ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2803.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2803/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce České republiky - Ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, proti žalovanému Z. S., o vyklizení ubytovny, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 8 C 166/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 1999 č.j. 19 Co 490/99 - 59, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. dubna 1999 č.j. 8 C 166/96 - 33 žalovanému uložil vyklidit ubytovací jednotku č. 401 v Domě hotelového bydlení čp. 392 v P., o jedné obytné místnosti, kuchyňském koutu, sprchovém koutu, WC, šatně a předsíni pod uzavřením, ve 4. nadzemním podlaží domu a předat ji žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl též o povinnosti zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 1999 č.j. 19 Co 490/99 - 59 zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Toto rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 15. února 2000.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalovaný dne 8. března 2000 dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z úvahy, že ve sporu jde o otázku právně významnou. Dovolací důvod uvádí odkazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Dovolatel má zejména zato, že soudy obou stupňů se nedostatečně zabývaly skutečnostmi, které měly vliv na charakter bydlení žalovaného. Bylo pominuto, že Dům hotelového bydlení je bytovým objektem s bytovými jednotkami s příslušenstvím a pod uzavřením. Sporem dotčená bytová jednotka splňuje předpoklady bytu a nikoliv požadavky kladené na ubytovnu. Nadto i v případě odůvodněnosti žaloby mělo být uvažováno s bytovou náhradou. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce, kterým je od účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. ( t.j. od 1. ledna 2001) Česká republika (srovnej §3, §51 a §52 odst. 1 cit. zákona), v písemném vyjádření k podanému dovolání navrhl jeho zamítnutí, když se plně ztotožnil se závěry soudů obou stupňů.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 3. května 2000 č.j. 8 C 166/96 - 72 řízení o dovolání žalovaného zastavil s odkazem na ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Toto usnesení však týž soud podle ustanovení §9 odst. 4 citovaného zákona zrušil usnesením ze dne 12. července 2000 č.j. 8 C 166/96 - 75 s ohledem na skutečnost, že dovolatel dodatečně příslušný soudní poplatek z dovolání zaplatil.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů. Občanský soudní řád je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000. Toto dovolání pak nebylo shledáno přípustným.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst.1 o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. však dopadá na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.
Protože - jak vyplývá z obsahu spisu - odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně též nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu, nepřichází již z tohoto důvodu v této věci v úvahu ani eventuální uplatnění ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné. Ve věci se tedy neuplatní ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Dána není ani možnost přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., a to zejména již proto, že ze spisu nevyplývá, že by žalovaný byl vůbec ve smyslu zmíněného ustanovení učinil návrh, aby dovolání bylo ve věci připuštěno.
Povinností dovolacího soudu je dále s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Sám dovolatel žádný z případů vad podle zmíněného ustanovení nevytýká, přičemž z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává žádná taková vada. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalovaného odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když žalovaný neměl se svým dovoláním úspěch a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2001
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu