ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2906.99.1
sp. zn. 26 Cdo 2906/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně Městské části P. proti žalovanému M. R., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 105/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 1998, č. j. 51 Co 227/98-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. prosince 1998, č. j. 51 Co 227/98-91, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně) ze dne 22. ledna 1998, č. j. 20 C 105/95-63, jímž byla žalovanému uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do 15 dnů od právní moci rozsudku „byt č. 12 sestávající z 1+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v 5. podlaží domu čp. 1678 v P. – Ch., B. ulice č. 3\" (dále jen „předmětný byt\", resp. „byt\"), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vzal mimo jiné za zjištěno, že žalovaný si i po údajném odstěhování ke své babičce (původní nájemkyni předmětného bytu A. K., zemřelé dne 12. září 1993) v měsíci dubnu 1993 nejdříve ponechal trvalé bydliště v bytě své matky, na jejíž vyživovací povinnost byl odkázán, a k trvalému pobytu v předmětném bytě se přihlásil až tři dny před smrtí babičky, že ani babička neoznámila vlastníku domu přistěhování žalovaného (svého vnuka) do bytu, že součástí dědického spisu je rovněž sdělení, že zemřelá A. K. žila sama, a že žalovaný do bytu, stejně jako jeho matka, sice docházel, avšak s babičkou fakticky nebydlel. Na základě uvedených zjištění oba soudy dovodily, že na žalovaného v důsledku nenaplnění předpokladu „žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti\", normovaného pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1995 zákonem č. 267/1994 Sb. (dále jen „obč. zák.\"), smrtí jeho babičky právo nájmu bytu nepřešlo. Přitom zmíněný předpoklad vyložily tak, že jde „o společné bydlení trvalého charakteru\", jak to vyjádřil odvolací soud. Za této situace užívá žalovaný předmětný byt bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). Uplatnil v něm dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. namítl, že soud bral při rozhodování v úvahu pouze důkazy, které nepotvrzovaly jeho tvrzení, a jiné (pro něj příznivé) důkazy pominul. Tak se také stalo, že pominul nejen zjištění, vyplývající ze svědeckých výpovědí M. H. a V. M., totiž zjištění, „že jim babička žalovaného říkala, že si vzala žalovaného k sobě\", ale také zjištění, které má oporu v písemném potvrzení čtyř svědků, a to M. H., V. M. a manželů Ch., tj. zjištění, „že žalovaný vedl společnou domácnost se svojí babičkou\", a kromě toho i zjištění, plynoucí z výpovědi svědkyně V. M., „že žalovaného viděla v bytě v trenýrkách a tílku\". Ve prospěch vedení společné domácnosti žalovaného a jeho babičky nehodnotil ani sdělení svědkyň, „že žalovaného v domě viděly stejně často jako ostatní nájemníky\". Naopak k tíži žalovaného, jemuž tehdy bylo 16 let, přičetl neodhlášení se z trvalého bydliště a nepřihlášení se na novou adresu a neoznámení nové adresy v učilišti. Stejně tak v jeho neprospěch vyhodnotil skutečnost, že v dědickém řízení po zemřelé A. K. nebyl uveden jako osoba spolužijící v bytě s A. K. Navíc žalovaným předložené důkazy znehodnotil konstatováním, že „přistěhováním do sporného bytu by žalovaný ani nezískal lepší spojení do školy\" apod. Na místě není ani úvaha, že žalovaný nemohl sdílet společnou domácnost s babičkou, pokud k péči o babičku přispívali i ostatní členové rodiny. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. pak žalovaný zpochybnil výklad ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák., provedený soudy obou stupňů. Podle názoru žalovaného je z hlediska citovaného ustanovení rozhodná okolnost „žití s babičkou v den její smrti\" a proto mu nelze – vzhledem k relativně krátké době soužití – klást k tíži, jak je výslovně v dovolání uvedeno, „zda se jednalo o soužití trvalé\". Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. prosince 1998, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou (žalovaným), řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), avšak dospěl k závěru, že není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovaným v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.; ostatně žalovaný přípustnost svého dovolání o citované ustanovení opřel, když uvedl, že jeho včasnému návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl přesto, že podle jeho názoru jde o rozhodnutí zásadně právně významné.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají. Tvrzení dovolatele, že soudy obou stupňů pominuly v jeho prospěch vyznívající důkazy, v dovolání výslovně označené, že vzaly v úvahu pouze důkazy, které nepotvrzovaly jeho tvrzení, a že provedené důkazy nesprávně hodnotily, resp. jím předložené důkazy nesprávně znehodnotily v rozsudcích uvedeným konstatováním a úvahami, je zpochybněním správnosti skutkových zjištění (jde o dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.), jak nakonec žalovaný odkazem na citovaný dovolací důvod sám ve skutečnosti připustil, a nikoliv právní otázkou, natož zásadního právního významu.
Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. jde tehdy, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V napadeném rozhodnutí odvolací soud dovodil, že v daném případě právo nájmu k předmětnému bytu na žalovaného ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. nepřešlo v důsledku nenaplnění předpokladu „žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti\", tj. podle doslovného vyjádření odvolacího soudu v důsledku nenaplnění „společného bydlení trvalého charakteru\".
Dovolání nezpochybňuje správnost určení právní normy, podle níž byl skutkový stav posouzen; vytýká však odvolacímu soudu její nesprávný výklad, který je – podle mínění dovolatele – v rozporu s ustálenou judikaturou. Dovolací soud však tento názor nesdílí.
Otázka výkladu ustanovení §706 odst. 1 věty první obč. zák. by mohla být otázkou zásadního právního významu z pohledu dovoláním napadeného rozsudku, neboť na jejím řešení je založen závěr týkající se přechodu práva nájmu k předmětnému bytu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se ve vztahu k předpokladům, za nichž dochází k přechodu práva nájmu bytu (v době do 31. prosince 1991 šlo o přechod práva osobního užívání bytu podle §179 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.), v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil, jestliže dovodil, že ve zmíněném slovním spojení jde o „společné bydlení trvalého charakteru\". Z konstantní judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 30. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, 15. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99, 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 a 14. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99) vyplývá, že i když u osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák. (§179 odst. 1 větě první občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 1991) se k přechodu práva nájmu bytu (práva osobního užívání bytu) nevyžaduje z hlediska naplnění předpokladu společné domácnosti podmínka spotřebního společenství, vyplývající jinak z ustanovení §115 obč. zák., je třeba, aby jejich soužití v bytě s nájemcem mělo charakter trvalosti. Soužití se považuje za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, svědčící o souhlasné vůli nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě, žít v trvalém životním společenství.
Jestliže v projednávané věci dospěl odvolací soud na základě skutkových zjištění (jejich správnost – jak již bylo vysvětleno – nelze v daném případě podrobit dovolacímu přezkumu) k závěru, že na straně žalovaného nebyla dána (prokázána) vůle žít se svou babičkou trvale ve společné domácnosti, a – mimo jiné – na tomto základě dovodil, že na něj smrtí babičky nepřešlo právo nájmu předmětného bytu, nezbývá než konstatovat, že tento výklad je v souladu s ustálenou judikaturou, týkající se této otázky, a že proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 2 o.s.ř. a proto je podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost), aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo, nevznikly. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první /per analogiam/ o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. dubna 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu