ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.307.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 307/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. S., proti žalované H. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 69/97, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2000, č. j. 54 Co 651/99-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. dubna 1999, č. j. 26 C 69/97-21, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. přivolil "k výpovědi z nájmu bytu o velikosti 2+1 s předsíní, WC, první kategorie vpravo od schodiště v prvním patře domu čp. 1002 v P., kat. území S., kterou dal žalobce žalované dne 24.3.1999", výrokem označeným jako II. určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, výrokem označeným jako III. žalované uložil povinnost "byt vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu" a výrokem označeným jako IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. března 2000, č. j. 54 Co 651/99-38, připustil "změnu žaloby ze dne 1.3.2000", citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, "že se ve výroku I. neuvádí kategorie bytu", a jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Ve věci samé soudy obou stupňů dospěly mimo jiné k závěru, že sice výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "obč. zák."), nebyl v daném případě naplněn, avšak na naplnění dalšího uplatněného výpovědního důvodu, tedy výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. - s přihlédnutím k učiněným skutkovým zjištěním - usoudily. Současně dovodily, že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), neboť to, že žalovaná "v bytě bydlí od svého narození, má k němu vztah a potřebuje pečovat o svého nevlastního otce ... nesmí být na újmu výkonu vlastnického práva žalobce".
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn "jen tak, že se ve výroku I. neuvádí kategorie bytu, jinak se potvrzuje", podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). Uplatnila v něm dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř. Z obsahu dovolání (a jeho doplňku) lze dovodit dovolací návrh na zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a na vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání zdůraznil, že v napadeném výroku pokládá rozsudek odvolacího soudu za rozsudek potvrzující, proti němuž nemůže být dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné pouze tehdy, byl-li změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přitom pro posouzení, zda jde o rozsudek potvrzující či měnící je podstatné porovnání obsahu obou rozhodnutí. Poté, co ve vyjádření rozebral rovněž právní stránku věci, navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. března 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou (žalovanou), řádně zastoupenou advokátkou (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), avšak dospěl k závěru, že není v dané věci přípustné.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu (§238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, nýbrž jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
S přihlédnutím k právě uvedenému nelze napadený rozsudek pokládat za rozsudek měnící; jednoznačně jde o rozsudek potvrzující, neboť práva a povinnosti stanovené účastníkům řízení jsou podle závěrů těchto rozsudků totožné (v odvolacím soudem provedené změně rozsudku soudu prvního stupně šlo pouze o "vypuštění" údaje o kategorii bytu z výroku, označeného ve zmíněném rozsudku jako I., tj. o "vypuštění" jednoho z údajů, jimiž byl předmětný byt identifikován).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovanou v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Nenavrhla - li žalovaná vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl ve smyslu části dvanácté /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlavy první /Přechodná ustanovení k části první/, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam), o.s.ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. března 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová