ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.297.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 297/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) Z. P. a B) V. P., proti žalované T. Ž., o vyklizení bytu,vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13C 909/99, o dovolání druhé žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. července 2000, č.j. 22 Co 290/2000-72, takto:
I. Dovolání druhé žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 21. února 2000, č.j. 13 C 909/99-46 zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalované vyklidit byt 1 + 1, první kategorie, sestávající z kuchyně, pokoje a příslušenství, který se nachází ve IV. patře domu čp. 9 v K. a tento vyklizený byt předat žalobcům do 15 dnů po právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na vyklizení bytu není důvodná, neboť realizovaná výměna bytu mezi žalovanou a dřívějším nájemcem byla platná. Námitka žalobců, že souhlas k výměně bytu vydaný Okresním bytovým podnikem s.p. v likvidaci (dále jen OBP) je neplatný, neobstojí, neboť forma udělení tohoto souhlasu není nikde stanovena a soud považoval za dostačující vyjádření na žádostech k udělení souhlasu o výměnu bytů. K výměně bytů došlo v souladu s ustanovením §715 občanského zákoníku (dále jen o.z.), stejně tak jako s příslušnými ustanovením zákona č. 403/90 Sb. (konkrétně s 22). Podle stanoviska ministerstva vnitra ze dne 20. 11. 1990 (a dodatku ze dne 4. 12. 1990) k §22 zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění změn a doplňků, nebylo možné nadále realizovat dohody o užívání bytů uvolněných. Tento zákaz se však netýkal realizace výměn bytů, a to ani v daném případě, kdy byl vydán souhlas OBP. Soud prvního stupně současně zjistil, že OBP dne 6. dubna 1992 uzavřel s žalovanou dohodu o užívání (sporem dotčeného) bytu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. července 2000, č.j. 22 Co 290/2000-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobci podle odvolacího soudu přehlédli, že Okresní bytový podnik s.p. v likvidaci K., tehdejší pronajímatel předmětného bytu, uzavřel dne 1. 12. 1992 se žalovanou nájemní smlouvu podle §685 a násl. o.z. V důsledku toho i kdyby bylo došlo k neplatné směně bytu s dřívějším nájemcem, přesto byl poté uzavřen platně nájemní vztah se žalovanou. Stejně dle odvolacího soudu neobstojí námitky žalobců, že došlo k porušení ustanovení §22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., když likvidátor OBP připustil nastěhování žalované do předmětného bytu. I kdyby tomu tak bylo, nelze z citovaného zákonného ustanovení dovodit neplatnost právních úkonů učiněných v souvislosti s nájemní smlouvou uzavřenou s žalovanou, týkající se předmětného bytu. Porušení tohoto ustanovení může zakládat pouze nárok na náhradu škody a nikoli neplatnost právních úkonů.
Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci 18. září 2000.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání pouze druhá žalobkyně s odkazem na ustanovení §91 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) . Dovolání bylo podáno k poštovní přepravě dne 9. října 2000. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a své dovolání opírá o dovolací důvody, které jsou podřazeny ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a písm. d) o.s.ř. K přípustnosti dovolání žalobkyně ve svém dovolání uvádí, že byť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, jde ve skutečnosti o rozdílné, nesouhlasné rozhodnutí, obsahující názory odlišné od názorů soudu okresního. Okolnosti, které byly pro rozhodnutí nejvýznamnější, byly totiž oběma soudy posouzeny rozdílně.Podle soudu prvního stupně bylo totiž prokázáno udělení souhlasu pronajímatele s výměnou bytů, existovala písemná dohoda o výměně bytů. Oproti tomu odvolací soud dovozuje platnost nájemní smlouvy žalované jinak. Připouští, bez další argumentace, nepříliš určitým způsobem neplatnost dohody o výměně bytu, ale konstatuje, že i bez této dohody o výměně bytů byla s žalovanou uzavřena platná nájemní smlouva. Dále je tvrzeno, že porušení ustanovení §22 odst. 1 zák. č. 403/199O Sb. zakládá pro oprávněnou osobu jen nárok na náhradu škody, nepředznamenává neplatnost právního úkonu. Podle názoru žalobkyně tak jde o diformitu zmíněných rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, která jsou založena na odlišných posouzeních stejných okolností významných pro rozhodnutí ve věci. Na závěr dovolatelka uvádí, že trvá na tom, že nebyla uzavřena platná dohoda o výměně bytů a že nájemní smlouva uzavřená se žalovanou je neplatná pro rozpor s ustanovením §22 zák. č 403/1990 Sb., navíc v případě neplatnosti dohody o výměně bytů by nájemcem předmětného bytu zůstal nájemce původní, nikoli žalovaná. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241 odst. 2 o.s.ř. a opírá se o dovolací důvody podřazené pod ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a písm. d) o.s.ř. Nejvyšší soud se pak především zabýval přípustností dovolání, neboť jen z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumávána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
V dotčené věci odvolací soud ve výroku napadeného rozsudku vyslovil, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Přes tuto skutečnost dovolatelka ve svém dovolání - jak již bylo naznačeno - dovozuje, že přípustnost dovolání v této věci je založena na naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to v důsledku diformity rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, neboť jsou založena na odlišném posouzení týchž okolností významných pro rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je tak založena na rozdílnosti, resp. nesouhlasnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti rozhodné pro rozhodnutí věci byly oběma soudy posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Není ovšem jinak podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř.
Již z návrhu na zahájení řízení vyplývá, že žalobci žalobou uplatněný nárok vyvozují z faktu, že nájemní smlouva, která byla ohledně dotčeného bytu uzavřena s žalovanou, je absolutně neplatná (takže žalovaná nemá právní titul pro bydlení v tomto bytě). Jak však jednoznačně vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů, jak okresní, tak i krajský soud dospěly ke konečnému závěru, že žalované svědčí v tomto případě platně uzavřený nájemní vztah k tomuto bytu. Je tedy zřejmé, že za tohoto stavu soudy obou stupňů posoudily z obsahového hlediska práva a povinnosti účastníků řízení shodně, protože důvodem pro vyklizení bytu žalovanou by býval byl závěr, že žalovaná užívá dotčený byt bez právního důvodu. Soudy obou stupňů však dospěly k opačnému (byť rozdílně zdůvodněnému) závěru. Nelze proto v tomto případě dovozovat nesouhlasnost rozhodnutí soudů obou stupňů (analogicky lze srovnat R.č. 47 publikované v ročníku 1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proto tedy není naplněn dovolatelkou zmiňovaný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn.
Splněn není ani předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým takový soud rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V tomto řízení rozsudku Okresního soudu v Kolíně však žádný, a případně dříve zrušený, rozsudek téhož soudu nepředcházel.
Soud druhého stupně ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil, že je proti tomuto rozsudku přípustné dovolání (§239 odst. 1 o.s.ř.). Podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. pak nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Ani tento předpoklad přípustnosti dovolání proti uvedenému potvrzujícímu výroku však splněn není, a to zejména již proto, že ze spisu ani nevyplývá, že by byl žalobkyní (resp. žalobci) takovýto návrh učiněn.
Povinností dovolacího soudu je s ohledem na ustanovení 237 odst. 1 o.s.ř. dále zabývat se otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v označeném ustanovení. Dovolací soud zde konstatuje, že z obsahu spisu a ani z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se nepodává případná vada podřaditelná pod předpoklady obsažené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Též sama dovolatelka žádnou z těchto případných vad nezmiňuje. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.
Protože tedy v případě dovolání žalobkyně nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl podle §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a nemohl se tak zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta prvá a §151 odst. 1 o.s.ř., když dovolatelka neměla se svým dovoláním úspěch, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29 listopadu 2001
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu