ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2746.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2746/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Města D. proti žalované M. C., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 39/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2000, č. j. 26 Co 397/99-122 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (soud I. stupně) rozsudkem ze dne 25. 5. 1999, č. j. 6 C 39/98-104, uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 11, sestávající z 1 pokoje, kuchyně a příslušenství ve třetím patře domu č. p. 865, ul. Z. v D. (dále jen „byt\"), a nahradit žalobci náklady řízení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dovodil, že na žalovanou nepřešlo smrtí její babičky H. Z. právo nájmu bytu, neboť žalovaná nesplnila ani jednu ze dvou podmínek stanovených v §706 odst. 1 obč. zák., dle něhož, jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti, a nemají vlastní byt. Obě tyto podmínky přitom musí být splněny současně. Žalované se nepodařilo prokázat, že v době smrti své babičky s ní sdílela společnou domácnost ve smyslu §115 obč. zák., když tento pojem v sobě zahrnuje také znak trvalosti spolužití, tedy spolužití předem časově neohraničeného. Z provedeného dokazování vyšlo najevo, že důvodem soužití byla především podpora babičky v její nemoci, příp. dle tvrzení žalované, řešení neshod mezi jejími rodiči, tedy důvody přechodného charakteru. I kdyby tento předpoklad splněn byl, nesplnila žalovaná druhou podmínku, kterou je neexistence vlastního bytu. V řízení totiž bylo prokázáno, že žalovaná v době úmrtí babičky byla na základě darovací smlouvy ze dne 8. 12. 1990 v rozsahu id. 1/2 spoluvlastníkem domu č.p. 91 v T., v němž se nachází dvě bytové jednotky; přitom žádná překážka nebránila tomu, aby žalovaná označený dům jako spoluvlastník užívala.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 6. 2000, č. j. 26 Co 397/99-122, k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu I. stupně, rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady odvolacího řízení a zamítl její návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, taktéž zdůraznil nutnost splnit obě zákonné podmínky současně, když nedostatek jedné z nich má za následek, že k přechodu nájmu bytu nemůže dojít. Podmínka „nemít vlastní byt\" ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. znamená nedisponovat právním titulem zakládajícím právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojování potřeby bydlení. Tím může být nejen nájem bytu, společný nájem bytu, vlastnictví bytu, ale i právní důvod, odvíjející se od spoluvlastnictví domu. Způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivně, není proto podstatné, že osoba nezamýšlí vlastní byt užívat. Žalovaná byla ke dni úmrtí své babičky podílovým spoluvlastníkem domu č. p. 91 v T., který splňoval požadavky na realizaci trvalého bydlení. Technický stav i charakter nemovitosti byly v průběhu řízení dostatečně zjištěny, dům byl obyvatelný, přičemž otec žalované, jako druhý spoluvlastník, uvedl, že by žalované v užívání domu nebránil. Další doplnění dokazování provedením místního ohledání, navrhované ze strany žalované, krajský soud pro nadbytečnost zamítl. Další podmínku, tedy vedení společné domácnosti žalované a její babičky, odvolací soud dále nezkoumal, neboť, jak již bylo uvedeno, k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věta první obč. zák. je nutno splnit obě zákonné podmínky současně. Návrh žalované na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud zamítl se zdůvodněním, že se v projednávané věci nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Z provedeného dokazování vyšlo najevo, že dům byl obyvatelný a dostatečně zjištěn byl i charakter domu, žalovaná přitom netvrdila objektivní neobyvatelnost domu č. p. 91 v T. Pokud jde o pojem „vlastní byt\" ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu, odvolací soud uvedl, že tato otázka již byla řešena, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 12 z roku 1998 (správně č. 13 z roku 1997).
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 31.7.2000, podala žalovaná dne 17.8.2000 dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř., a jehož přípustnost opřela o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. V dovolání vyjádřila nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, který zamítl její návrh na připuštění dovolání s tím, že se nejedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolatelka uvádí, že „předmětem zkoumání odvolacího soudu bylo zejména posouzení otázky, zda žalovaná v době smrti vlastnila byt či nikoliv, proto vyřešení této právní otázky má zásadní význam pro rozhodnutí v daném řízení; podílové spoluvlastnictví nemůže nahradit institut vlastnictví bytu, jak s ním počítá §706 obč. zák.\" Dále opět poukázala na „konfliktní vztah s otcem\" a vyjádřila názor, že „...dům byl objektivně neobyvatelný, protože zde bydlel dědeček; není proto spravedlivé požadovat, aby žalovaná předmětnou nemovitost užívala k trvalému bydlení.\" Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně navrhla odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozsudku.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání s poukazem na okolnosti případu navrhl, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Podlečásti dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. června 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. (a ty v dané věci nebyly dovoláním namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 a §239 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a protože rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným odvolacím rozsudkem byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nelze přípustnost dovolání opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
V dané věci není dána přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozsudku jeho přípustnost nevyslovil.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., z něhož ji dovolatelka sama dovozuje, neboť v průběhu odvolacího řízení učinila návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl odvolacím soudem zamítnut, a proti rozsudku odvolacího soudu podala včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale musí jít současně o otázku, která má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní právní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod pořadovým číslem 101).
V dané věci (jak vyplývá z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem, konaného dne 20.6.2000 - č. l. 120 p.v. spisu) žalovaná před vyhlášením potvrzujícího rozsudku podala návrh na připuštění dovolání (kterému nebylo vyhověno), v němž otázku zásadního právního významu prostřednictvím svého právního zástupce formulovala slovy: „zda byla splněna podmínka existence vlastního bytu, když byla odpůrkyně pouze podílovou spoluvlastnicí jedné poloviny domu č.p. 91 v T., který nebyl způsobilý k užívání a byla v něm pouze jedna bytová jednotka.\" V dovolání dovolatelka již blíže nezdůvodňuje, v čem podle jejího názoru spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; konstatuje pouze, že „zásadní význam pro rozhodnutí v daném řízení je vyřešení otázky, zda v době smrti nájemce vlastnila žalovaná byt či nikoliv.\" Námitkou, že „podílové spoluvlastnictví předmětné nemovitosti nemůže nahradit institut vlastnictví bytu, jak s ním počítá §706 občanského zákoníku\", dovolatelka zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že m.j. nesplnila podmínku §706 odst. 1 věty první obč. zák. spočívající v tom, že nemá vlastní byt, čímž uplatnila způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.
Podle §705 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Výklad ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák., který byl z hlediska rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci rozhodný, se již v soudní praxi ustálil. Proto i odvolací soud postupoval při svém rozhodování ve věci v souladu s ustálenou judikaturou, když poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 13/97, pod pořadovým číslem 98, v němž Nejvyšší soud ČR uvedl, že „mít vlastní byt\" ve smyslu §179 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1991; nyní §706 odst. 1 obč. zák.) znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému (nikoli jen přechodnému) uspokojování potřeby bydlet. Způsobilost založit trvalé bydlení je ovšem dána objektivně, resp. objektivními znaky uvedeného právního titulu, nikoli subjektivní vůlí (záměrem) toho, komu svědčí. Jestliže osoba podle §179 odst. 1 (nyní §706 odst. 1) obč. zák. v den smrti uživatele je nositelem takového titulu (vlastnického, nájemního a pod.), není podstatné, že bydlení na jeho základě zamýšlí v budoucnu ukončit, stejně jako není významný důvod tohoto záměru nebo toho, že se tak dosud nestalo. Ke shodnému výkladu zákonem použité terminologie „mít vlastní byt\" ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. dospěl Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 26. 6. 1997, sp.zn. 2 Cdon 393/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7/97, pod pořadovým číslem 54. Stejným způsobem se k výkladu tohoto pojmu ve smyslu citovaného ustanovení vyslovil i v dalších svých rozhodnutích - srov. např. rozsudek ze dne 17.12.1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4/99, pod pořadovým č. 34, a rozsudek ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit č. 3/2001, pod pořadovým č. 20, v nichž je výslovně uvedeno, že podmínku „vlastního bytu\" splňuje i ten, komu svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví domu. V rámci výkladu pojmu „vlastní byt\" ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10/2000, pod pořadovým č. 106 dále uzavřel, že o „vlastní byt\" ve smyslu citovaného ustanovení jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní důvod bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod nerealizuje. Okolnost, zda osoba, na niž by mělo právo nájmu přejít, může svůj právní titul bydlení realizovat, či nikoliv, přitom může být sice okolností právně významnou, toliko však pro posouzení, zda výkon vlastnického práva (práva domáhat se vyklizení osoby, na niž nepřešlo právo nájmu bytu, a která jej užívá bez právního důvodu), neodporuje dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.). Rozhodnými okolnostmi pro použití citovaného ustanovení jsou současně i okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, tj. vlastníka. Musí být tedy přihlédnuto i k tomu, je-li spravedlivé žádat, aby zájmy osoby, která v bytě bydlí bez právního důvodu, byly upřednostněny na úkor zájmu vlastníka na realizaci jeho vlastnického práva.
Je tedy zřejmé, že v dané věci nejde o otázku zásadního právního významu ve smyslu shora vymezeném, neboť se nejedná o otázku, která by dosud nebyla judikaturou vyšších soudů vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. Odvolací soud, jak také vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, vycházel při svém posuzování předpokladů podle §706 odst. 1 obč. zák. a následném rozhodnutí z konstantní judikatury a jeho závěr je v souladu se stávající rozhodovací praxí soudů.
Další výtky obsažené v dovolání napadají skutková zjištění soudů obou stupňů, a protože jejich prostřednictvím byl uplatněn dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., t.j. důvod, jenž je v případě dovolání, jehož přípustnost má být opřena o §239 odst. 2 o. s. ř., důvodem nezpůsobilým, dovolací soud se přezkumem těchto námitek nemohl ani zabývat.
Z uvedených důvodů tak nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř, a vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání žalobkyně nelze opřít o žádné z procesních ustanovení přicházejících v úvahu, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Za situace, kdy dovolatelka z procesního hlediska zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, žalobci vzniklo ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první per analogiam právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ta byla žalobci přiznána ve výši 575,- Kč, zahrnující mimosmluvní odměnu za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání v částce 500,- Kč (§1 odst. 2, §7 ve spojení s §9 odst. 1 písm. k/, odst. 2 písm. e/, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění vyhl. č. 235/1997 Sb.) a úhradu hotových výdajů v paušální částce 75,- Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2001
JUDr. Michal M i k l á š , v. r.
předseda senátu