ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.254.99.1
sp. zn. 26 Cdo 254/99
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobců A/ K. J., a B/ M. J., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému L. V., zastoupenému Mgr. A. H., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 22/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 1998, č. j. 21 Co 370/98 - 113, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. září 1998, č. j. 21 Co 370/98 - 113, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. února 1998, č. j. 7 C 22/96 - 85, se zrušují, a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 10. 2. 1998, č. j. 7 C 22/96 - 85, poté, co jeho předchozí (obsahově shodný) rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 1997, č. j. 21 Co 126/97 - 69, opětovně přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 26, II. kategorie, sestávajícího z jedné místnosti a příslušenství, který se nachází ve 3. patře domu č. p. 828 v P. (dále též jen "předmětný byt" nebo "byt"), kterou dali žalobci žalovanému. Určil, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem měsíce následujícího po právní moci rozsudku, zavázal žalovaného předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů ode dne, kdy mu bude zajištěno přístřeší, a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady řízení. Vzal za prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu, v němž se nachází předmětný byt, že žalovaný je nájemcem tohoto bytu, a že mu byla dána platná výpověď z nájmu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Z výpovědí žalobců a svědků (v odůvodnění blíže označených) - "nájemníků z domu" a "osob, které prováděly v domě různé práce", a z listinných důkazů učinil obvodní soud řadu dílčích zjištění, která posléze shrnul ve skutkový závěr, že žalovaný "v posledních třech letech ... byt prakticky neužívá", sousedé ho nepotkávají, resp. potkávají ho "naprosto sporadicky", a z bytu žalovaného "neslyší žádné zvuky". Skutečnost, že se žalovaný v bytě téměř nezdržuje - pokračoval obvodní soud - je zřejmá i z velmi nízké spotřeby plynu a elektrické energie. Soud prvního stupně uzavřel, že "pokud tedy bylo zjištěno, že žalovaný se v bytě téměř nezdržuje a pokud zde nebylo zjištěno, že by existoval nějaký vážný důvod, pro který žalovaný v bytě nebydlí", jsou dány podmínky pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 1998, č. j. 21 Co 370/98 - 113, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Jak v odůvodnění rozsudku uvedl, "vyjde-li se totiž z toho, že je správné zjištění soudu I. stupně, že žalovaný ve sporném bytě skoro nebydlel, byl v domě vídán jen zřídka, resp. jedenkrát za tři měsíce, že po havárii v domě byl zastižen až po čtyřech až pěti dnech a že určitá spotřeba elektrické energie dodávané do bytu žalovaného (je vykázána(, nemůže odvolací soud souhlasit se závěrem o naplnění výpovědního důvodu, který žalobci uplatnili". Obsahem výpovědi z nájmu byla totiž podle odvolacího soudu ta skutečnost, že "žalovaný dlouhodobě, asi po dobu 3 let byt bez vážných důvodů neužívá", výpověď byla ovšem dána až poté, kdy bylo zákonem č. 267/1994 Sb. s účinností od 1. 1. 1995 novelizováno ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., a kdy novelou byly zavedeny dvě odlišné skutkové podstaty, "konkrétně neužívání bytu bez vážných důvodů a užívání bytu bez závažných důvodů jen občas". Městský soud dovodil, že ze slovního vyjádření výpovědního důvodu, formulovaného žalobci v posuzovaném případě, vyplývá, že výpovědním důvodem mělo být "neužívaní bytu bez vážných důvodů vůbec", existenci takového výpovědního důvodu však žalobci neprokázali, když "skutkový závěr soudu I. stupně po obsáhlém dokazování vyznívá jen tak, že žalovaný se bez vážných důvodů ve svém bytě téměř nezdržuje". Vycházeje z uvedených závěrů shledal odvolací soud žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu nedůvodnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a v němž jako dovolací důvod uplatnili, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.), a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.). Dovolatelé vyjádřili nesouhlas s právními závěry odvolacího soudu, že se na daný případ vztahuje skutková podstata výpovědního důvodu, podle něhož nájemce užívá předmětný byt jen občas. Poté, kdy rozsáhle rekapitulovali průběh řízení a obsah jednotlivých svědeckých výpovědí, resp. dalších důkazů, které provedl soud prvního stupně, namítli, že závěr odvolacího soudu (o občasném užívání bytu žalovaným) nemá oporu v provedeném dokazování, neboť podle jejich názoru bylo naopak prokázáno, že žalovaný před podáním žaloby byt dlouhodobě neužíval, a že tedy výpovědní důvod, který ve výpovědi z nájmu uplatnili, byl naplněn. Odvolacímu soudu dovolatelé vytýkali, že ani nevysvětlil, o které důkazy, provedené před obvodním soudem, své rozhodnutí opírá. Ze svědeckých výpovědí - pokračovali dovolatelé - "naprosto neoddiskutovatelně vyplývá", že předmětný byt byl minimálně po dobu tří let před podáním žaloby zcela opuštěn, a že žalovaný jej neužíval. Pokud některý ze svědků uvedl, že potkal žalovaného v domě, neopravňovalo to odvolací soud, aby dospěl k závěru, že žalovaný užíval předmětný byt jen občas. Měl-li městský soud pochybnosti o tom, jakým způsobem žalovaný užíval, resp. neužíval předmětný byt, pokračovali dovolatelé, měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Postup odvolacího soudu označili za "nepochopitelný", neboť tento soud - jak dále uvedli - "bez dalšího, aniž měl pro takové rozhodnutí dostatek podkladů, žalobu v plném rozsahu zamítl, čímž zcela popřel všechny ... důkazy", které provedl soud prvního stupně. Dovolatelé zdůraznili, že "nerozumí tomu, kde Městský soud v Praze vzal podklad pro závěr, že žalovaného svědci vídávali asi 1 x za 3 měsíce, když prakticky všichni svědci uvedli, že buď žalovaného vůbec neznají, nebo jej v bytě neviděli několik let"; za "vytržený z kontextu" označili i "závěr" odvolacího soudu o tom, že se žalovaný dostavil do místa svého trvalého bydliště po 4 či 5 dnech po havárii plynu v roce 1997. V dané souvislosti poukázali na to, že žalovaný se dostavil až "na základě několikadenního pátrání", že k uvedené události došlo dva roky po zahájení řízení, a že i to - podle názoru dovolatelů - pouze dokazuje fakt, že žalovaný "prostě byt neužíval ani po podání žaloby". Zabývali se rovněž úvahami, čemu svědčí naměřená spotřeba elektrické energie a plynu, a dovozovali, že z její výše vyplývá, že se žalovaný v bytě nezdržoval a v bytě nebyly používány "prakticky žádné" elektrické či plynové spotřebiče. Vycházejíce z této argumentace dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolacím vyjádření vyjádřil názor, že rozsudek odvolacího soudu je správný a navrhl, aby jej dovolací soud "potvrdil". Tvrzení předkládaná žalobci označil žalovaný za "nedostatečná, protikladná, protichůdná a zavádějící". Podle jeho názoru jsou svědci, které uvádějí žalobci, "podjatí", poněvadž jsou například k žalobcům v nájemním vztahu. Žalovaný se domnívá, že se žalobcům nepodařilo prokázat existenci výpovědního důvodu, a jejich postup označuje jako útok na svou občanskou čest a narušování občanského soužití.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.")
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelů podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má náležitosti uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a formálně označuje způsobilé dovolací důvody (§241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř.). Směřuje proti rozsudku, jimiž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, takže je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Napadený rozsudek byl přezkoumán v rozsahu vymezeném v §242 odst. 1 a 3 o. s. ř., přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i tím, jak je dovolatelé vymezili po obsahové stránce. Nad tento rámec musel v souladu s ustanovením §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlížet k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř., tvořícím dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. (takové vady nebyly namítány a z obsahu spisu se jejich existence nepodává), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., který dovolatelé uplatnili na prvém místě, lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je naplněn, jsou-li zde pochybení ve zjištění skutkového stavu, spočívající v tom, že skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, je vadné, a z tohoto hlediska bylo příčinou nesprávného rozhodnutí. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů pravidlům obsaženým v §132 o. s. ř. kromě jiného i proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pominul-li skutečnosti, které byly prokázány nebo v řízení vyšly najevo, popř. jestliže je v hodnocení důkazů a poznatků, plynoucích z přednesů účastníků nebo vyšlých v řízení najevo, logický rozpor (z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti).
Nesprávným právním posouzením věci (dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), které dovolatelé rovněž namítají, pak je pochybení soudu při aplikací práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Rovněž nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto - nesprávném - právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo).
Právním předpisem, který byl v souzené věci interpretován a aplikován soudy obou stupňů je ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., neboť o toto zákonné ustanovení opřeli žalobci svou výpověď z nájmu bytu, kterou žalovanému dali. Původní znění §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (tak, jak bylo do zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále opět jen "obč. zák." - vtěleno zákonem č. 509/1991 Sb.) stanovilo, že pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů. S účinností ode dne 1. 1. 1995 (tj. ode dne, kdy nabyla účinnosti novelizace občanského zákoníku provedená zákonem č. 267/1994 Sb.), stanoví §711 odst. 1 písm. h/, že pronajímatel může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů a nebo ho bez závažných důvodů užívá jen občas. Vzhledem k tomu, že žalobci dali žalovanému výpověď z nájmu bytu v roce 1996, bylo nutno aplikovat novelizované znění citovaného §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., tedy ustanovení v podobě zahrnující dvě skutkové podstaty: prvou z nich je neužívání bytu bez vážných důvodů, t.j. stav, kdy nájemce neužívá byt vůbec, druhou pak užívání bytu bez závažných důvodů občas, tj. stav, kdy sice nájemce byt užívá, činí tak ale pouze - řečeno slovy zákonodárce - "občas".
O "neužívání bytu" ve smyslu tohoto ustanovení jde tehdy, kdy byt je zcela nebo převážně opuštěn, a kdy není nájemcem užíván k účelu, k němuž je určen, tedy k bydlení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 1. 2000, sp. zn. 26 Cdo 451/99).
Vzhledem k tomu, že podle §211 o. s. ř. pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného, musí mít i rozsudek odvolacího soudu náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud tedy musí v odůvodnění rozsudku - kromě jiného - stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, a o které důkazy opřel svá skutková zjištění. Nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozsudku brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost a zatěžuje tak řízení před odvolacím soudem vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. (tzv. jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci).
Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud v něm nevyložil způsobem, jaký zákon stanoví, to jest jasně, jaký skutkový stav má za prokázaný. Formulaci, kterou zvolil, a která již byla citována ("vyjde-li se totiž z toho, že je správné zjištění soudu I. stupně ..."), nepovažuje dovolací soud za "jasnou" ve smyslu jednoznačného převzetí (správných) skutkových zjištění soudu prvního stupně; již proto shledává, že zde je vada podřaditelná ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., k níž se musí v dovolacím řízení přihlížet z úřední povinnosti. Navíc další text odůvodnění nevystihuje přesně to, co soud prvního stupně uvedl ve svých skutkových větách. Zatímco obvodní soud vzal za prokázáno, že žalovaný "v posledních třech letech ... byt prakticky neužívá", odvolací soud reprodukuje skutková zjištění soudu prvního stupně (uvozená výše citovaným návětím) tak, že "žalovaný ve sporném bytě skoro nebydlel, byl v domě vídán jen zřídka, resp. jedenkrát za tři měsíce ...". Lze přisvědčit dovolatelům, namítají-li, že ze žádného důkazu, který provedl soud prvního stupně, nevyplynulo zjištění, že žalovaný byl vídán v domě jedenkrát za tři měsíce; takový skutkový závěr se nenachází ani v těch částech odůvodnění prvostupňového rozsudku, v nichž obvodní soud uvedl svá dílčí zjištění z jednotlivých provedených důkazů, ani v již citovaných souhrnných skutkových větách. Z výpovědi svědkyně Z. M. sice obvodní soud zjistil že "žalovaného vídala tak 4 x do roka", avšak bylo tomu tak "v době, kdy tam bydlel"; z výpovědi stejné svědkyně ovšem obvodní soud dále zjišťuje, že "potom tam žalovaný tři roky nebydlel"(viz č. l. 91 spisu - 7. strana rozsudku soudu prvního stupně).
Dovolací soud je názoru, že nelze bez dalšího ztotožňovat závěr, že nájemce "v posledních třech letech ... byt prakticky neužívá" (této dikce užil obvodní soud), se závěrem, že nájemce "ve sporném bytě skoro nebydlel ..." (dikce užitá odvolacím soudem). Soudu prvního stupně lze vytknout nejasnost odůvodnění, neboť z citované formulace skutečně není možno zjistit, zda slovním spojením "prakticky byt neužívá" mínil neužívání bytu vůbec, tedy stav podřaditelný prvé skutkové podstatě uvedené v §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., anebo občasné užívání bytu jako stav odpovídající druhé skutkové podstatě. Tato neurčitost a tedy i nepřezkoumatelnost rozsudku mohla být důvodem jeho zrušení podle §221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (pokud by odvolací soud sám - v postupu podle §213 odst. 2 o. s. ř. - prostřednictvím opakovaného nebo doplněného dokazování nedospěl k vlastním závěrům o skutkovém stavu). Jestliže však odvolací soud za popsané procesní situace rozsudek soudu prvního stupně změnil, jeho rozhodnutí nelze z hlediska dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b/ a c/ o. s. ř. považovat za správné.
Vycházeje z těchto závěrů Nejvyšší soud podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil; protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí (§243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.), a věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 3.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný, o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová