ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2586.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2586/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobců A/ M. J., B/ M. N., C/ B. H., a D/ J. J., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému P. F. Č. r., o zaplacení 468.540 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 82/96, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.5.2000, čj. 23 Co 127/2000-144, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3.května 2000, čj. 23 Co 127/2000-144, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2.listopadu 1999, čj. 7 C 82/96-116, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 2.11.1999, čj. 7 C 82/96-116, zamítl návrh, aby uložil žalovanému P. f. Č. r. vydat žalobcům cenné papíry, které nemají povahu státního dluhopisu, a to prvnímu žalobci a druhé a třetí žalobkyni ve výši 78. 090 Kč každému z nich, a čtvrtému žalobci ve výši 234.270 Kč. (Šlo již o druhé rozhodnutí tohoto soudu v uvedené věci, když prvý rozsudek ze dne 5.5.1998, čj. 7 C 82/96 -79 byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3.2.1999, 54 Co 514/98-104, ve vztahu žalobců a prvého žalovaného zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení; odvolací soud přitom potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně vůči původně rovněž žalovaným Státnímu statku h. m. P. a I., i. a r. o. P., a ve vztahu k těmto dvěma žalovaným byla tak věc pravomocně rozhodnuta.)
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného potvrdil nový rozsudek soudu prvního stupně; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání proti svému rozsudku. Odvolací soud své závěry opřel o dosavadní výsledky dokazování, a o odůvodnění svého dřívějšího rozsudku ze dne 3.2.1999; z něj vyplývá, že soud prvního stupně podřadil nárok žalobců na náhradu za zaniklé nemovitosti pod ustanovení §14 odst. 1 a §16 odst. 2 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen "zákon o půdě"), přičemž oba soudy se primárně zabývaly otázkou, zda došlo k přechodu předmětných nemovitostí na stát v souladu s ustanovením §6 odst. 1 zákona o půdě. Odvolací soud setrval i v novém rozsudku na svém dřívějším závěru, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci neodmítli dědictví po vlastníku - zůstaviteli, "nesvéprávném" J. J., v tísni, a tak nebyly splněny podmínky upravené v příslušných ustanoveních zákona o půdě. Tyto skutečnosti dle jeho názoru vyplynuly zejména z obsahu spisu sp. zn. 8 D 1202/85, resp. sp.zn. 8 D 132/64, bývalého Státního notářství pro P., podle něhož dědictví bylo předluženo, byla provedena jeho likvidace a uspokojeny pohledávky věřitelů do výše nabytého dědictví státem. Odvolací soud pak neshledal významnou ani nově najevo vyšlou skutečnost, na kterou poukazovali žalobci, totiž existenci řízení o výkupu nemovitostí, protože z předložených listin dovodil, že výkup se vztahoval především na pozemky; v řízení pak bylo postaveno najisto, že zůstavitel, nesvéprávný "J. J.", byl ke dni své smrti vlastníkem předmětné usedlosti, a tato byla v dědickém řízení projednána. Z uvedeného řízení vyplývá i skutečnost, že nemovitost byla demolována v souvislosti s výstavbou sídliště právním předchůdcem původně žalovaného I. - I. a r. o. v P. Odvolací soud konstatoval, že v odvolacím řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti, které by mohly vést odvolací soud k jiným závěrům, než které byly vysloveny již v předchozích rozhodnutích soudů v této věci. Vzhledem k tomu, že své rozhodnutí odvolací soud nepovažuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, když jeho předmětem bylo vyřešení otázek skutkových a problematika odmítnutí dědictví v tísni, jakož i postavení povinných osob, byla již judikaturou vyřešena, nepřipustil proti svému rozsudku dovolání. Výrok o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud neúspěchem žalobců ve věci a skutečností, že žalovaným náklady řízení nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost založili na ustanovení §239 odst. 2 OSŘ. Vyjádřili nesouhlas se závěrem odvolacího soudu v posouzení tísně při odmítnutí dědictví, a uvedli, že tento problém je již řadu let řešen opačně, než jak učinil odvolací soud. Trvají na tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a proto žádají jeho posouzení dovolacím soudem. Dovolací důvod spatřují v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Poukazují na to, že dokazováním bylo zjištěno, že převážnou část dluhů, patřících do dědictví po J. J., tvořily nevrácené zálohy z roku 1947 a 1948 na koupi pozemků ke stavbě rodinných domků, která se později neuskutečnila. Již 27.12.1949 zahájil stát řízení o výkupu celé zemědělské usedlosti č.p. 119 v k.ú. T. Výměrem ze dne 17.3.1950, bez poskytnutí náhrady, tuto zemědělskou usedlost podle zákona č. 46/1948 Sb. vykoupil; dne 30.10.1951 výměr o výkupu zrušil, avšak již 1.7.1952 rada ONV v P. výměrem čj. X.1299.1952-zem. rozhodla o přikázání pozemků a budov zemědělské usedlosti opět bez náhrady do povinného pachtu,a výměrem o povinném pachtu z 16.8.1955 pak povinný pacht natrvalo prodloužila. Dovolatelé tvrdí, že těmito úkony znemožnil stát, v podstatě již od roku 1947, jakýkoli příjem z předmětné zemědělské usedlosti, včetně příjmu z jejího provozu, nájmu a rovněž z prodeje některých pozemků; tyto příjmy by vyřešily tíživou situaci právních předchůdců zůstavitele a jeho dědiců. Stát tak postavil v řízení o dědictví po J. J. zákonné dědice do situace, kdy neměli prostředky na zaplacení poplatků z dědictví a zaplacení dluhů, které byly zahrnuty do pasiv dědictví. Dovolatelé považují za zcela zásadní otázku, zda odmítnutí dědictví v dědickém řízení po J. J. učinili dědicové v tísni. Poukazují na to, že ve smyslu restitučních předpisů se soudní praxe od roku 1996 ujednotila na tom, že tíseň je třeba chápat v širších souvislostech. Za stav tísně je, dle žalobců, třeba považovat i stav, kdy vlastník nemůže se svou věcí volně nakládat, neboť v dispozici předmětem vlastnictví je omezován represivní politikou státu. Žalobci jsou přesvědčeni, aniž by považovali za nutné uvádět zveřejněná soudní rozhodnutí, že pojem tísně ve smyslu restitučních předpisů na danou věc plně dopadá, neboť pokud by matce dědiců M. J. povolil bývalý ZNV v P. omezenou parcelaci, nebyl by majetek patřící do dědictví zatížen žádnými dluhy; podobně by dědictví nebylo zatíženo dluhy, pokud by stát za povinný pacht platil přiměřenou náhradu, jak k tomu byl zavázán zákonem č. 55/1947 Sb. Žalobci dále uvádějí, že jsou oprávněnými osobami, že předmětná usedlost přešla na stát ke dni smrti zůstavitele, a že není pochyb o odstranění obytné budovy, hospodářských budov a jiných staveb, za něž je požadována náhrada, ačkoli se soudy těmito dalšími předpoklady restituce nezabývaly. Navrhují, aby pro nesprávný výklad pojmu tísně v tomto sporu byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.
Žalovaný se vyjádřil k dovolání stručným podáním ze dne 14.8.2000, ve kterém uvádí, že považuje dovoláním napadený rozsudek za správný, a proto navrhuje, aby dovolání žalobců bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen " OSŘ").
Dovolání bylo podáno včas, v podstatě splňuje náležitosti stanovené v ustanovení
§241 odst. 2 OSŘ, a uplatňuje se v něm dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) OSŘ.Dovolací soud se proto v prvé řadě zabýval otázkou jeho přípustnosti. Dovolatelé neuplatňují vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 OSŘ, jejichž existence by zakládala přípustnost dovolání, a dovolací soud takové vady nezjistil. Dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu; soud prvního stupně sice ve věci rozhodoval znovu, vázán právním názorem odvolacího soudu, ale jeho rozhodnutí nevyznělo jinak než
v dřívějším rozsudku. Nepřichází proto v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm.a) ani písm.b) OSŘ. Odvolací soud proti svému rozsudku nepřipustil dovolání
(§239 odst. 1 OSŘ); zbývá proto posoudit, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 OSŘ. Tak je tomu v případě, že účastník navrhl připuštění dovolání v průběhu odvolacího řízení a dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, má zásadní právní význam.
Rozhodnutím zásadního právního významu je rozhodnutí odvolacího soudu též v případě, že se rozhodnutí odvolacího soudu odlišuje od judikatury Nejvyššího soudu. V daném případě dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není v otázce posouzení stavu tísně podle restitučních předpisů v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která shodně s judikaturou Ústavního soudu České republiky, a ostatně dnes již běžnou judikaturou soudů nižších stupňů, posuzuje stav tísně při právních úkonech vlastníků, jejichž nemovitosti přešly na stát v rozhodné době, širším způsobem. Protože dovolatelé navrhli v odvolacím řízení, aby dovolání bylo připuštěno, jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 OSŘ a dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovolacím řízení z hlediska uplatněných dovolacích důvodů ( §242 odst. 3 věta první OSŘ).
Podle stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19.12.1965, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1996, je třeba tísní rozumět objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, jenž takovým způsobem a takovou závažností doléhá na jednající osobu, že učiní právní úkon, jejž by jinak neučinila. V rozsudku ze dne 4.8.1999, sp.zn. 24 Cdo 1049/98, dovolací soud s odkazem na nález Ústavního soudu z 29.19.1997, sp.zn. II.ÚS 287/96 uzavřel, že stav tísně, v němž se ocitali vlastníci zemědělských nemovitostí, je třeba chápat v širších souvislostech politických. V souladu s judikaturou Ústavního soudu dovolací soud zastává názor, ohledem na známý politický nátlak z let 1948-1989, spojený s hospodářským omezováním vlastníků zemědělských nemovitostí, že stav tísně je třeba posuzovat nikoli jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo, že fyzická osoba učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by jinak neučinila.
Pod tímto zorným úhlem se jeví závěr odvolacího soudu jako příliš zjednodušený. Vychází totiž pouze z toho, že dědictví, které právní předchůdci žalobců odmítli (a v důsledku tohoto odmítnutí přešlo na stát), bylo předlužené, a nebere přitom v úvahu, z jakého důvodu k tomuto předlužení došlo. Dovolací soud považuje s ohledem na obsah spisu za evidentní, že
předlužení bylo způsobeno jednak zásahy mocenských orgánů, které vydaly původně rozhodnutí o výkupu pozemků podle předpisů o nové pozemkové reformě, a neumožnily realizovat jejich prodej, jednak, a to zejména tím, že nemovitosti byly dány v souladu s tehdejší zemědělskou politikou, omezující vlastníky zemědělské půdy, do užívání právnické osobě, která za jejich užívání nic neplatila, a nemovitosti nepřinášely proto žádný příjem. Za této situace, kdy dědicové museli počítat s tím, že i v budoucnu budou nemovitosti v tomto užívání, je nutno přijmout závěr, že jednali při odmítnutí dědictví s vědomím této omezenosti politickými a hospodářskými poměry. Pokud za této situace dědictví odmítli, učinili tak nesporně v tísni, protože za jiných poměrů politických a hospodářských by důvod k odmítnutí dědictví neměli.
Rozsudek odvolacího soudu proto nebyl shledán správným a podle ustanovení §243b odst.1 věty za středníkem OSŘ byl zrušen. Protože stejný důvod se týká i rozsudku soudu prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( §243b odst. 2 OSŘ). V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu v otázce stavu tísně při odmítnutí dědictví právními předchůdci žalobců. Jinými aspekty věci se dovolací soud nemohl zabývat, protože byl vázán uplatněnými dovolacími důvody.
V novém rozhodnutí rozhodne soud znovu o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( §243d odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7.března 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová