ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2711.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2711/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ J. M., B/ J. M. a C/ H. K., proti žalovanému A. K., a.s., o zaplacení 350.482 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 118/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5.6.2000, čj. 15 Co 310/2000 – 345, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zaplacení nájemného za pozemky č. 2440, 2441/1 a 2441/2 v katastrálním území K., jež jsou v jejich vlastnictví, a na nichž byly podle dřívějších předpisů vybudovány stavby ve vlastnictví žalovaného. Účastníci v průběhu řízení posléze respektovali výši nájemného v částce 9.932,90 Kč, vypočtené podle tehdy platného právního předpisu za období od 24.6.1991 do 31.10.1991. Určení nájemného za dobu od 1.11.1991 do 10.2.1994 zůstalo mezi účastníky sporné.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 25.1.2000, čj. 6 C 118/94-325, uložil žalovanému povinnost zaplatit každému z žalobců částku 51.745 Kč, a současně zamítl žalobu ve zbytku, tj. v částce 65.082,30 Kč pro každého z nich. Okresní soud rovněž zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali zaplacení úroků z prodlení z částky 350.482 Kč ve výši 3 % od 27.4.1994 do 14.7.1994 a ve výši 16 % od 15.7.1994 do zaplacení.
Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit každému z žalobců částku 58.037,80 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 27.4.1994 do 14.7.1994 a s 16 % úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení. Současně zamítl žalobu ve zbytku, tj. do částky 58.789,50 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry v tom, že užívací právo žalovaného k pozemkům žalobců zaniklo dne 24. 6. 1991 podle ustanovení §22 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \"zákon o půdě\"), a mezi účastníky vznikl nájemní vztah; výše nájemného od 24.6.1991 do 31.10.1991 byla určena vyhláškou č. 182/1988 Sb. V dalším období, za něž žalobci požadují nájemné, tj. od 1.11. 1991 do 10.2.1994, již nájemné neupravoval žádný předpis, a výše nájemného zůstala mezi účastníky sporná. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že při stanovení výše nájemného vycházel z ceny pozemků stanovené cenovou mapou, tj. cenou stanovenou městským úřadem, vyjadřující podle jeho názoru objektivní hledisko, odpovídající i obvyklé kupní ceně pozemků, a dále ze znaleckých posudků. Přitom dospěl k závěru, že nájemné za předmětné období činilo částku 12,40 Kč/m2 a rok, tj. 4 % z obvyklé ceny pozemků, která činí 310 Kč/m2. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že nájemné činilo za uvedenou výměru po 12,40 Kč ročně 98.803,20 Kč, a od 1.11. 1991 do 10.2.1994, tj. za dva roky a 102 dnů, celkem 225.217,80 Kč. S připočtením nájemného za prvé období ve výši 9.932,70 Kč pak vypočetl nájemné za celé období celkovou částkou 235.150,50 Kč. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, zohlednil částky, které žalovaný v průběhu řízení zaplatil, neboť z výslovného ústního prohlášení žalovaného při jednání vyplynulo, že poukázané částky nájemného činí jako nájemné odpovídající úhradě ve výši 3 Kč/m2 za rok. Zaplacená částka tak činí za celé období od 24.6.1991 do 10.2.1994, tedy za dva roky a 202 dnů, celkem 61.037 Kč; po odečtení této částky zbývá k zaplacení celkem 174.113,50 Kč, tj. 58.037,80 Kč každému ze žalobců. Odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně posoudil uplatněný nárok žalobců na přiznání úroků z prodlení a uložil žalovanému jejich zaplacení.
Rozsudek odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci dne 28.7.2000, napadl žalovaný včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a jehož důvody založil na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že město K. nemá žádnou schválenou ani neschválenou cenovou mapu, a proto cena 310 Kč za m2, ze které odvolací soud vycházel pro stanovení obvyklé výše nájemného, není podkladem pro stanovení ceny pozemků. Za nesprávné považuje též závěry odvolacího soudu, pokud nájemné stanovené z fiktivní ceny pozemků v roce 2000 použil na poměry v roce 1991-1994, když cenové relace v těchto obdobích jsou diametrálně odlišné. Dovolatel rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož by cena 3,50 Kč za m2/ a rok za pronajaté pozemky platila, pokud by byla dříve dohodnuta. Podle názoru dovolatele by nájemné ve výši 3,50 Kč za metr čtvereční mělo trvat tak dlouho, dokud by vlastníci pozemků kvalifikovaným způsobem neuplatnili nárok na jeho zvýšení. Poukazuje též na chyby ve výpočtu celkové částky nájemného a nesprávné stanovení povinnosti platit úroky z prodlení, protože žalovaný platil nájemné ve výši, kterou považoval za nájemné obvyklé. Dodává, že podle jeho názoru měla být věc posuzována podle §451 občanského zákoníku jako nárok z bezdůvodného obohacení, včetně odpovídajícího promlčení, nikoli jako nájemné. Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále požádal, ve smyslu ustanovení §243 o.s.ř., aby dovolací soud, ještě před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobci se k dovolání vyjádřili svým podáním ze dne 9.9.2000, v němž odmítli názor dovolatele, že odvolací soud jejich věc nesprávně posoudil. Uvedli, že odvolací soud založil své rozhodnutí na volném uvážení, přičemž vycházel ze znaleckého posudku, nikoli ze schválené cenové mapy pro územní obvod města. Nesouhlasí s názory žalovaného ohledně použití ustanovení §451 občanského zákoníku na daný případ, neboť mezi žalobci a žalovaným vznikl nájemní vztah a k jiné dohodě mezi nimi nedošlo. Rozdíl ve výpočtu nájemného soudem považují žalobci za nepatrný; uvedené chyby lze odstranit podle ustanovení §164 o.s.ř., a nejsou důvodem pro podání dovolání. Navrhují zamítnutí dovolání.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř. Dovolací soud se proto zaměřil na zkoumání, zda dovolání je přípustné; dovolání jako mimořádný opravný prostředek totiž umožňuje věcný přezkum rozsudku odvolacího soudu jen v případech stanovených zákonem (§236 odst. 1 o.s.ř.).Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř., jejichž existence vždy zakládá přípustnost dovolání, dovolací soud nezjistil, a dovolatel je ani neuplatňoval. Dovolací soud dále zkoumal, zda přípustnost dovolání není dána ustanovením §238 odst. 1 písm.b) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné v případě, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jestliže se tak stalo poté, kdy soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než ve svém předchozím rozsudku, který byl odvolacím soudem zrušen, a to proto, že se řídil právním názorem odvolacího soudu. Podle obsahu spisu rozhodoval soud prvního stupně o návrhu žalobců na zaplacení nájemného ze shora uvedených pozemků za dobu od 24.6.1991 do 10.2.1994 poprvé rozsudkem ze dne 18.9.1995, čj. 6 C 118/94-87, kdy uložil žalovanému zaplatit každému z žalobců 188.402,33 Kč s úroky z prodlení. Po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem rozhodoval podruhé rozsudkem ze dne 2.5.1997, čj. 6 C 118/94-188, kdy uložil žalovanému zaplatit každému z žalobců 148.713,30 Kč s úroky z prodlení. Po zrušení tohoto rozsudku rozhodl rozsudkem ze dne 24.6.1999, čj. 6 C 118/94-296, a tentokrát žalovanému uložil zaplatit každému z žalobců 118.812 Kč a úroky z prodlení. I tento rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a konečně rozsudkem ze dne 25.1.2000 rozhodl soud prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit každému z žalobců 51.745 Kč, a ve zbytku žalobu zamítl, stejně jako i návrh na zaplacení úroků z prodlení. O odvolání proti tomuto rozsudku pak odvolací soud rozhodl rozsudkem napadeným dovoláním, jímž přisoudil žalobcům nároky vyšší, tj. 58.037,80 Kč. Z toho je patrné, že pokud jde o přisouzení částky 51.745 Kč, nerozhodl soud prvního stupně jinak než ve svých předchozích rozhodnutích, v nichž návrhu vždy do této výše vyhověl; odvolací soud do této výše rozhodl o povinnosti žalovaného stejně, tedy v této části rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti potvrdil. Dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu do této částky není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm.a) ani písm.b) o.s.ř.; přípustnost dovolání pak nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř.
Možnost věcného projednání dovolání by se pak týkala jen částky 6.292,80 Kč pro každého z žalobců. Tomu však brání ustanovení §238 odst. 2 písm.a) o.s.ř., podle něhož není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím – nejde-li o věci obchodní - 20.000 Kč. Na věci nic nemění to, že dovolání směřuje proti celému výroku odvolacího soudu ukládajícímu plnění 58.037,80 Kč, protože vzhledem k tomu, že do výše 51.745 Kč šlo o výrok potvrzující, dochází ke štěpení výroku ukládajícího celkové plnění na část, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a na část, v níž byl tento rozsudek změněn. Odvolací soud měl přesněji svůj výrok formulovat tak, že do výše 51.745 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, v části týkající se plnění 6.292,80 Kč jej mění. Formulace výroku však nemění nic na obsahu jeho rozhodnutí tak, jak je shora vyloženo.
Ze všech uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné a podle ustanovení §243b a §218 odst. 1 písm.c) o.s.ř. je odmítl.
Vzhledem k výsledku řízení pak nebylo již rozhodováno o návrhu dovolatele na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z úvahy, že vyjádření, podané žalobci k dovolání, se týkalo věcného vyřízení dovolání, k němuž pro nepřípustnost dovolání nedošlo, a nešlo tedy o náklady potřebné k účelnému uplatnění nebo bránění práva ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř., jež je směrodatné i pro posouzení nároku na náhradu nákladů dovolacího řízení ( §243b odst. 4, §224 odst. 1 o.s.ř.). Náhrada nákladů dovolacího řízení, vynaložených žalobci, nebyla proto žalovanému uložena.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu