ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.3073.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 3073/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně B. B. proti žalovanému P. H., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 11 C 348/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. září 2000, č.j. 14 Co 545/2000-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (soud I. stupně) rozsudkem ze dne 18.5.2000, č.j. 11 C 348/99-20, uložil žalovanému povinnost „vyklidit a vyklizený předat žalobkyni byt pod adresou K., S. 639/6, ve třetím podlaží domu, II. kategorie, o velikosti 1 + 2 s příslušenstvím, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku\" (dále jen „byt\"), a nahradit žalobkyni náklady řízení ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud dovodil, že na žalovaného nepřešlo smrtí jeho babičky J. H. právo nájmu k bytu, protože žalovaný neprokázal splnění podmínek stanovených v ustanovení §706 odst. 1 obč. zák., dle něhož, jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Žalovaný především neunesl důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že se zemřelou nájemkyní bytu, svou babičkou, vedl společnou domácnost, přičemž zejména z výpovědi svědkyně D. B. bylo zjištěno, že předmětný byt nevykazoval žádné známky toho, že by se v něm, vyjma samotné nájemkyně, zdržovala jakákoliv osoba. Soud proto učinil závěr, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu a žalobě vyhověl s tím, že povinnost žalovaného byt vyklidit není možno vázat na zajištění jakékoliv bytové náhrady.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 9. 2000, č.j. 14 Co 545/2000-39, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu I. stupně, rozhodl o jeho povinnosti nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení a zamítl návrh žalovaného na připuštění dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu I. stupně, se zcela ztotožnil s jeho závěrem, že žalovaný neprokázal splnění podmínky přechodu nájmu bytu, to jest, že by žil s babičkou v den její smrti ve společné domácnosti, a to ani po doplnění důkazního řízení výslechem svědkyně P., která mimo jiné uvedla, že ji žalovaný požádal, aby dosvědčila u soudu, že u babičky bydlel. Její výpověď odvolací soud posoudil jako nevěrohodnou, zejména proto, že byla v rozporu s většinou ostatních v řízení provedených důkazů. Stejně jako soud I. stupně považoval odvolací soud za stěžejní výpověď svědkyně D. B., o jejíž věrohodnosti neměl důvod pochybovat. Dovolání v této věci nebylo připuštěno, neboť důvod, že se žalovaný cítí být ohrožen na svých právech a má obavu o ztrátu bytu a následně i zaměstnání, není otázkou zásadního právního významu, ale otázkou skutkovou.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 7.11.2000, podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. se zdůvodněním, že „jde o řešení závažné právní otázky\", když „bylo v podstatě odmítnuto odvolání odpůrce\", neboť nebyl brán zřetel na výpověď svědkyně P. Napadl také „postup soudu, který nesprávným způsobem zhodnotil výpovědi svědků\", protože „byly nerovnocenným způsobem posouzeny\"; současně znovu zmínil výpověď svědkyně P. a dále svědkyně B., čímž uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Namítl rovněž, že byl odmítnut jeho naléhavý právní zájem, neboť mu byla odepřena možnost bydlení, která souvisí i s udržením zaměstnání. Zastává názor, že mu právo nájmu po zemřelé J. H. svědčí, a že v jeho případě byl nesprávně rovněž posuzován výklad společné domácnosti, čímž uplatnil dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud v dovoláním napadené části zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. září 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. (a ty v dané věci nebyly dovoláním namítány a ani z obsahu spisu nevyplývají), je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §238 a §239 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, není přípustné podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a protože rozsudek soudu I. stupně, potvrzený napadeným odvolacím rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nelze přípustnost dovolání opřít ani o ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
V dané věci není dána přípustnost dovolání ani podle §239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., z něhož ji sám dovolatel dovozuje, neboť v průběhu odvolacího řízení učinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, který odvolací soud ve výroku svého rozsudku zamítl, a proti rozsudku odvolacího soudu podal včas dovolání. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Aby se mohlo v konkrétním případě jednat o rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, musí se v něm řešit právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale musí jít současně o otázku, která má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní právní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod pořadovým číslem 101).
V dané věci podal žalovaný v rámci odvolání (na č.l. 27 spisu) proti rozsudku soudu I. stupně, tedy ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, návrh na připuštění dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a v němž otázku zásadního právního významu blíže neformuloval. Dovolatel blíže nezdůvodnil, v čem podle jeho názoru spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ani v podaném dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, v tomto ohledu pouze uvedl, že se „jedná o problém vážné právní otázky, neboť dopad rozhodnutí soudu by ho postihl na celém jeho dalším životě a existenci vůbec\".
Podmínky stanovené v §239 odst. 2 o.s.ř. především nesplňují dovolací námitky směřující proti hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, resp. proti správnosti jeho skutkových zjištění, když u dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. (t.j. o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí), lze, vedle důvodů uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř., uplatnit pouze dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a tím řešení pouze právních (nikoliv skutkových) otázek.
Uvedené podmínky nesplňuje ani dovolací námitka, že „byl odmítnut naléhavý právní zájem odpůrce, kterým je skutečně možnost bydlení, neboť to souvisí i s udržením zaměstnání...\", ani námitka, že v jeho případě „jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele...\"..
Otázku zásadního právního významu ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. nelze rovněž shledat v další výtce dovolatele, že „byl nesprávně posuzován výklad společné domácnosti...\", byť jde o otázku právní. Tato dovolatelem uplatněná námitka, to jest otázka výkladu „společné domácnosti\" ve smyslu ustanovení §115 obč. zák. ve vztahu k ustanovení §706 odst. 1 obč. zák., totiž podmínky ust. §239 odst. 2 o.s.ř. nesplňuje.
Podle ustálené judikatury (srov. zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, str. 525, od jejichž závěrů se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. - viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 1826/96, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 557/99, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99) je pojem „společné domácnosti\" u první skupiny osob, na něž může právo nájmu bytu přejít (t.j. osob uvedených v §706 odst. 1 větě první obč. zák., mezi něž patří i vnuci), vykládán volněji než pojem „společné domácnosti\", vymezený v §115 obč. zák. I když u těchto osob se nevyžaduje existence spotřebního společenství s dosavadním nájemcem bytu, je třeba, aby jejich soužití s nájemcem bytu bylo trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství.
Součástí skutkových zjištění soudu I. stupně, z nichž po doplnění dokazování vycházel i soud odvolací (a které byly v tomto dovolacím řízení nezpochybnitelné), bylo zjištění, že žalovaný v předmětném bytě se svou babičkou nebydlel. Odvolací soud proto nepochybil, když v rámci právního posouzení věci dospěl k závěru, že žalovaný splnění podmínek (vedení společné domácnosti s babičkou) pro přechod nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč. zák. neprokázal a užívá předmětný byt bez právního důvodu. Nežil-li žalovaný v předmětném bytě se svou babičkou, nelze vůbec uvažovat o vedení společné domácnosti s ní, a tedy ani namítat, že tato otázka byla nesprávně právně posouzena. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. tedy nebyl uplatněn důvodně, protože rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou vyšších soudů a řešené právní otázce tak nelze přiznat zásadní právní význam ve smyslu stanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za tohoto stavu nelze než učinit závěr, že dovolání není přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř.; Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř., a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti žalovanému, který nese procesní zavinění na tom, že jeho dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. září 2001
JUDr. Michal M i k l á š, v.r.
předseda senátu