ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2657.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2657/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Pavla Pavlíka, v právní věci žalobkyně I. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému F. H., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 139/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2000, č. j. 39 Co 111/2000-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 v pořadí prvním rozsudkem ze dne 9. března 1999, č. j. 7 C 139/98-24, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. 35 o velikosti 3 + 1, I. kategorie, v 11. poschodí domu č. 2025/31 v P., výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni a žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do tří dnů po zajištění náhradního ubytování. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázáno, že předmětný byt byl získán na základě žádosti žalovaného od Posádkové správy P. za trvání manželství tak, že byl přidělen žalovanému podle §26 zák. č. 41/1964 Sb. jako byt služební, a poté, co byl podle §8 zák. č. 102/1992 Sb. vyřazen z evidence služebních bytů, se stal bytem obecním, čímž účastníkům vzniklo a nadále i trvá právo společného nájmu k tomuto bytu. Postupoval tedy podle §705 odst. 1 věty první obč. zák. a právo společného nájmu k bytu zrušil s tím, že s ohledem na okolnosti případu za výlučnou nájemkyni určil žalobkyni. Dospěl dále k závěru, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, spočívající v zavinění žalovaného na rozvratu manželství, které připouštějí vystěhování žalovaného bez práva na zajištění náhradního bytu.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků řízení usnesením ze dne 16. srpna 1999, č. j. 16 Co 200/99-41, zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že nebylo soudem I. stupně spolehlivě zjištěno, zda předmětný byt byl bytem trvale určeným k ubytování pracovníků organizace ve smyslu §7 vyhl.č. 45/1964 Sb., k němuž podle §182 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 nemohlo vzniknout právo společného užívání manžely; z provedeného dokazování bylo pouze zjištěno, že šlo o byt vojenský ve smyslu §68 odst. 1 zák.č. 41/1964 Sb. Toto ustanovení však obsahuje dvě kategorie vojenských bytů, z nichž pouze byty uvedené pod bodem 1 měly, na rozdíl od bytů uvedených pod bodem 2, charakter bytů trvale určených k ubytování pracovníků organizace. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nemohl přezkoumat správnost závěru o existenci práva společného nájmu bytu, považoval za nutné, aby soud I. stupně v tomto směru doplnil dokazování.
Obvodní soud pro Prahu 5 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. listopadu 1999, č. j. 7 C 139/98-49 zamítl žalobu, „aby bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k bytu č. 35, o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím, I. kategorie, v 11. poschodí domu č. p. 2025 v ulici č. or. 31 v P., k. ú. S., a aby výlučnou nájemkyní bytu byla určena žalobkyně a aby byl žalovaný uznán povinným předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni.“ Současně rozhodl o nákladech řízení. Po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že manželství účastníků, uzavřené dne 7. 7. 1983, bylo pravomocně rozvedeno dne 13. 5. 1997. Předmětný byt byl žalovanému přidělen za trvání manželství účastníků v roce 1988 podle §26 dříve platného zák. č. 41/1964 Sb., jako jednotlivý vojenský byt získaný ze státní bytové výstavby ve smyslu §69 odst. 1 bod 1. (správně §68 odst. 1 bod 1.) citovaného zákona, který měl zároveň charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu §7 vyhl. č. 45/1964 Sb. (v tehdy platném znění), a protože k takovému bytu nemohlo do 31. 12. 1991 s ohledem na §182 obč. zák. (v tehdy platném znění) vzniknout právo společného užívání bytu manžely, nemohlo tudíž účastníkům v důsledku úpravy přechodného ustanovení §871 odst. 1 obč. zák. (s účinností od 1. 1. 1992) vzniknout ani právo společného nájmu bytu. Soud proto nemohl rozhodnout o zrušení společného nájmu bytu podle §705 obč. zák., jelikož toto právo účastníkům nevzniklo.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. července 2000, č. j. 39 Co 111/2000-63, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Současně zamítl návrh žalobkyně na připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu I. stupně i s jeho právním posouzením věci a dodal, že je nerozhodné, že žalovaný nebyl vojákem z povolání, ale občanským zaměstnancem vojenské správy, a zda a kdy přestal mít předmětný byt charakter bytu služebního, neboť s ohledem na §871 odst. 4 obč. zák., nesplňoval-li byt ke dni 1.1.1992 kritéria bytu služebního, změnilo se žalovanému právo osobního užívání bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace na nájem předmětného bytu, který však svědčil výlučně jen žalovanému. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil tím, že se v daném případě nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s ustálenou judikaturou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost uplatnila podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. s odůvodněním, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak než jeho předchozím rozsudkem, protože byl soud I. stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolatelka odvolacímu soudu (i soudu I. stupně) vytýká nesprávné právní posouzení věci, čímž uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. K obsahu ustanovení §68 zák. č. 41/1964 Sb. v němž se „hovoří o vojáku z povolání“, namítá, že žalovaný nikdy nebyl vojákem z povolání, a uvádí, že i kdyby se jednalo o byt vojenský v době přidělení, tak zákon o hospodaření s byty byl zrušen novelou zák. č. 509/91 Sb. s účinností od 1. 1. 1992, který již pojem vojenského bytu nezná a zák. č. 102/1992 Sb. definuje v §7 byt služební s tím, že do této kategorie nelze předmětný byt zařadit. Dále poukazuje na ustanovení §703 obč. zák., který „se vznikem nájmu a manželství spojuje společný nájem bytu manžely.“ Dovolatelka má za to, že se soud nedostatečně vypořádal s otázkou „přechodu předmětného bytu na obecní byt“ a vůbec se nezabýval otázkou přechodu nájmu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26.7.2000, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí odvolacího soudu - s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř., jestliže trpí vadami uvedenými v §237 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř., k nimž dovolací soudu přihlíží, i když nebyly dovoláním uplatněny (§242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Vady tohoto druhu dovolatelka nenamítá a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání přípustné - pokud nejde o některý z důvodů uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. - jen za naplnění předpokladů uvedených v §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. anebo v §239 odst. 1 a 2
o.s. ř.
Podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud I. stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
O tento případ však v projednávané věci nejde. Soudem I. stupně byl sice původně vydán rozsudek, který odvolací soud zrušil, a jímž obvodní soud rozhodl jinak, než v rozsudku, který byl pak odvolacím soudem potvrzen, avšak nestalo se tak proto, že by soud I. stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení.
Ze znění §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle tohoto ustanovení je přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu I. stupně a právním názorem soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor byl jedině určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem I. stupně. Tak je tomu u názoru na právní posouzení věci (tj. jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ovšem nejsou pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže byl rozsudek soudu I. stupně zrušen pro neúplnost či nesprávnost skutkových zjištění. Odvolací soud neaplikoval na právní vztah účastníků jiný právní předpis či jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal jinak, než soud I. stupně, nýbrž soudu I. stupně vytkl, že nebylo spolehlivě zjištěno, zda byl předmětný byt skutečně bytem trvale určeným k ubytování pracovníků organizace ve smyslu §7 vyhl.č. 45/1964 Sb., k němuž podle §182 obč. zák. ve znění účinném do 31.12.1991 nemohlo vzniknout právo společného užívání manžely; soud I. stupně pouze zjistil, že se jedná o byt vojenský ve smyslu §68 odst. 1 zák. č. 41/1964 Sb., nikoliv však do které ze dvou kategorií byt patřil. Nebylo tedy možno přezkoumat správnost výchozího závěru, že účastníkům svědčí právo společného nájmu bytu, neboť doplnění dokazování provedené odvolacím soudem v tomto směru by mohlo vést ke zcela zásadním skutkovým zjištěním, která by mohla vyústit v podstatně odlišné právní posouzení věci. Za situace, kdy ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další důkazy (§120 o. s. ř.), které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§213 odst. 2 o. s. ř.), když dokazování před odvolacím soudem by porušovalo zásadu dvouinstančnosti řízení, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Ten poté dospěl k novému odlišnému rozhodnutí na základě dalších skutkových zjištění, která vyplynula z důkazů provedených v dalším řízení po jejich zhodnocení, a nikoliv následkem vázanosti právním názorem odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v dané věci proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu nelze z ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. vyvozovat.
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř.).
V dovolání opírajícím svou přípustnost o ustanovení §239 o. s. ř. lze kromě námitek, že zde jsou vady ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. a) a b) o. s. ř., uplatnit jen dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; zpochybnění jiné než právní otázky (kritika správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost takového dovolání nezakládá. Nesprávným právním posouzením věci je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy, jestliže napadené rozhodnutí právě na tomto (nesprávném) právním posouzení spočívalo.
Návrh na vyslovení přípustnosti dovolání učinila žalobkyně prostřednictvím svého advokáta při jednání odvolacího soudu dne 26. července 2000 (na č.l. 61 p. v. spisu), a to bez jeho bližší konkretizace, přičemž otázku, činící rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným, nevymezila ani v později podaném dovolání. Nebyla-li právní otázka, pro kterou byl návrh na připuštění dovolání zamítnut, vymezena ve výroku rozsudku odvolacího soudu, je dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, které měly pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a jejichž řešení bylo v dovolání označeno za nesprávné.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla takový význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně měla i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Tento předpoklad je naplněn zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů. To, zda dovoláním napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, řeší dovolací soud jako předběžnou otázku (nevydává tedy v tomto ohledu žádné rozhodnutí) a podané dovolání se stává přípustným jeho kladně vyjádřeným závěrem.
Přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Vzhledem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a s přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu a jeho obsahové konkretizaci tak jde v projednávané věci předně o posouzení otázky, zda je správný právní názor odvolacího soudu, že u předmětného bytu byl vyloučen vznik práva společného užívání manžely, protože byt byl žalovanému přidělen v roce 1988 jako byt vojenský podle §68 odst. 1 bod 1 zák. č. 41/1964, a tudíž nemohlo k němu po 1. 1. 1992 existovat ani právo společného nájmu bytu manžely; na tomto právním názoru totiž napadený rozsudek spočívá. Uvedené otázce však dovolací soud nepřikládá zásadní právní význam ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatelkou zpochybňovaný právní názor odvolacího soudu, konkretizovaný ve výtkách vztahujících se k výkladu §68 zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (zrušen zák. č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992), v návaznosti na další v dovolání zmíněná ustanovení souvisejících právních předpisů, je zcela konformní s ustálenou judikaturou.
Vojenskými byty ve smyslu ustanovení §68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb. byly byty v obytných domech určených výhradně pro ubytování vojáků z povolání a jednotlivé byty, které vojenská správa získala nebo získá ze státní bytové výstavby. Charakter vojenského bytu byl u těchto bytů trvalý, byly tedy byty vojenskými bez ohledu na to, zda v nich bydleli vojáci z povolání či osoby, které (z jakýchkoliv důvodů) vojáky z povolání být přestaly. Soudní praxe již dříve dospěla k závěru, že tyto vojenské byty splňovaly znaky bytů podnikových podle §66 zákona č. 41/1964 Sb., a proto byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu z 30. září 1970, sp. zn. 1 Cz 11/70, uveřejněný pod č. 39 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Stejný závěr dovodil Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 20. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 119/2000, a z 30. října 2000, sp. zn. 20 Cdo 2287/98 - z vojenských bytů byly byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. pouze byty uvedené v §68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb., nikoliv však již v bodu 2. téhož ustanovení. V posléze citovaném rozsudku byl přijat rovněž závěr, že u takovýchto bytů (bytů podle §68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb.) nemohlo se zřetelem k §182 obč. zákoníku vzniknout právo společného užívání bytu manžely podle §175 a násl. obč. zákoníku (ve znění platném do 31.12.1991).
Vojenskými byty podle ustanovení §68 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb. byly byty v jiných domech, jejichž uživateli byli dne 1. ledna 1957 vojáci z povolání, s výjimkou bytů, které měly povahu bytů podnikových či služebních, nebo které byly v domech lidových bytových družstev či v rodinných domcích; tyto vojenské byty - viz druhý odstavec uvedeného ustanovení - své povahy (vojenského bytu) pozbyly, jestliže po 1. lednu 1957 uživatel bytu přestal být vojákem z povolání, případně byl-li byt přidělen osobě jiné než vojáku z povolání, nebo jestliže po počátku účinnosti bytového zákona přestal uživatel bytu být vojákem z povolání či v případech, že byt byl přidělen osobě jiné než vojáku z povolání. Tyto vojenské byty znaky podnikových bytů neměly a za této situace nešlo o byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu §7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. (srov. R 2/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ke stejnému závěru, totiž, že byty uvedené v §68 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb. neměly povahu bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace a proto na ně nedopadalo ustanovení §182 obč. zákoníku, a že vznik práva společného užívání manžely k takovému bytu tedy nebyl vyloučen, dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž v rozsudku ze dne 19. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 2162/98. Jelikož právní úprava vojenských bytů podle §68 zákona č. 41/1964 Sb. byla srovnatelná s právní úpravou bytů ministerstva vnitra (§69 zákona č. 41/1964 Sb.), jsou i v projednávané věci využitelné právní závěry přijaté Nejvyšším soudem České republiky ohledně posléze uvedených bytů. Například v rozsudku ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněném pod č. 61 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, byl přijat závěr, že byty ministerstva vnitra podle §69 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb. neměly povahu bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace a vznik práva společného užívání bytu manžely (s důsledky podle §871 odst. 1 věty druhé obč. zák.) zde nebyl vyloučen. V rozsudku ze dne 31. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněném pod č. 36 v sešitě č. 5 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal Nejvyšší soud právní závěr, že k bytu ministerstva vnitra (§69 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.), který byl v roce 1990 přidělen jen jednomu z manželů, mohlo po 1. lednu 1992 existovat právo společného nájmu bytu manžely jen za předpokladu, že k němu existovalo k 31. prosinci 1991 právo společného užívání bytu manžely, přičemž je rozhodující, zda byl přidělen byt „trvale určený k ubytování pracovníků organizace“, k němuž ve smyslu §182 obč. zák., v tehdy platném znění, nevzniklo právo společného užívání manžely.
Podle §182 obč. zákoníku byla u bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace - tedy i u bytů vojenských uvedených v §68 odst. 1 bodě 1. zákona č. 41/1964 Sb. - možnost aplikace §172 až §181 obč. zákoníku výslovně vyloučena; byla tudíž vyloučena i možnost, aby k takovému bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely ve smyslu §175 a násl. obč. zákoníku. Rozhodnutím o přidělení takového vojenského bytu a následnou dohodou o jeho odevzdání a převzetí tak vzniklo právo osobního užívání bytu (§154 odst. 1 a §155 odst. 1 obč. zákoníku) pouze tomu z manželů, jemuž byl byt přidělen, a od tohoto práva bylo právo (bydlení) druhého manžela pouze odvozeno (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 5 z roku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože v dané věci nepochybně šlo o byt vojenský, který měl charakter bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace, byl jeho uživatelem pouze žalovaný, přičemž jeho právo osobního užívání bytu se dnem 1. ledna 1992 transformovalo podle §871 odst. 4 obč. zák. buď na nájem služebního bytu (za předpokladu splnění kritérií určených pro služební byty ustanoveními §7 a §8 zákona č. 102/1992 Sb. - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 21/97, uveřejněný pod č. 28 v příloze sešitu č. 11 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura) nebo na nájem, nikoliv však na právo společného nájmu bytu manžely. Již v rozsudku ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil závěr, s nímž se ztotožňuje i v této věci, totiž závěr, že pokud manželé nebyli před 1. lednem 1992 nositeli práva společného užívání bytu manžely, nestali se ani společnými nájemci účinností zákona č. 509/1991 Sb., resp. zákona č. 102/1992 Sb., i když se právo osobního užívání nezměnilo na právo nájmu služebního bytu. Lze odkázat rovněž na závěr, že předpokladem přeměny práva osobního (společného) užívání bytu na nájem (společný nájem) bytu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zák., je skutečnost, že ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. (k 1. lednu 1992) existovalo právo osobního (společného) užívání bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněný pod č. 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). Závěr odvolacího soudu, že účastníkům k předmětnému bytu právo společného užívání - a v důsledku toho (dnem 1. ledna 1992) ani právo společného nájmu - nevzniklo, a tedy, že žalobě o zrušení práva společného nájmu bytu manžely vyhovět nelze, je tudíž správný a v souladu s ustálenou judikaturou. Protože předmětem řízení v této věci je návrh žalobkyně na zrušení práva společného nájmu bytu a soudy obou stupňů shodně dospěly ke správnému závěru, že žalobě vyhovět nelze, protože toto právo účastníkům nevzniklo, byla tím vyřešena právní otázka, která měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, a to v souladu s judikaturou vyšších soudů. Na řešení dalších otázek uvedených v dovolání (a také již v odvolání) tj., že došlo ke zrušení zák. č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, zák. č. 509/1991 Sb. s účinností od 1.1.1992, který již pojem vojenský byt nezná, a že předmětný byt nelze podřadit ani pod definici služebního bytu uvedenou v §7 zák.č. 102/1992 Sb., napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, nelze jim proto přiznat zásadní právní význam a dovolací soud se jimi nemůže tedy ani zabývat. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí konečně výslovně uvedly, že „nemělo významu zkoumat, jaký byt byl žalobci přidělen z hlediska vymezení uvedeného v ustanoveních §7 a §8 zák.č. 102/1992 Sb.“, resp. „je nerozhodné, zda a kdy přestal mít byt charakter bytu služebního.“ Námitka dovolatelky ohledně opuštění společné domácnosti žalovaným pak ve svých důsledcích míří na určení, že došlo k přechodu práva nájmu předmětného bytu na žalobkyni podle §708 a §706 odst. 1 obč.zák. Na řešení této otázky ale rozsudek vydaný v řízení o žalobě na zrušení práva společného nájmu bytu nespočívá.
Dovolatelka svojí výše uvedenou námitkou, že žalovaný nebyl vojákem z povolání, ale občanským zaměstnancem, zpochybnila také právní názor odvolacího soudu, že žalovanému byl předmětný byt přidělen jako byt vojenský (§68 odst. 1 bod 1. zák.č. 41/1964 Sb.) a není přitom důležité, že „nebyl vojákem, ale občanským zaměstnancem vojenské správy či ministerstva.“ Této otázce a samotnému rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu výše uvedených obecných závěrů o tom, co je rozhodnutím odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, lze přiznat tento zásadní právní význam, protože takto formulovaná otázka doposud judikaturou vyšších soudů řešena nebyla, a dovolání je tak přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Vojenské byty se podle §26 zák. č. 41/1964 Sb. přidělovaly uchazeči zapsanému do pořadníku vojáků z povolání, do kterých se podle §15 odst. 2 tohoto zákona zapisovali uchazeči zapsaní do seznamu uchazečů o byt. Podle §9 odst. 1 tohoto zákona orgány vojenské správy vedly pro každou obec, ve které byly vojenské byty, seznamy uchazečů „kteří jsou vojáky z povolání anebo občanskými pracovníky vojenské správy...“. Je tedy zřejmé, že zák.č. 41/1964 Sb. umožňoval přidělení vojenského bytu orgánem vojenské správy jak vojákům z povolání, tak i občanským pracovníkům vojenské správy. Samotná definice vojenských bytů v §68 odst. 1 bod 1. tohoto zákona pak neurčovala charakter bytu jako bytu vojenského podle toho, komu byl byt přidělen, ale podle toho, zda byl byt v obytném domě, který byl určen výhradně pro ubytování vojáků z povolání anebo, pokud šlo o jednotlivé byty, bylo rozhodné, zda je vojenská správa získala nebo získá ze státní bytové výstavby. Splňoval-li byt kriteria bytu vojenského podle tohoto zákonného ustanovení, neměla na jeho charakter vliv skutečnost, zda byl přidělen vojáku z povolání, anebo občanskému pracovníku vojenské správy. Konečně i v zákoně č. 102/1992 Sb. (účinném od 5.3.1992) se v definici bytů ozbrojených složek, uvedené v §7 odst. 1 písm. c) uvádí, že za tyto byty se považují byty v domech výhradně určených pro ubytování vojáků z povolání a občanských pracovníků vojenské správy. Odvolací soud tedy nepochybil, když dospěl k závěru, že není důležité, že žalovaný nebyl vojákem z povolání, ale občanským zaměstnancem vojenské správy, a jeho právní posouzení věci je proto i z tohoto pohledu správné.
Správnost napadeného rozhodnutí se tedy dovolatelce prostřednictvím užitého dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. zpochybnil nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 1, věta první a odst. 5 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Michal M i k l á š , v.r.
předseda senátu