ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.2923.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 2923/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce V. S. proti žalované M. S., o zpřístupnění a vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 15 C 202/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2000 č.j. 21 Co 250/2000 - 52, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit její zástupkyni advokátce částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2000, č.j. 21 Co 250/2000 – 52, v rozsahu napadeném odvoláním žalovaného,potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. prosince 1999 č.j. 15 C 202/97 - 33, pokud jím byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna zpřístupnit žalobci byt č. 80, který se nachází v 8. poschodí domu čp. 1744 v P. - Ch., V. ulice a sestává z kuchyně a 2 pokojů s příslušenstvím a zdržet se jakéhokoliv jednání, kterým by žalobci v užívání tohoto bytu bránila a současně vydala klíče žalobci od předmětného bytu; stejně tak byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci byt č,. 80, který se nachází v 8. poschodí domu čp. 1744 v P. - Ch., V. ulice a sestává z kuchyně a 2 pokojů s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na připuštění dovolání k otázce, zda dochází k zániku práva společného nájmu manželů za situace, kdy jeden z manželů po odstěhování je v tomto bytě trvale hlášen, je mu tam doručována pošta, kterou si vyzvedává, podílí se na placení nájemného a dostává vyúčtování služeb spojených s nájmem.
Odvolací soud vycházel především z faktu, že se žalobce domáhá svých práv, což odůvodňuje tím, že je výlučným nájemcem sporem dotčeného bytu, neboť společný nájem bytu manžely zanikl smrtí jeho manželky. Žalovaná pak svým jednáním neoprávněně zasahuje do jeho práva nájemce. Soud druhého stupně však vzal za prokázáno, že žalobce od své manželky odešel a dlouhodobě žil se svojí přítelkyní paní A. P. Ztotožnil se tak se soudem prvního stupně v závěru, že chování žalobce bylo vědomým a chtěným opuštěním společné domácností s manželkou - později zemřelou K. S. Rovněž bylo prokázáno, že s paní S. žila ve společné domácnosti její vnučka - žalovaná M. S., která v den smrti babičky neměla vlastní byt. Opuštění společné domácnosti žalobcem s později zemřelou K. S. s trvalým úmyslem, došlo k zániku práva společného nájmu bytu manžely, takže tento společný nájem ke dni smrti K. S. neexistoval. Dnem její smrti toto právo (právo nájmu) přešlo na žalovanou (§708, §706 odst. 1 a §707 odst. 1 občanského zákoníku - dále jen \"o.z.\").
Toto rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 7. srpna 2000.
Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dne 23. srpna 2000 dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z úvahy, že ve sporu byla řešena právní otázka zásadního významu, takže v tomto případě nepochybně vychází z úpravy obsažené v ustanovení §239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Jako důvod dovolání uvádí, že skutkové závěry soudů obou stupňů nemají oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.) a rozhodnutí je postiženo nesprávným právním posouzením věci (dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.) Dovolatel zdůraznil, že právní posouzení zániku práva společného nájmu bytu vázal na skutkové okolnosti, které jsou v daném řízení zjištěné. Jde o otázku hlášení (žalobce) k trvalému pobytu (v dotčeném bytě), doručování pošty (na tuto adresu) a její vyzvedávání, přebírání vyúčtování služeb a placení podílu na nájemném. S výjimkou placení podílu na nájemném přitom soudy ostatní skutkové okolnosti nezpochybnily. Dovolatel však má zato, že závěr, že šlo ve skutečnosti o výživné, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť o tom v podstatě hovoří pouze žalovaná. Podle dovolatele tak je třeba považovat za zjištěné všechny skutkové okolnosti, které vymezil ve svém návrhu na připuštění dovolání. Není proto správný závěr odvolacího soudu, že dovolatelem formulovaná otázka zásadního významu se netýká zjištěného skutkového stavu. Dovolatel má zato, že právní otázkou zásadního významu je ta, kterou formuloval v průběhu odvolacího řízení. Vymezení zániku společného nájmu bytu v důsledku opuštění společné domácnosti jedním z manželů není soudní praxí a judikaturou řešeno dostatečně jednotně. Při definování společné domácnosti soudy většinou vycházejí z ustanovení §115 o.z. Dovolatel však poukazuje na svůj názor, podle něhož nelze tvrdit, že přerušením ekonomického soužití dochází k opuštění (společné) domácnosti, a tedy i k zániku užívacího práva k bytu. Tyto otázky považuje za judikaturou neřešené. Proto požaduje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření k podanému dovolání vyslovila přesvědčení že skutkové závěry soudů obou stupňů, stejně tak jako právní posouzení věci, jsou správné. V řízení bylo prokázáno, že žalobce dlouhodobě žije ve společné domácnosti se svojí družkou. Jednalo se tak o trvalé opuštění společné domácnosti vedené do té doby s manželkou - později zemřelou K. S., když žalobce neprojevil žádný úmysl společnou domácnost obnovit. Vymezení zániku společného nájmu bytu v důsledku opuštění společné domácnosti jedním z manželů pak bylo v soudní praxi již v minulosti dostatečně sjednoceno.
S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů. Tento procesní předpis je proto v tomto rozhodnutí užit ve znění účinném do 31. prosince 2000. Dovolání pak nebylo shledáno přípustným.
Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §238 odst.1 o.s.ř. a §239 odst. 1 a 2 téhož zákona.
V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. však dopadá na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Není proto zde možno dovodit důvod přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení.
Protože - jak vyplývá z obsahu spisu - odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně též nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu, nepřichází již z tohoto důvodu v této věci v úvahu ani eventuální uplatnění ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Soud druhého stupně též ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné, když naopak návrh žalobce na připuštění dovolání dokonce výslovně zamítl. Ve věci se tedy neuplatní ani případ přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
Dána však není ani možnost přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., podle něhož, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Citované ustanovení takto svěřuje dovolacímu soudu oprávnění posoudit možnost přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž by jinak dovolání nebylo přípustné. Jde o řešení, které umožňuje v každé konkrétní věci posoudit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Jde o výjimečné opatření, které je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Musí se současně jednat o takové právní otázky, jejichž právní význam se vztahuje ne toliko úzce k vlastní projednávané věci, ale jejichž právní dopad je obecný. K naplnění tohoto předpokladu proto dochází především tehdy, jde - li o řešení právních otázek v právní teorii a praxi dosud sporných a judikaturou neřešených.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění jen jako výjimečné a za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak se dovozuje, že dovolání v těchto případech může být přípustné jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je v tomto případě oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek vyplývajících z ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. jen z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., t.j. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (není proto v těchto případech opodstatněné užití dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.). Za nesprávné právní posouzení je pak třeba považovat omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, jestliže soud buď použil při právním posouzení věci jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice správně aplikoval příslušný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V posuzovaném případě z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by odvolací soud ve věci aplikoval nesprávný právní předpis, resp. nesprávné právní ustanovení, resp. že by je nesprávně vyložil, či se případně odchýlil od dosavadní judikatury vyšších soudů. Za základ řešení daného sporu shodně se soudem prvního stupně vzal úpravu ustanovení §708, §706 odst. 1 a §707 odst. 1 o.z., přičemž z napadeného rozhodnutí se nepodává, že by se soud druhého stupně v této souvislosti dostal do interpretačních obtíží při aplikaci zmíněných ustanovení. Jak vyplývá z obsahu dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud při právním posouzení věci aplikoval právně standardním způsobem na věc dopadající ustanovení zmíněného předpisu. Nikterak se tak především v případě ustanovení §708 o.z. neodchýlil od výkladu, že trvalé opuštění společné domácnosti musí být výrazem svobodné vůle nájemce, musí být uvážené a zcela zřetelné, kdy na něj lze usoudit i z konkrétního konkludentního jednání, které nevzbuzuje pochybnosti o úmyslu nájemce (např. právě může jít o odstěhování se s úmyslem založení nové domácnosti apod.). Pravidelně se připomíná, že fakt odhlášení nebo naopak neodhlášení z trvalého pobytu má pouze evidenční charakter a má ve věci význam jen jako podpůrný důkaz. K tomu, aby bylo možno hovořit o společné domácnosti (§115 o.z.) je nutné trvalé spolužití dvou, resp. více osob (opět lze zdůraznit, že přihlášení, resp.odhlášení podle předpisů o evidenci obyvatelstva není rozhodné), které společně uhrazují náklady na své potřeby. Bylo pak proto jen věcí konkrétních skutkových zjištění, pokud soudy obou stupňů zvážily otázku, zda žalobce trvale opustil společnou domácnost se svojí později zemřelou manželkou paní K. S., či nikoliv. S přihlédnutím k obsahu dovolání je proto třeba zdůraznit skutečnost, že dovoláním napadené rozhodnutí není možno posuzovat jako rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu. Výtky dovolatele, pokud by se dotýkaly konkrétních skutkových zjištění, pak zohlednit není možno, protože - jak již bylo uvedeno - dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nemůže dovolatel v této věci úspěšně uplatnit. Nelze tudíž dovodit že by ve vztahu k dovoláním napadenému rozsudku Městského soudu v Praze byl naplněn zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Povinností dovolacího soudu je dále s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Sám dovolatel žádný z případů vad podle zmíněného ustanovení nevytýká, přičemž z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se žádná taková vada nepodává. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Protože tedy v této věci nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, dovolací soud podané dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., takže se nemohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §243b o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §151 odst. 1 věta první o.s.ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalované v tomto řízení vznikly náklady spojené s jejím právním zastoupením (jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. k/ ve spojení s §9 odst. 1 a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., kdy sazba mimosmluvní odměny činí 500,- Kč a jedna paušální částka náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. září 2001
JUDr. Pavel P a v l í k , v.r.
předseda senátu