odst. 2 o. s. ř.). Navíc i zde je podle §239 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání vyloučena, jde - li o případ upravený v již zmíněném ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Za tohoto procesního stavu by bylo dovolání žalované přípustné jen při naplnění některého z předpokladů stanovených v §237 odst. 1 o. s. ř., tj. pokud by zde byly vady uvedené formou taxativního výčtu v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., které svou závažností působí zmatečnost rozhodnutí, a k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z obsahu spisu se ovšem nepodává, že by řízení bylo takovou vadou stiženo a dovolatelka to ostatně ani netvrdí.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že přípustnost dovolání žalované nelze opřít o žádné z procesních ustanovení, která přicházejí v úvahu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci v tomto řízení nevznikly žádné náklady, k jejichž náhradě by jinak byla žalovaná povinna.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu