ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.3000.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 3000/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Okresního stavebního bytového družstva B., proti žalovaným 1. M. R., a 2. Z. R., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn.17 C 194/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 1999, č.j. 10 Co 544/99-39 , takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:.
Okresní soud v Bruntále (soud I. stupně) rozsudkem ze dne 11. února 1999, č.j. 17 C 194/98-18, uložil žalovaným povinnost vyklidit byt č. 6 o velikosti 1 + 4 v B., a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že vyloučení žalovaných z družstva (zapsaného v obchodním rejstříku u Krajského soudu v Ostravě jako Okresní stavební bytové družstvo B., bylo řádné, neboť k němu žalobce přistoupil z důvodu neuhrazení dlužné částky na nájemném, a to po předchozí písemné výstraze, a bylo učiněno jak v souladu s ustanovením §231 odst. 3 obchodního zákoníku, tak i v souladu se stanovami družstva, podle nichž bylo rozhodnutí o vyloučení oběma žalovaným doručeno řádným způsobem, když podle článku 115 stanov lze i písemnost určenou do vlastních rukou doručit poštou s tím, že účinky doručení nastanou i v případě, jestliže pošta písemnost vrátí družstvu jako nedoručitelnou. Vyloučením z družstva žalovaným podle §714 obč. zákoníku zaniklo nájemní právo k předmětnému bytu, a za situace, kdy soud neshledal žádný důvod zvláštního zřetele hodný pro přidělení bytové náhrady ve formě náhradního bytu, bylo žalovaným uloženo předmětný byt vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. prosince 1999, č.j. 10 Co 544/99-39, k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích odstavců ad I. o vyklizení a ad II. o nákladech řízení účastníků; v další napadené části výroku odstavce ad I., t.j. o lhůtě k vyklizení, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalovaným určil povinnost předmětný byt vyklidit do 30.6.2000. Současně zamítl návrh žalovaných na připuštění dovolání a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po zopakování důkazů převzal jako správná skutková zjištění soudu I. stupně a v podstatné části se ztotožnil i s jeho závěry právními, to jest, že žalovaní byli z družstva platně vyloučeni, čímž došlo k zániku jejich členství v družstvu i zániku nájmu bytu dle §714 obč. zák., přičemž zdůraznil, že v rámci své přezkumné povinnosti se zabýval pouze tím, zda rozhodnutí o vyloučení bylo oběma žalovaným řádným způsobem doručeno. S ohledem na skutečnost, že předmětný byt kromě žalovaných obývají i jejich tři děti, z toho dvě nezletilé, prodloužil žalovaným lhůtu k vyklizení do 30.6.2000. Zamítnutí návrhu žalovaných na připuštění dovolání odůvodnil tím, že otázka doručování byla již řešena judikaturou, a není tedy otázkou zásadního právního významu.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, jehož přípustnost dovozují z §239 odst. 2 o.s.ř. a odůvodňují je nesprávným právním posouzením věci (§241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně posoudil otázku doručení rozhodnutí o vyloučení z družstva a následně i otázku právní moci tohoto rozhodnutí, protože se řídil stanovami družstva a nikoliv §231 odst. 3 obchodního zákoníku, „kde se hovoří o písemném oznámení\". Namítají, že „pojem písemného oznámení a doručení písemnosti je však nutno vykládat jednotně a stanovy na výkladu tohoto pojmu nemohou ničeho měnit....Tím, že odvolací soud považoval rozhodnutí o vyloučení za pravomocné, ačkoliv tomu tak nebylo, zbavil účastníka možnosti přezkumu tohoto rozhodnutí soudem dle §231 obch. zákona a zbavil je tím i práva obracet se na soud zajištěného ústavou a listinou základních práv a svobod.\" V tomto směru odkázali na nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. IV. ÚS 198/96 a uplatnili tak i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a současně dovolací důvod dle §241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. Navrhli proto zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu.
Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání zcela ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, jehož rozsudek považuje za věcně správný.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 8. prosince 1999, dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen \"o.s.ř.\").
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o.s.ř. je předně založena podle ustanovení §237 odst. 1, písm. a) až g) o.s.ř. V tomto směru uplatnili dovolatelé přípustnost dovolání podle písm. f) citovaného ustanovení, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Citované ustanovení má však na mysli případy, kdy soud prvního či druhého stupně nerespektoval v úvahu přicházející práva účastníka řízení, která mu přiznávají příslušná ustanovení občanského soudního řádu, v důsledku čehož jej zbavil možnosti realizace takových práv (odnětí možnosti jednat před soudem). Existence takového vadného postupu soudu zakládá pak obecně přípustnost dovolání, přičemž současně představuje dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3, písm. a) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle zmíněného zákonného ustanovení není ovšem založena již tím, že dovolatel (jako účastník řízení) existenci takového nesprávného postupu tvrdí. Přichází do úvahy pouze tehdy, je-li skutečně prokázáno, že k odnětí zmíněných základních procesních práv účastníka došlo. Není-li existence takové vady (zmatečnosti) prokázána, není založena s odkazem na zmíněné ustanovení ani přípustnost dovolání.
Z obsahu spisu se nepodávají (a ostatně to dovolatelé ani netvrdí), že by jim v průběhu projednávání této věci byla odňata ta práva účastníků, která zahrnují zejména právo obdržet do vlastních rukou návrh na zahájení řízení (žalobu), být včas předvolán k jednání soudu, tohoto se účastnit, uplatnit své přednesy, činit důkazní návrhy a vyjadřovat se k nim, obdržet do vlastních rukou rozhodnutí soudu prvního stupně a využít práva podat proti němu odvolání, jakož i obdobná práva příslušející v odvolacím řízení. Dovolací námitky žalovaných se koncentrují pouze do tvrzení, že odvolací soud nesprávně považoval rozhodnutí o vyloučení z družstva za pravomocné, čímž zbavil účastníka možnosti přezkumu tohoto rozhodnutí soudem dle §231 obch. zákoníku. Obsahově jde však nikoliv o okolnost, kterou by bylo možno podřadit pod zmíněné ustanovení §237 odst. 1, písm. f) o.s.ř., protože námitky nesprávnosti doručování se netýkají průběhu řízení v této věci, ale jedná se stále o skutkovou okolnost podřaditelnou pod dovolací důvod podle §241 odst. 3, písm. d) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zkoumání oprávněnosti takových námitek žalovaných je však možné jen v případě, že by dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této věci bylo přípustné. Tak tomu ale v této věci není.
Vedle absence skutečností svědčících pro obecně založenou přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nepřichází v této věci do úvahy ani přípustnost dovolání podle §238 odst. 1, písm. a) o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním žalovaných byl totiž ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně meritorním potvrzujícím rozhodnutím, jde-li totiž o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoliv to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o.s.ř., nebo zda postupoval podle §219 o.s.ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud I. stupně. Napadený rozsudek se ovšem podle svého obsahu liší od rozsudku soudu I. stupně pouze potud, že žalovaným určuje jinou (delší) lhůtu k vyklizení bytu. Také v tom, že vyklizení bytu nemá být vázáno na zajištění bytové náhrady, se rozhodnutí soudů obou stupňů shodují, takže výroky o věci samé mají charakter rozhodnutí potvrzujícího. Nejde ani o případ ustanovení §238 odst. 1, písm. b) o.s.ř., neboť v předchozím řízení nedošlo k vydání jiného, předcházejícího, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeného rozhodnutím odvolacího soudu nesoucího s sebou také účinky vázanosti soudu prvního stupně závazným právním názorem soudu odvolacího. Aplikace ustanovení §238a o.s.ř. nepřichází vzhledem k formě rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudku) rovněž do úvahy a odvolací soud nezaložil přípustnost dovolání ani podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. pro řešení otázky zásadního právního významu. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť žalovaní učinili návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podali včas dovolání.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání je podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (řešení jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají), a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Zásadní význam po právní stránce má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné („nové\") řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101). Dotčené právní posouzení věci musí být rovněž významné pro věc samu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1999, pod číslem 94).
Dovolatelé, kteří návrh na vyslovení přípustnosti dovolání učinili včas, to jest v průběhu odvolacího řízení, konkrétně v rámci podaného odvolání (na č.l. 25 spisu), a následně i do protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 8.12.1999 (na č.l. 35 p.v. spisu), spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky výkladu pojmu „písemné oznámení\", jak má na mysli §231 odst. 3 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb. v tehdy platném znění), podle kterého rozhodnutí o vyloučení člena družstva mu musí být písemně oznámeno, a „doručení do vlastních rukou\", když popírají správnost právního názoru odvolacího soudu, na němž napadený rozsudek spočívá, totiž, že rozhodnutí o vyloučení žalovaných z družstva jim bylo řádným způsobem dle stanov družstva a v souladu se zákonem písemně oznámeno, neboť tvrdí, že „člen družstva nemůže být z družstva platně vyloučen, aniž by se o tom dozvěděl...\". Uvedené otázce však dovolací soud zásadní význam ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. nepřikládá, neboť právní názor odvolacího soudu, zpochybňovaný dovolateli, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou. Problematikou doručování rozhodných písemností do vlastních rukou se ostatně zabýval i Ústavní soud České republiky, který ve svém nálezu ze dne 17. ledna 1996, sp.zn. I. ÚS 83/95, uveřejněném pod č. 4 ve svazku č. 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, posuzoval z hlediska práva na „spravedlivý proces\" obdobný případ vyloučení členky z družstva a dospěl k závěru, že účinky řádného doručení písemného rozhodnutí o vyloučení z družstva nastaly, neboť toto doručení bylo náležitě v souladu se stanovami družstva provedeno s tím, že dovolávat se doručování do vlastních rukou podle §47 odst. 1,2 o.s.ř. je mylné, jelikož tato úprava dopadá pouze na doručování ve smyslu občanského soudního řádu, nevztahuje se ale na hmotněprávní úkony družstva. Pokud jde o doručování písemností podle vyhlášky č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád), účinné do 30.6.2000, je sice pravdou, že tento předpis upravoval existenci zásilek „do vlastních rukou\", nezakotvil však instituci tzv. náhradního doručení (s výjimkou ustanovení §46 poštovního řádu dopadajícího na případy, kdy zásilku nelze uložit do poštovní schránky, což ovšem není případ souzené věci). O náhradním doručení pojednávala toliko příloha č. 5 poštovního řádu, která stanovila odlišné podmínky pro podávaní a dodávání úředních písemností s doručenkou, které podle zvláštního předpisu odesílají soudy a další v příloze č. 5 uvedené státní orgány; lze tedy dovodit, že náhradní doručení doručovaných písemností mezi účastníky občanskoprávních vztahů poštovní řád neupravuje.
Nezbývá proto než uzavřít, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení platného procesního práva.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 4 o.s.ř. za použití §218 odst. 1, písm. c) o.s.ř. musel podané dovolání odmítnout.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věta prvá ( per analogiam) o.s.ř. Dovolatelé nesou procesní zavinění na tom, že jejich dovolání bylo odmítnuto a byli by proto povinni hradit náklady dovolacího řízení žalobci, jemuž však žádné prokazatelné náklady v tomto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. srpna 2001
JUDr. Michal M i k l á š , v.r.
předseda senátu