ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2837.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2837/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Hany Müllerové ve věci žalobkyň A) J. K. a B) J. S., obě zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) L. B. a 2) H. B., oběma zastoupenými advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 17 C 177/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.listopadu 1999, č.j. 21 Co 145/99-52 takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.11.1999, č.j. 21 Co 145/99-52, pokud směřovalo do části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11.5.1999, č.j. 17 C 177/98-39, jímž byla stanovena povinnost žalovaných vyklidit rodinný domek č.p. 104, stavební parcelu č. 112 a zahradu p.č. 113 v obci L., k.ú. L., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v H. na LV č. 279 pro obec a k.ú. L., se odmítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.11.1999, č.j. 21 Co 145/99-52, pokud směřovalo do části výroku I., jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11.5.1999, č. j. 17 C 177/98-39, tak, že povinnost vyklidit nemovitosti uvedené v tomto rozsudku jsou žalovaní povinni splnit do 60 dnů od právní moci rozsudku, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11.5.1999, č.j. 17 C 177/98-39, uložil žalovaným povinnost vyklidit rodinný domek č.p. 104, stavební parcelu č. 112 a zahradu p. č. 113 v obci L. (dále jen „předmětné nemovitosti\"), zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v H. na LV č. 279 pro obec a k.ú. L., a tyto nemovitosti žalobkyním předat do patnácti dnů poté, co jim bude zajištěn přiměřený náhradní byt; současně rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně jsou na základě darovací smlouvy uzavřené dne 2.2.1988 s dárkyní M. R., která byla matkou první žalobkyně a prvního žalovaného a babičkou druhé žalobkyně, vlastníky předmětných nemovitostí. Oba žalovaní v domku, v němž je pouze jedna bytová jednotka, bydleli jako příslušníci domácnosti M. R.; první žalovaný (bratr první žalobkyně) v bytě bydlel a byl v něm přihlášen k trvalému pobytu od roku 1982, druhá žalovaná (nyní manželka prvního žalovaného), která se přistěhovala později, je zde přihlášena k trvalému pobytu od roku 1994. M. R. poté, co předmětné nemovitosti darovala žalobkyním, svědčilo právo užívání předmětných nemovitostí na základě věcného břemene. I když žalobkyně tvrdí opak, věděly o tom, že zde žalovaní, kteří jinou možnost bydlení nemají, bydlí. Druhá žalobkyně také nemá trvalým způsobem zajištěnou možnost bydlení a nemovitost by potřebovala pro sebe. Soud prvního stupně žalobě vyhověl v části týkající se vyklizení předmětných nemovitostí. Dospěl k závěru, že dům žalobkyň, jejichž právem vlastníka je mj. předmět svého vlastnictví užívat (§123 obč.zák.), žalovaní fakticky a v celém rozsahu užívají, nejdříve jako členové domácnosti M. R., a po její smrti, s vědomím a souhlasem žalobkyň, tedy na základě řádného právního důvodu s tím, že jejich právo bylo odvozeno od práva M. R. Dále s ohledem na §853 obč. zák. aplikoval analogicky §713 obč. zák. a přiznal žalovaným nárok na přiměřený náhradní byt a povinnost vystěhovat se a byt vyklidit žalovaným uložil dle §712 odst. 6 obč. zák. až po zajištění bytové náhrady.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17.11.1999, č.j. 21 Co 145/99-52, výrokem označeným „I.\" rozsudek soudu I. stupně ve výroku I., změnil tak, že „povinnost vyklidit nemovitosti uvedené v rozsudku okresního soudu jsou žalovaní povinni splnit do 60 dnů od právní moci rozsudku\". Jinak rozsudek potvrdil. Výrokem označeným „II.\" rozhodl o nákladech řízení před soudem I. i II. stupně.
Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že vyklizení nemovitostí žalovanými je zapotřebí vázat na zajištění přiměřeného náhradního bytu podle §853 a §713 obč. zák. Jde o analogii zcela nepřípadnou, nebotˇ §713 obč.zák. platí pro případy týkající se služebních bytů, a zde žádná podobnost se služebním bytem není, a také užívací právo vyplývající z věcného břemene je zcela něco jiného, než užívací právo vyplývající z nájemního poměru. Žalovaní se v předmětných nemovitostech zdržovali pouze se souhlasem M. R. Další bydlení žalovaných po smrti M. R. je třeba považovat za protiprávní zasahování do vlastnického práva žalobkyň, které se proto po právu domáhají vyklizení podle §126 odst. 1 obč. zák. Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaným nenáleží žádná bytová náhrada. Ta nepřipadá v úvahu ani při analogickém použití §712 odst. 6 a §713 obč. zák. z důvodů již vysvětlených, ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. s odkazem na dobré mravy. Druhá žalobkyně totiž bydlí se svým manželem v podnájmu, který měl k 31.12.1999 skončit bez práva na bytovou náhradu. Také proto odvolací soud neshledal nic nemorálního na tom, když žalobkyně požadují vyklizení svých nemovitostí bez bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §238 odst.1 písm. a) o.s.ř., a v němž, po jeho doplnění, kterým došlo k odstranění vad podání, namítají „procesní vady obou soudních řízení podle §237 odst. 1 písm. c) o.s. ř.\"
(účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen), čímž současně uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Odůvodňují ho tvrzením, že druhá žalovaná je „procesně nezpůsobilá, protože se léčí pro duševní poruchu a soudy obou stupňů, aniž by učinily jiných opatření (§29 o.s.ř.), jí neustanovily opatrovníka.\" Další dovolací důvod spatřují žalovaní v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, čímž uplatňují dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval otázkou vzniku věcného břemene bezplatného užívání nemovitosti ve prospěch žalovaných vydržením, když první žalovaný bydlí v nemovitosti od roku 1982 a druhá žalovaná od 20.4.1983 (žalovaná při jednání okresního soudu ovšem uvádí rozdílné datum 20.4.1993 - viz. protokol o jednání na č.l. 36 spisu) na základě ústní dohody uzavřené s tehdejší vlastnicí M. R., dle níž mělo vzniknout žalovaným právo užívat bezplatně nemovitost na dobu neurčitou, tj. po celý jejich život. K prokázání této skutečnosti navrhl první žalovaný provést výslech svědkyně J. H. Protože však dohoda postrádala písemnou formu, kterou účastníkům smlouvy o zřízení věcného břemene ukládá §151o obč. zák., byla tato smlouva o zřízení věcného břemene pro nedostatek předepsané formy neplatná. Jelikož však žalovaní užívali nemovitost v dobré víře, že jsou k tomu oprávněni, došlo, u prvního žalovaného během roku 1992 a u druhé žalované k 20.4.1993, k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni bezplatného užívání nemovitosti. Proto závěr odvolacího soudu, že žalovaní užívají nemovitost bez právního důvodu, nemá oporu v provedeném dokazování. Za situace, že by odvolací soud vznik věcného břemene nedovodil, měl rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit při analogickém použití §713 obč.zák. Z uvedených důvodů dovolatelé navrhli napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádali o odklad výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 - dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o.s.ř.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání, neboť jen z podnětu dovolání, které je přípustné, lze přezkoumat věcnou správnost napadeného rozhodnutí z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace.
Přípustnost dovolání občanský soudní řád vymezuje v ustanoveních §§237 až 239, důvodnost dovolání je oproti tomu poměřována ustanovením §241 odst. 3 o.s.ř., v němž jsou vypočteny způsobilé dovolací důvody. Ustanovení §242 o.s.ř. pak obsahuje pravidla určující rozsah dovolacího přezkumu a zakotvuje zásadu vázanosti dovolacími důvody; přitom vymezuje i případy, ve kterých soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů. Jen tehdy, je-li dovolání přípustné, je možno zkoumat jeho důvodnost, tzn. zabývat se jím věcně.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu jako celek, to znamená včetně jeho výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o stanovení povinnosti žalovaných vyklidit předmětné nemovitosti.
Nejde-li o případ vad řízení a rozhodnutí taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 1 o.s.ř.), a v případě jejichž existence je přípustnost dovolání dána proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (vyjma případů uvedených v §237 odst. 2 o.s.ř.), řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, resp. v daném případě proti potvrzující části jeho výroku, ustanoveními §238 odst. 1 písm. b) a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Ve vztahu k potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu o žádný z těchto případů přípustnosti dovolání nejde. Ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř., nemůže být dovolání přípustné, již z toho důvodu, že odvolací soud potvrdil touto částí výroku rozsudek soudu prvního stupně, který byl jediným rozsudkem tohoto soudu v dané věci, tj. jiný rozsudek mu nepředcházel. Protože odvolací soud sám přípustnost dovolání proti svému potvrzujícímu výroku ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. nevyslovil, a žalovaní připuštění dovolání v odvolacím řízení nenavrhli, nelze ohledně potvrzující části výroku uvažovat ani o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Zbývá tedy posoudit podmínky přípustnosti dovolání proti potvrzující části výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu podle již zmíněného ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. V souvislosti s tímto ustanovením je dále třeba uvést, že přípustnost dovolání pro tzv. zmatečnost není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení či rozhodnutí tvrdí, ale teprve zjištěním, že řízení, příp. rozhodnutí, takovou vadou skutečně trpí. Dovolatelé namítají, že v obou soudních řízeních došlo k vadě podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost a nebyl řádně zastoupen. Dovolatelé v tomto směru tvrdí, že se druhá žalovaná léčí pro duševní poruchu a soudy obou stupňů, aniž by učinily jiných opatření (§29 odst. 1 o.s.ř.), jí opatrovníka neustanovily. Dále uvádějí, že lékařskou zprávu o duševní poruše doručí dovolacímu soudu neprodleně po jejím získání, což však do dnešního dne neučinili. Další vady podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolatelé nenamítají a z obsahu spisu zjištěny nebyly.
Námitka dovolatelů, že rozsudek odvolacího soudu je postižen vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., není důvodná.
Podle §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti, jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, které zákon přiznává účastníkům. Tuto způsobilost má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (právní subjektivitu); ten, kdo tuto způsobilost nemá, může být účastníkem řízení jen tehdy, jestliže mu tuto způsobilost přizná zákon. Podle §20 o.s.ř. každý může před soudem jako účastník řízení samostatně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti; procesní způsobilostí (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) se tedy míní způsobilost vykonávat v řízení práva a povinnosti účastníka řízení samostatně nebo prostřednictvím zvoleného zástupce. Druhá žalovaná jako fyzická osoba nabyla procesní způsobilost v plném rozsahu zletilostí, tj. dosažením 18 roku věku (§8 odst. 1 občanského zákoníku); pozbýt ji lze pouze za podmínek vyslovených v §10 odst. 1 obč. zák. na základě rozhodnutí soudu, vydaného v řízení podle §186 a násl. o.s.ř. Toto rozhodnutí o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům má konstitutivní účinky, jež se vážou k právní moci a nepůsobí zpětně. V posuzovaném případě nebylo zjištěno, a dovolatelé to ani netvrdí, že by pravomocným rozhodnutím soudu byla druhá žalovaná zbavena způsobilosti k právním úkonům, nebo že by v této způsobilosti byla omezena. Je tak plně procesně způsobilým účastníkem řízení, který může před soudem samostatně jednat a řízení vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. postiženo není (shodně rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 2 Cdon 1541/97 uveřejněné pod č. 26 v sešitě č. 3/1998 časopisu Soudní judikatura). Pro úplnost nutno uvést, že v průběhu prvostupňového ani odvolacího řízení nebyla ze strany žalovaných ani v náznaku vznesena námitka v tom směru, že druhá žalovaná trpí nebo se léčí pro duševní poruchu, která by jí bránila ve výkonu práv účastníka řízení.
Dovolací soud, vycházeje z uvedených závěrů, proto podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je však dovolání přípustné, pokud směřuje proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), tj. proti části výroku, jíž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o bytové náhradě a lhůtě k vyklizení; a pouze v této části byl dovolací soud oprávněn věcně přezkoumat dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, i když se z pohledu §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jedná o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Jak již uvedl bývalý Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 24.8.1992, č.j. 2 Cdo 6/92 uveřejněném pod č. 28 v sešitě č. 3-4/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodování o bytové náhradě u žaloby o vyklizení není od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. rozhodováním o lhůtě k plnění, nýbrž rozhodováním o věci samé, přičemž současně platí, že uloží-li soud povinnost byt či nemovitost vyklidit po zajištění bytové náhrady, nemůže výrok o povinnosti byt nebo nemovitost vyklidit, nabýt samostatně právní moci. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž dovolání je přípustné, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod číslem 87 v sešitě č. 11/1997 časopisu Soudní judikatura, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.6.1998, 3 Cdon 117/96, uveřejněný pod č. 27 v sešitě č. 5/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud je podle §241 odst. 1 a 3 o.s.ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezí. Z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.) pak přihlíží k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř., popř., je-li dovolání přípustné, k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.). Zmíněné vady, vyjma vady podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o níž je pojednáno výše, namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Dovolatelé spatřují naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tj., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, v opomenutí odvolacího soudu zabývat se otázkou vydržení věcného břemene bezplatného doživotního užívání nemovitosti ve prospěch žalovaných, jehož existenci tvrdí. Následně dále uvádějí, že v případě nevyvození závěru o vzniku věcného břemene, měl odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, postupovat správně podle §853 obč. zák. a použít analogicky §713 obč. zák.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu tohoto ustanovení může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo, že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné právní závěry.
Protože dovolacímu přezkumu podléhala pouze ta část výroku odvolacího soudu, kterou byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o bytové náhradě, zabýval se dovolací soud tímto uplatněným dovolacím důvodem, pouze v rozsahu námitek směřujících do této dovoláním napadené části výroku. Jinými slovy, právní otázkou vydržení věcného břemene žalovanými, kterou dovolatel směřuje do potvrzujícího výroku odvolacího soudu, se dovolací soud ve své přezkumné činnosti nemohl zabývat.
Spornou právní otázkou, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadají, je v takto určeném rámci otázka, zda žalovaní mají v souvislosti s vyklizením předmětných nemovitostí právo na zajištění bytové náhrady.
Odvolací soud zaujal správný názor, když dospěl k závěru, že v otázce bytové náhrady nelze v daném případě ve smyslu §853 obč.zák. analogicky použít ustanovení §713 (příp. §712) obč. zák. upravující nárok na bytovou náhradu, který zásadně vzniká jen za předpokladu zániku nájemního práva k bytu. Tento závěr se shoduje s názorem Nejvyššího soudu ČR, který vyslovil v rozsudku ze dne 28.5.1998, sp.zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněném pod č. 170 v sešitě č. 23/1998 časopisu Soudní judikatura, a je také v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4.8.1999, sp.zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněným pod č. 110 ve Sbírce nálezů a usnesení tohoto soudu, svazek č. 15, v němž se dále uvádí, že nepřiměřenou tvrdost, která může vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti lze zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč.zák., tedy odepřením (či omezením) výkonu práva pro jeho rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud v tomto směru však dospěl k závěru, že žalovaným nelze přiznat bytovou náhradu ani za použití §3 odst. 1 obč. zák. s odkazem na dobré mravy. Právní závěry odvolacího soudu týkající se aplikace §3 odst. 1 obč. zák. ovšem žalovaní v dovolání nenapadají a dovolací soud se jejich správností ani nezabýval, protože podle §242 odst. 3 věty první o.s.ř. může rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Z uvedených důvodů vyplývá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nepochybil, když povinnost žalovaných vyklidit předmětné nemovitosti nevázal na zajištění náhradního bytu. Dovolací soud tak dovolání v části otevřené dovolacímu přezkumu podle §243b odst. 1, část věty před středníkem, o.s.ř., zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 2 věty první (per analogiam) a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobkyním náklady, na jejichž náhradu by jinak měly proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28.března 2001
JUDr. Michal M i k l á š , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová