ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.3058.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 3058/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobkyně M. D., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátkou, o zrušení smlouvy o darování pozemků, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C 606/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24.11.1999, čj. 15 Co 67/97-68, takto:
I. Dovolání se z a m í t á .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 575 Kč k rukám její právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem, jenž nabyl právní moci dne 11.1.2000, změnil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 11.12.1996, čj. 3 C 606/93-39, tak, že kupní smlouvu, uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným 13.6.1985, zrušil v té části, kterou byly darovány pozemky č. 123, 124/1, 127/1, 154/1, 155, 160, 162, 350, 351,352, 353, 354, 397, 398, 399, 412, 467, 124/2, 127/2, 426, 427 a 359/2 v katastrálním území a obci K. V.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil vlastním dokazováním; přitom dospěl k závěru, že odvolání neúspěšné žalobkyně je důvodné. Vzhledem k námitkám uplatněným v odvolání se nejdříve zabýval otázkou případného vyloučení soudkyně, která rozhodovala věc u soudu prvního stupně, přičemž dospěl k závěru, že z rozhodování nebyla vyloučena. Žalobou uplatněný nárok podřadil odvolací soud pod ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Z obsahu předmětné smlouvy, jejíhož částečného zrušení se žalobkyně domáhala, odvolací soud dovodil, že jde o smíšenou smlouvu kupní a darovací, neboť její účastníci se vedle převodu nemovitostí domu čp. 14 se stavební plochou č.8, stavební plochou č.9 se stodolou, zahrady č. 12, zahrady č. 13/1 ostatní plochy č. 13/2 a ostatní plochy č. 13/3 v katastrálním území K. V. kupní smlouvou, dohodli i na bezúplatném převodu sporných pozemků darem. Odvolací soud měl za prokázáno, zejména znaleckými posudky, že částka zaplacená kupujícím byla uhrazena pouze za nemovitosti, které byly předmětem koupě, nikoli již za další sporné pozemky, které byly tehdy v užívání JZD. Odvolací soud pak uzavřel, že byly-li sporné pozemky v souvislosti s prodejem budovy, ke které patřily, na žalovaného převedeny posuzovanou smíšenou smlouvou bezúplatně (darem), jsou splněny všechny zákonné podmínky uplatněného nároku. Poukázal i na další okolnosti praxe státních notářství, která, na základě „Směrnic o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory\", vydaných Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství dne 19.5. 1964, vyústila vlastně ve smluvní donucení. Touto skutečností, jakož i tím, že darování sporných pozemků nebylo důsledkem postupu otce žalovaného, který převod zajišťoval, odůvodnil odvolací soud rovněž své rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím úspěšné žalobkyni.
Rozsudek odvolacího soudu byl v celém rozsahu napaden dovoláním žalovaného. Přípustnost dovolání žalovaný opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a dovolací důvod založil na ustanovení §241 odst.3 / v dovolání nesprávně označeném jako odst. 2/ písm. d) o.s.ř. Ztotožnil se přitom se závěrem soudu prvního stupně, který žalobu zamítl s odůvodněním, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by kupní smlouvu ohledně darovaných pozemků uzavřela v tísni. Dle dovolatele je třeba část smlouvy, týkající se darování předmětných pozemků, posuzovat samostatně, a posouzení stavu tísně u darujícího považuje proto relevantní. Odvolací soud neuvedl žádný důvod, proč by darování pozemků, event. jejich bezúplatný převod, mělo být neplatné ve smyslu ustanovení §§34-42 obč. zák. Dovolateli není jasná souvislost projednávaného případu se skutečností, že žalobkyně získala pozemky do svého vlastnictví spolu s budovou darovací smlouvou ze dne 25.10.1993 ( pravděpodobně jde o 25.10.1973 ). Žalovaný dále argumentuje, že za darované pozemky zaplatil, když vedle kupní ceny za dům včetně všech součástí a příslušenství ve výši 76.386 Kč uhradil i cenu darovaných pozemků; žalobkyni totiž zaplatil částku 98.362 Kč. Poukazuje rovněž na to, že darování pozemků v užívání socialistické organizace bylo zcela běžnou záležitostí, a v daném případě záleželo jen na vůli dárce, zda tak učiní, či nikoliv. Upozorňuje mimo jiné na to, že v řízení, zaměřeném zejména na posouzení stavu tísně při darování, byla otázka plateb záležitostí okrajovou a nevedlo se o ní, zejména u odvolacího soudu, žádné dokazování. Žalovaný navrhoval výslech svědka J. P. staršího o tom, že žalobkyně vedle zmíněné částky 98.362 Kč obdržela i jiné částky, zejména částku 12.000 Kč, jako doplatek převáděných nemovitostí. O bezúplatný převod se nejednalo, neboť cena všech převáděných nemovitostí byla zaplacena. Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila i žalobkyně, nejdříve svým osobním písemným podáním ze dne 28.3.2000, ve kterém opětovně uvádí, že smlouvu o sporných pozemcích uzavřela v tísni, která musela být známa jak žalovanému, tak jeho otci, který ke smlouvě velmi agilně přispíval. Prohlásila, že tvrzení žalovaného o zaplacení ceny za sporné pozemky jsou účelová a nepravdivá. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl po právu a zcela spravedlivě, navrhuje zamítnutí dovolání. V dalším podání ze dne 5.6.2000 žalobkyně prostřednictvím advokáta zaujímá stanovisko, jímž odmítá všechny argumenty uplatněné žalovaným v dovolání. Poukazuje na okolnost, že otázka tísně již byla mnohokrát soudy různých instancí i soudem Ústavním posouzena z pohledu tehdejší doby i osob v ní žijících. Dále opětovně tvrdí, že k zaplacení sporných pozemků žalovaným nedošlo, naopak tvrzení žalovaného o takové platbě se mu nikdy nepodařilo prokázat ani písemným dokladem, ani svědecky. Vyjadřuje přesvědčení o správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř., je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a opírá se o přípustný dovolací důvod, podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska jeho právního závěru, když z obsahu dovolání neplyne, že by byl namítán dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm.c) o.s.ř., tj. že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Pod tento dovolací důvod nelze podřadit výtku, že nebyl proveden důkaz svědeckým výslechem otce žalovaného, protože soud hodnotí sám, zda a které navržené důkazy provede.Okolnost, že soud neprovedl důkaz výslechem svědka ( otce žalovaného), nelze hodnotit ani jako vadu řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.b) o.s.ř., protože odvolací soud své závěry založil na jiných, přesvědčivých důkazech, tj. písemných podkladech, na jejichž obsahu by případná svědecká výpověď otce žalovaného nemohla nic změnit.
S právními závěry odvolacího soudu se dovolací soud ztotožňuje. Výkladem ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě, včetně otázek uplatněných dovolatelem, se dovolací soud již vícekrát zabýval, a rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu.
Předně je třeba uvést, že odvolací soud správně posoudil nárok žalobkyně podle ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě. Toto zvláštní ustanovení upravuje právní vztahy, k nimž v minulosti docházelo pod tlakem tehdejších politických poměrů, jež vedly k postupu státních orgánů při převodu bývalých zemědělských usedlostí podle směrnice, citované odvolacím soudem. Zákon o půdě nepředpokládá, že šlo o smlouvy neplatné, a námitka dovolatele v tomto směru je proto irelevantní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.2.1997, sp.zn. 2 Cdon 1211/96). Soud podle uvedeného ustanovení zákona o půdě zruší smlouvu, resp. její část, pokud k bezúplatnému převodu zemědělských nebo lesních pozemků došlo v souvislosti s prodejem budov, k nimž pozemky patřily. Pokud odvolací soud zmínil, že žalobkyně získala předmětné nemovitosti darovací smlouvou, měla tato okolnost vliv na posouzení souvislosti převáděných pozemků a budov, a jeho závěr, že souvislost je dána, je nesporně správný.
Dovolací soud judikoval, že darování je bezúplatným převodem, a pokud bylo darování zemědělských nebo lesních pozemků učiněno v souvislosti s prodejem budovy, k níž patřily, jak je tomu nesporně u bývalých zemědělských usedlostí, je naplněna po této stránce skutková podstata uvedená v ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě, tj. bezúplatný převod v souvislosti s prodejem budovy, k níž pozemky patřily. Takto rozhodl Nejvyšší soud např. rozsudkem ze dne 29.1.1997, čj. 3 Cdon 119/96, z něhož vyplývá, že bezúplatným převodem se rozumí právní úkon, jehož následkem byl převod vlastnického práva k zemědělským nebo lesním pozemkům, za něž nebyla poskytnuta náhrada. . Nejvyšší soud, shodně s Ústavním soudem, pak zastává názor, že v případě, kdy bylo prokázáno, že převádějící obdržel více než činila kupní smlouva, ač dle písemné smlouvy byly pozemky darovány, musí žalovaný prokázat, že podle tehdejší dohody stran byla platba navíc poskytnuta právě na převod zemědělských a lesních pozemků. Rovněž bylo judikováno, že při bezúplatném převodu takových pozemků v souvislosti s prodejem budovy nevyžaduje zákon prokázání stavu tísně, a souvislost s prodejem je dána, jestliže vlastník budovy byl vlastníkem pozemků, jež tvořily dříve jedno knihovní těleso, nebo byly převáděny jednou smlouvou ( Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1996, sp.zn. 2 Cdon 655/96, a ze dne 28.4.1997, čj. 2 Cdon 1547/96). Všechny citované rozsudky byly uveřejněny v publikaci \"Zemědělské restituce a soudní praxe\", Beckovy právnické sešity, 1998.
Protože tedy odvolací soud rozhodl správně, bylo dovolání zamítnuto ( §243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., a vychází z toho, že v dovolacím řízení měla úspěch žalobkyně. Náhrada spočívá v odměně právního zástupce za jeden úkon právní pomoci podle advokátního tarifu platného v době provedení úkonu, tj. 500 Kč, a paušální částky hotových výdajů 75 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová