ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2864.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2864/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobců A/ J. T., B/ Mgr. J. T. a C/ M. T., jako právních nástupců M. T., D/ J. T., E/ Z. F. a F/ Ing. J. F., jako právních nástupců B. T., všech zastoupených advokátkou, proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátem, o zrušení části smlouvy, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 5 C 149/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13.7.2000, čj. 27 Co 85/2000-179, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 30.3.1994, čj. 5 C 149/93-27, ve znění opravného usnesení ze dne 1.11.1994, zrušil kupní smlouvu, uzavřenou dne 14.9.1962 mezi A. T., M. T. a B. T. jako prodávajícími a manžely A. a M. Š. jako kupujícími, v části, týkající se pozemků č. 123, 124, 128, 129/1, 180, 181/2, 218, 219/1, 226, 129/2, 228, a 183/27, v katastrálním území S., podle ustanovení §8 odst.3 ( v nyní platném znění jde o odstavec 4), zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.2.1995, čj. 10 Co 557/94-68, změnil shora uvedený rozsudek okresního soudu tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali zrušení části předmětné smlouvy, kterou A. T. jako prodávající převedla polovinu předmětných pozemků na manžele A. a M. Š. jako kupující; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Krajský soud dospěl k závěru, že předmětné pozemky byly v užívání socialistické organizace, a jejich vlastníky A. T. a žalobci byly bezúplatně převedeny v souvislosti s převodem budovy, k níž patřily, na rodiče žalovaného. Vzhledem k tomu, že A. T., která shora uvedenou smlouvou převáděla jednu ideální polovinu předmětných pozemků, zemřela, považoval odvolací soud žalobce za aktivně legitimované k podání žaloby o zrušení smlouvy v té části, kterou byly pozemky bezúplatně převedeny fyzické osobě v rozsahu jejich původního vlastnictví, tj. jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí. Odvolací soud dále dovodil, že žalovanému, jako právnímu nástupci po jeho zemřelém otci A. Š., svědčí pasivní legitimace pouze pokud jde o jednu ideální polovinu předmětných pozemků, protože jeho matka M. Š., která byla účastnicí smlouvy, dosud žije.
K dovolání žalobců Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8.6.1998, čj.
3 Cdon 1331/96-94 zrušil shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v části, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud dovodil, že právo na zrušení smlouvy v té části, kterou byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny fyzické osobě, se uplatňuje vůči původnímu účastníkovi smlouvy, který pozemky smlouvou do vlastnictví nabyl, i když tento účastník, v daném případě matka žalovaného, později darovací smlouvou pozemek převedl do vlastnictví svého syna - žalovaného, a v době uplatnění tohoto práva již vlastníkem pozemků nebyl. Zemřel-li však původní nabyvatel pozemků, jeho právním nástupcem se stal dědic, který dědictví po něm neodmítl, tedy v daném případě žalovaný.
Krajský soud v Praze, který poté znovu ve věci jednal, dospěl k názoru, že žalobci jsou aktivně legitimováni k podání předmětné žaloby, nemohli však být zcela úspěšní, neboť žaloba směřovala proti právnímu nástupci původních účastníků smlouvy, nikoli však proti M. Š., která také byla původní účastnicí smlouvy. Odvolací soud vyslovil názor, že pasivně legitimován může být žalovaný jen pokud jde o ideální polovinu sporných pozemků, které získal dědictvím po otci, a je tedy jeho právním nástupcem. Žalovaný však nemůže být pasivně legitimován, pokud jde o další jednu ideální polovinu sporných pozemků, neboť ohledně nich je pasivně legitimována jeho matka M. Š., přestože následně tuto jednu ideální polovinu předmětných pozemků žalovanému darovala.
Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobců rozsudkem ze dne 14.12.1999, čj. 28 Cdo 2439/99-164, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1.4.1999, čj. 27 Co 601/98-139, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání shledal důvodným potud, že předmětem řízení u odvolacího soudu byl pouze nárok na zrušení části smlouvy, kterou převedla svůj podíl ideální poloviny pozemků A. T., když bylo již pravomocně rozhodnuto o zrušení předmětné smlouvy v části, kterou převedli své spoluvlastnické podíly na pozemcích původní žalobci M. T. a B. T. K otázce pasivní legitimace žalovaného vyslovil názor, že žalovaný jako dědic původního nabyvatele A. Š. je pasivně legitimován jen ve vztahu k části smlouvy týkající se podílu, který po něm zdědil, a to v rozsahu, v němž A. Š. získal převodem podíl od A. T.
Krajský soud v Praze ve smyslu zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci znovu jednal, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, když předmětem řízení odvolacího soudu byla pouze žaloba na zrušení části smlouvy, kterou převedla svůj podíl ideální poloviny pozemků A. T. Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 13.7.2000, čj. 27 Co 85/2000, připustil výrokem I. zpětvzetí žaloby J. T. a řízení v tomto rozsahu zastavil, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali zrušení kupní smlouvy ze dne 14.9.1982, kterou A. T., jako prodávající, převedla jednu ideální čtvrtinu předmětných pozemků na manžele M. a A. Š., jako kupující; jinak rozsudek okresního soudu ( tedy ohledně zbývající jedné ideální čtvrtiny pozemků) potvrdil. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí především tím, že žalovaný není pasivně legitimován k další jedné čtvrtině pozemků, neboť původní nabyvatelka z předmětné kupní smlouvy M. Š. dosud žije.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13.7.2000, čj. 27 Co 85/2000-179, napadli žalobci v jeho měnící části včas podaným dovoláním, v němž především vyjadřují zásadní nesouhlas s argumentací odvolacího soudu, i s názorem dovolacího soudu, vyplývajícím z jeho konstantní judikatury v otázce pasivní legitimace žalovaného. Poukazují na to, že otázka pasivní legitimace v zákoně o půdě není řešena, resp. že ustanovení §8 odst. 3 resp. odst. 4 tohoto zákona vyvolává interpretační problémy. Uvádějí, že konstrukce zvláštní žaloby ve smyslu §8 odst. 4 zákona o půdě je řešením v našem právním řádu neobvyklým, nezná je ani občanský zákoník, který je ve vztahu k zákonu o půdě předpisem obecným, a nelze tedy vycházet z okruhu účastníků, který přichází v úvahu u žaloby na neplatnost smlouvy. Dovolatelé jsou toho názoru, že okruh účastníků řízení na zrušení smlouvy lze dovodit z doslovného znění §8 odst. 4 zákona o půdě, tj., že pasivně legitimován je současný vlastník pozemku, pokud je buď účastníkem smlouvy nebo osobou blízkou tomuto účastníku. Takové pojetí podle žalobců odpovídá pojetí zákona o půdě, obecnému ustanovení §5 zákona o půdě o povinných osobách, a analogicky pojetí všech restitučních předpisů, podle něhož je povinnou osobou vždy ta osoba, která ke dni účinnosti určitého předpisu věc drží, má ji ve svém vlastnictví. Výklad pojmu povinná osoba podle odvolacího i dovolacího soudu, je podle dovolatelů zužující a diskriminující vzhledem k účelu a poslání restitučních předpisů. Žalobci nesouhlasí ani s právním posouzením odvolacího soudu v otázce aktivní legitimace účastníků řízení o zrušení smlouvy. V této souvislosti poukazují na interpretaci pojmu "oprávněná osoba", jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se ustanovení §8 odst. 4 a 5 ve vztahu k ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě, jako vztahu pojmu speciálního a pojmu obecného. Podle názoru dovolatelů tento výklad umožňuje v případě nejasností ve speciální úpravě doplnit vymezení pojmu oprávněná osoba úpravou obecnou, obsaženou v úvodních, obecných ustanoveních zákona. Dovolatelé navrhují zrušení rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byl zamítnut návrh, aby kupní smlouva ze dne 14.9.1982 byla zrušena v části, kterou A. T. převedla ideální jednu čtvrtinu předmětných pozemků na manžele Š., a vrácení věci k novému projednání odvolacím soudem.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen " o.s.ř.").
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů uplatněných dovolateli, týkajících se právních závěrů odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud se otázkou pasivní věcné legitimace v řízení, v němž je uplatňován nárok podle ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě, již vícekrát zabýval, a jeho právní závěry týkající se této problematiky jsou obsaženy i v rozhodnutí vydaném v této věci. V rozsudku ze dne 14.12.1999, čj. 28 Cdo 2439/99-194, dovolací soud uzavřel, že žalovaný je pasivně legitimován jen ohledně části uplatněného nároku, vyplývající z jeho právního nástupnictví po otci - původnímu účastníkovi smlouvy. Na těchto právních závěrech dovolací soud nemá důvod nic měnit a odkazuje na ně. S dovolatelem souhlasí v tom, že posouzení pasivní věcné legitimace v těchto řízeních není v zákoně o půdě jednoznačně stanoveno, a zpočátku ani soudy nerozhodovaly jednotně. Proto se Nejvyšší soud v zájmu sjednocení judikatury zabýval touto otázkou na jednání občanskoprávního kolegia dne 19.12.1995, kdy přijal stanovisko sp.zn. Cpjn 36/95, publikované pak pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K argumentům dovolatele lze dodat, že vztah upravený ustanovením §8 odst. 4 a 5 zákona o půdě není vztahem oprávněné a povinné osoby, a není vázán na restituční důvody uvedené v ustanovení §6 odst.1 tohoto zákona. Jde o samostatný nárok, upravující vztahy mezi fyzickými osobami, založený jinými právními skutečnostmi, takže použití ustanovení týkajících se nároku na vydání nemovitostí podle §6 odst.1 zákona je nepřípadné.
Pokud dovolatel namítal, že dovolací soud ve svém rozsudku z 8.6.1998 v této věci konstatoval, že žalovaný nabyl pozemky od svých rodičů, původních nabyvatelů a účastníků kupní smlouvy, a je tedy pasivně legitimován jako povinná osoba v plném rozsahu, necítí se být dovolací soud touto částí odůvodnění vázán. Dovolací soud již tehdy správně citoval shora uvedené stanovisko Nejvyššího soudu, a konstatoval, že návrh se uplatňuje vůči původním vlastníkům smlouvy, kteří pozemky touto smlouvou do vlastnictví nabyli, i když později pozemek převedli do vlastnictví osoby blízké a v době uplatnění práva již vlastníky nebyli. Za právního nástupce účastníka smlouvy, který zemřel, pak je pokládán dědic, pokud dědictví neodmítl. Protože stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soud, z něhož dovolací soud vycházel, není v souladu s úvahou o plné pasivní legitimaci žalovaného v této věci, nemohl z něj dovolací soud vycházet ve svém rozsudku ze dne 14.12.1999, ani při současném rozhodování.
Dovolacímu soudu není známo, že by judikatura Ústavního soudu byla v rozporu se shora uvedeným stanoviskem Nejvyššího soudu. Ústavní soud se ani nezabývá běžným výkladem zákonů, což spadá do pravomoci obecných soudů, ale jen jejich výkladem z hlediska souladu s ústavními předpisy. Z tohoto hlediska se Ústavní soud zabýval problematikou pasivní věcné legitimace v řízení podle ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě v nálezu ze dne 21.12.1999, sp.zn. II.ÚS 289/96, v němž dospěl k závěru, že pro posouzení pasivní legitimace v řízení je rozhodující správné zjištění vlastnických vztahů v době zahájení řízení, a zrušil rozsudek odvolacího soudu pro neposkytnutí ochrany uplatněnému právu z důvodu nedostatečného objasnění skutkového stavu. V projednávaném případě byl žalován účastník smlouvy, jejíž částečné zrušení bylo navrhováno, který byl současně jedním z vlastníků pozemků, a důvodem zamítnutí žaloby byl závěr soudu, že nebyli žalováni všichni pasivně legitimovaní vlastníci - účastníci předmětné smlouvy. Ústavní soud tedy posuzoval věc z jiného hlediska. Dovolací soud souhlasí se závěrem obsaženým v tomto nálezu, totiž že otázka vlastnictví pozemků je při posuzování nároků podle ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě vždy relevantní. Zákon totiž vyžaduje pro výrok o zrušení smlouvy (její části), aby pozemky byly ve vlastnictví osoby pasivně legitimované, nebo osoby této osobě blízké; pokud tato podmínka není splněna, je pasivně legitimovaná osoba (účastník smlouvy, nebo její právní nástupce) povinen uhradit žalobci cenu pozemků.
Za této situace se dovolací soud nadále vychází ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19.12.1995, a pokud se jím řídil i soud odvolací, považuje jeho rozhodnutí za správné. Dovolání proto zamítl podle ustanovení §243b odst.1 věta před středníkem o.s.ř.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalobcům, kteří měli v dovolacím řízení úspěch, náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková