ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2603.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2603/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně M. P., proti žalovanému městu P., o určení, že na žalobkyni přešlo právo nájmu bytu, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 122/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. února 2000, č. j. 12 Co 1039/99-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. února 2000, č. j. 12 Co 1039/99-78, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (soudu prvního stupně) ze dne 12. dubna 1999, č. j. 23 C 122/97-52, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že na žalobkyni přešlo smrtí její babičky I. P. právo nájmu „k bytu č. 9 I. kategorie o kuchyni a dvou pokojích s příslušenstvím ve III. poschodí domu č. p. 2566 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalobkyně na vyslovení přípustnosti dovolání.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal z provedených důkazů (zejména učiněných svědeckých výpovědí) mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně do předmětného bytu ke svým prarodičům I. a K. P. za jejich života sice často docházela, prarodičům pomáhala, případně v bytě i přespávala, avšak v bytě trvale nebydlela nejen ke dni 17. března 1997, kdy byl její dědeček v souvislosti s mozkovou příhodou převezen do nemocnice, a ke dni 27. března 1997, tedy v den smrti dědečka, nýbrž ani v rozhodný den, tj. ke dni 25. dubna 1997, kdy zemřela její babička. Soudy obou stupňů, aniž se výslovně zabývaly existencí naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (§80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o.s.ř.“), na základě uvedených zjištění dovodily, že na žalobkyni v důsledku nenaplnění předpokladu „žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti“, normovaného pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 1995 zákonem č. 267/1994 Sb. (dále jen „obč. zák.“), smrtí její babičky, která se úmrtím manžela stala jedinou nájemkyní předmětného bytu, právo nájmu bytu nepřešlo. Přitom zmíněný předpoklad vyložily tak, že jde „trvalé společné soužití v bytě nájemce … právní teorie a soudní praxe nevyžaduje, aby tyto osoby společně uhrazovaly náklady na své potřeby“, jak to vyjádřil odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. S přihlédnutím k jeho obsahu v něm uplatnila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř., byť výslovně zmínila pouze dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. zpochybnila správnost skutkového zjištění, že se svými prarodiči a po smrti dědečka se svou babičkou trvale nebydlela. V této souvislosti zdůraznila, že „většina sousedů bydlících v předmětném domě považovala navrhovatelku za člena domácnosti pana K. a paní I. P. … fakta o vedení společné domácnosti manž. P. a navrhovatelky jsou dostatečně prokázána“, a současně namítla, že její odchod z předmětného bytu do bytu matky dne 17. března 1997 byl vyvolán pouze náhlou hospitalizací dosud zdravého dědečka a stejnou skutečností byl motivován téhož dne uskutečněný odvoz babičky k její dceři. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. pak žalobkyně zpochybnila správnost právního závěru o nenaplnění předpokladu „žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti“ (§706 odst. 1 věta první obč. zák.). Podle názoru žalobkyně lze na naplnění uvedeného předpokladu usoudit z toho, že ani ona a ani její babička – z důvodů uvedených v dovolání – dne 17. března 1997 trvale neopustily do té doby existující společnou domácnost a proto i dne 25. dubna 1997 spolu žily ve společné domácnosti v předmětném bytě. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. února 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), avšak dospěl k závěru, že není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalobkyní v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalobkyně přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřela.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají. Námitka, že skutkové zjištění, že žalobkyně původně se svými prarodiči a následně po smrti dědečka se svou babičkou trvale nebydlela, nemá oporu v provedeném dokazování, je zpochybněním správnosti skutkových zjištění (jde o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), a nikoliv právní otázkou, natož zásadního právního významu.
Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V napadeném rozhodnutí odvolací soud dovodil, že v daném případě právo nájmu k předmětnému bytu na žalobkyni ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. nepřešlo v důsledku nenaplnění předpokladu „žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti“.
Otázka výkladu ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák. by mohla být otázkou zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku, neboť na jejím řešení je založen závěr týkající se přechodu práva nájmu k předmětnému bytu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se ve vztahu k předpokladům, za nichž dochází k přechodu práva nájmu bytu (v době do 31. prosince 1991 šlo o přechod práva osobního užívání bytu podle §179 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil, jestliže na základě zjištění, jejichž správnost nelze v tomto případě přezkoumat v dovolacím řízení, dovodil, že předpoklad „žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti“ nebyl v projednávané věci naplněn. Z konstantní judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, 15. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99, 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a 14. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99) vyplývá, že i když u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák. (§179 odst. 1 větě první občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991) se k přechodu práva nájmu bytu (práva osobního užívání bytu) nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu „žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti“ podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení §115 obč. zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě, žít v trvalém životním společenství.
Jestliže v projednávané věci vzal odvolací soud z provedených důkazů za zjištěno, že žalobkyně se svými prarodiči a po smrti dědečka se svou babičkou trvale nebydlela (uvedené zjištění – jak již bylo vysvětleno – nelze v daném případě podrobit dovolacímu přezkumu), pak lze – s přihlédnutím k citované judikatuře – pokládat za správný závěr o nenaplnění předpokladu „žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti“ a rovněž tak závěr, že za této situace nemohlo na žalobkyni ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. přejít právo nájmu k předmětnému bytu. Proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 2 o.s.ř. a proto je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. září 2001
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu