ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.306.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 306/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Hany Müllerové v právní věci žalobce obce K. proti žalovaným 1) RSDr. J. J., a 2) Ing. V. N., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení částky 205. 765.-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 3 C 200/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 1999, č. j. 11 Co 692/99-69, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 1999, č. j. 11 Co 692/99-69, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 3. září 1998, č. j. 3 C 200/97-49, ve znění opravného usnesení ze dne 16. října 1998, č. j. 3 C 200/97-52, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci částku 130. 664.- Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. 5. 1996 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:.
Žalobou ze dne 7. 5. 1997 se žalobce domáhal vůči žalovaným (i vůči dalšímu původně žalovanému Ing. I. K., ve vztahu k němuž bylo usnesením Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 4. 3. 1998, č. j. 3 C 200/97-30, řízení zastaveno poté, co žalobce vzal vůči němu žalobu zpět) zaplacení částky 205. 765.-Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost zbývajících žalovaných.
Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 3. 9. 1998, č. j. 3 C 200/97-49, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 10 1998, č. j. 3 C 200/97-52, rozhodl, že „ žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci 175. 596.-Kč s 16 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1996 do zaplacení a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost druhého\" (výrok „I.\"), výrokem označeným „II.\" zastavil řízení ohledně částky 30. 169.- Kč s příslušenstvím (poté, co žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět), výrokem označenými „III.\" rozhodl o nákladech řízení a výrokem „IV.\" o vrácení přeplatku na soudním poplatku. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem stavby č. p. 146 (dále „předmětná nemovitost\") v k. ú. K., kterou (spolu s přilehlým pozemkem) pronajal nájemní smlouvou ze dne 29. 12. 1993 žalovaným jako nájemcům (přičemž tuto nájemní smlouvu uzavíral i původně žalovaný Ing. I. K.) na dobu určitou - do 31. 3. 1999, a že nájemní vztah byl žalobcem ukončen k 30. 4. 1996 pro neplacení nájemného. Žalovaní dluží žalobci na nájemném od ledna 1995 do dubna 1996 částku 130. 664.- Kč, za poškozenou nemovitost 14. 763.- Kč, a za poškozený a chybějící inventář částku 30. 169.- Kč. Soud prvního stupně posoudil právní vztah mezi účastníky podle zákona č. 116/1990 Sb. a dovodil, že uvedená nájemní smlouva vyhovuje náležitostem tímto zákonem předepsaným. Současně shledal, že žalovaní jsou ve věci pasivně věcně legitimováni, neboť nedošlo - v souladu s ujednáním v nájemní smlouvě obsaženým - k písemné změně této smlouvy, na jejímž základě by přešla práva a povinnosti nájemce na obchodní společnost, která měla být založena žalovanými.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 8. 1999, č. j. 11 Co 692/99-69, rozhodl, že „ rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku pod bodem „I.\" mění tak, že žalovaní jsou povinni, a to každý z nich, zaplatit žalobci částku 130. 664.- Kč s 16% úrokem z prodlení od 1. 5. 1996 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost dalšího žalovaného; ve zbytku, t. j. do částky 44. 932.-Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá.\" Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a v enunciátu svého rozsudku dále uvedl, že výroky pod body „II.\" a IV.\" rozsudku soudu prvního stupně zůstaly odvoláním nedotčeny. Odvolací soud se sice neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že právní vztah mezi účastníky se řídí režimem zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil podle ustanovení §663 a násl. obč. zák. jako nájemní smlouvu (jejímž předmětem byla nemovitost jako celek, nikoli nebytové prostory), nicméně ve shodě s ním shledal tuto smlouvu platnou. Dle názoru odvolacího soudu platnost této smlouvy neovlivnila ani skutečnost, že k ní nebyl dán souhlas obecního úřadu. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně o pasivní věcné legitimaci žalovaných a o důvodnosti uplatněného nároku na dlužné nájemné ve výši 130. 664.- Kč. Na rozdíl od něj však neshledal důvodným žalobní požadavek na zaplacení částky 44. 932- Kč, představující škodu způsobenou žalovanými na nemovitosti a na inventáři, když - vycházeje z právního posouzení vztahu mezi účastníky - dovodil, že na právo žalobce na náhradu škody je nutno aplikovat §683 obč. zák., což mimo jiné znamená, že takovýto nárok musí být uplatněn v šestiměsíční prekluzivní lhůtě, počítané od vrácení pronajaté věci. Protože v dané věci tato lhůta marně uplynula ke dni 30. 10. 1996, právo žalobce na náhradu škody zaniklo.
Rozsudek odvolacího soudu - ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci částku 130. 664.- Kč - napadli oba žalovaní s poukazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovoláním, ve kterém uplatnili dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že se „dopustil omylu při právním posouzení zjištěného skutkového stavu, neboť .... použil nesprávný právní předpis, tj. zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník\". Dovolatelé mají za to, že i v případě, kdy je pronajímána samostatná nemovitost za účelem podnikatelské činnosti, pak - jsou-li v ní toliko nebytové prostory - je nutno na nájemní smlouvu aplikovat ustanovení zákona č. 116/1990 Sb. Dovozují, že smlouvu uzavřenou mezi účastníky je nutno posuzovat jako „smlouvu smíšenou\", neboť předmětem nájmu byly nebytové prostory, přilehlé pozemky (které však nebyly dostatečně identifikovány) a movité věci. Vůle účastníků této smlouvy (uvádí se dále v dovolání) směřovala k uzavření smlouvy odpovídající úpravě obsažené v zákoně č. 116/1990 Sb., nicméně požadavky tímto zákonem stanovené nesplňovala, zejména v ní nebylo samostatně stanoveno nájemné z nebytových prostor a chyběl předchozí souhlas obce. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že „šel nad rozsah plnění požadovaného žalobcem, když stanovil, že každý ze žalovaných je povinen zaplatit částku 130. 664.-Kč\", a poukazují na to, že žalobce ve svém žalobním návrhu požadoval uložení povinnosti žalovaným s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost zbývajících dvou žalovaných. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval posouzením přípustnosti dovolání. Přitom byl dle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán rozsahem, ve kterém byl rozsudek odvolacího soudu dovoláním napaden (tj. co do výroku, jímž byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobci částku 130.664.- Kč s příslušenstvím).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních §237, §238 a §239 o. s. ř.
Dovolatelé nenamítají (a z obsahu spisu nebyly dovolacím soudem zjištěny) vady působící zmatečnost, pro které je možnost podle §237 odst. 1 o. s. ř. napadnout každé rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.). Přípustnost dovolání nelze tedy o ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. opřít.
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak se domnívají dovolatelé. Přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí ve věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná.
Z porovnání výroků i obsahové stránky rozsudků soudu prvního a druhého stupně nelze dojít v projednávané věci k závěru, že by rozsudek Krajského soudu v Plzni byl v napadeném výroku rozsudkem měnícím ve shora uvedeném smyslu. Změna, obsažená v tomto výroku rozsudku odvolacího soudu, spočívá toliko v upřesnění povinnosti žalovaných, přičemž jak odvolací soud tak i soud prvního stupně shledali žalobu na zaplacení částky 130. 664.- Kč, představující dlužné nájemné, důvodnou. Formulace „každý z nich\" (rozuměno žalovaných), obsažená ve výroku rozsudku odvolacího soudu, toliko upřesňuje rozsah a vzájemný vztah povinnosti každého ze žalovaných, vyjádřený již ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo stanoveno, že „plněním jednoho ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost druhého\".
Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně tímto výrokem potvrzený, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil, není dán zákonný předpoklad přípustnosti dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaní v odvolacím řízení navrhli, aby byla vyslovena přípustnost dovolání (písemným podáním datovaným 25. 8. 1999 - č. l. 61 spisu), avšak odvolací soud o tomto jejich návrhu nerozhodl. Předpokladem přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení je (vedle včas učiněného návrhu účastníka, jemuž nebylo vyhověno), aby šlo o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu. Dovolání může být přitom přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají).
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně i význam obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších soudů.
Vzhledem k uvedenému vymezení lze přiznat zásadní právní význam právní otázce, zda se smlouva o nájmu nemovitosti (budovy) jako celku, v níž jsou nebytové prostory, řídí zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.\"), a zda - v případě, jsou-li tyto nebytové prostory určeny k provozování obchodu a služeb - je k takovéto smlouvě nutný předchozí souhlas orgánu státní správy podle §3 odst. 2 citovaného zákona.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích zaujal právní názor (kterým byl překonán právní názor, vyslovený v jeho rozhodnutí ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1175/96, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 6/1998, str. 333), že i když se právní režim nájemní smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost (jako celek), v níž se nachází nebytové prostory určené k provozování obchodu a služeb, neřídí ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb., nýbrž ustanoveními občanského zákoníku o nájemní smlouvě (§663 a násl. obč. zák.), je k takovéto smlouvě nutný předchozí souhlas orgánu státní správy podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., tj. souhlas obecního (městského) úřadu - srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod pořadovým číslem 73, dále např. jeho rozhodnutí ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1502/97, uveřejněné v příloze časopisu Soudní judikatura I/200, pod pořadovým číslem 8.
Rozhodování o tom, zda bude udělen předchozí souhlas ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. je rozhodováním o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti státní správy (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1582/98, uveřejněné v příloze časopisu Soudní judikatura I/2000, pod pořadovým číslem 12, dále např. jeho rozhodnutí ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1832/99).
Výkon státní správy obcí (jejími příslušnými orgány) v rámci přenesené působnosti -srov. §21 a násl. zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o obcích\"), je nutno odlišovat od samostatné působnosti obce (§13 a násl. zákona o obcích), do níž patří i hospodaření s majetkem obce (§14 odst. 1 písm. b/ zákona o obcích), neboť zatímco v případě výkonu státní správy vystupuje obec - prostřednictvím svého příslušného orgánu - v pozici veřejnoprávního subjektu (orgánu státu), při nakládání s majetkem obce vystupuje jako subjekt soukromoprávní (právnická osoba - §18 odst. 1 písm. c/ obč. zák.). Z uvedeného plyne, že předchozí souhlas ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. je nutný i v případě, vystupuje-li na straně pronajímatele (v rámci výkonu svého vlastnického práva) obec.
V projednávané věci odvolací soud posoudil otázku právního režimu nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky odlišně od ustálené judikatury dovolacího soudu; dovolání žalovaných je tedy nejenom přípustné, ale i důvodné. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 části věty za středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku, jakož i v akcesorickém výroku o nákladech řízení zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo ve stejných částech zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.), bylo předčasné zabývat se dovolací námitkou směřující proti určení vzájemného vztahu povinnosti každého ze žalovaných zaplatit žalobci požadované plnění.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu