ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.347.99.1
sp. zn. 26 Cdo 347/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ M. R., B/ K. Ř., a C/ V. M., proti žalovanému L. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 299/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 1998, č.j. 29 Co 78/89 - 22, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 vyhověl rozsudkem ze dne 23. 7. 1997, č.j. 5 C 299/95 - 8, žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, sestávajícího z kuchyně a jednoho pokoje se společným příslušenstvím ve 2. podlaží domu č. p. 53 v P., kterou dali žalobci žalovanému z důvodu uvedeného v ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Rozhodl, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a že žalovaný a všichni, kdož s ním v bytě bydlí, jsou povinni byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům do patnácti dnů po zajištění přístřeší. Vyslovil též, že se žalobcům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, v němž namítal, že mu nebyla doručena žaloba, předvolání k jednání obvodního soudu, ani napadený rozsudek. V této souvislosti uvedl, že je mu známo, že žalobce C/ v přízemí domu provozuje prodejnu a poštovní doručovatel mu předává "veškeré zásilky pro adresáty, pokud nejsou určeny do vlastních rukou, v případech, kdy se mu nepodařilo adresáta zastihnout", a také vyrozumění o uložení doporučených zásilek na poště. "Právem předpokládám" - pokračoval žalovaný - že jak předvolání k jednání soudu prvního stupně, tak i výzvu k převzetí rozsudku uloženého na poště, převzal žalobce C/, který ho o tom nevyrozuměl. Žalovaný tak neměl možnost být vyslechnut jako účastník řízení a prokázat nepravdivost tvrzení žalobců; z těchto důvodů se domáhal zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 1998, č.j. 29 Co 78/89 - 22, napadený rozsudek potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolání žalovaného považoval za nedůvodné, když neshledal existenci vad řízení, tvrzených odvolatelem. Zjistil totiž z obsahu spisu, že "žaloba byla žalovanému řádně doručena, což žalovaný také stvrdil vlastním podpisem", a že předvolání k jednání (soudu prvního stupně) mu bylo doručeno "náhradním způsobem ve smyslu §47 odst. 2 o. s. ř., přičemž "žalovaný netvrdil, tím méně prokázal, že by se v době doručování v místě bydliště nezdržoval". Odvolací soud se poté ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že "byly ... v době rozhodování soudu I. stupně splněny podmínky ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.", a napadený rozsudek proto shledal správným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o tvrzení, že jsou zde vady dle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.; dovolání odůvodnil ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. a/ a c/ o. s. ř., když uvedl, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkou, že neobdržel předvolání k jednání soudu prvního stupně. Tvrdil, že toto předvolání převzal zřejmě žalobce C/ V. M., který v domě provozuje prodejnu, a že takové doručení s ohledem na ustanovení §46 odst. 3 o. s. ř. bylo neúčinné. Namítal, že odvolací soud měl k těmto tvrzením, uplatněným v odvolání, vyslechnout "k problematice doručování" žalobce C/ a eventuálně i příslušnou poštovní doručovatelku. V důsledku toho, že žalovanému jako účastníkovi řízení byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, došlo podle dovolatele k tomu, že rozhodnutí soudu vychází ze zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Tato výtka se týká označení bytu, o jehož nájem jde: žalovaný namítal, že v žalobě, ani v rozsudku soudu prvního stupně nebyl předmětný byt řádně specifikován, a že "v druhém nadzemním podlaží domu č.p. 53/17, se nachází nejméně jeden další byt, nebo i více bytů, které mohou být, pokud jde o popis i počet místností, zcela shodné" s bytem dovolatelovým. Vycházeje z těchto argumentů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci v písemném dovolacím vyjádření navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu "potvrdil".
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.")
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání je podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky dovolacího řízení - povinného advokátního zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má obsahové i formální znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje způsobilé dovolací důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. a/, c/ o. s. ř.). Dovolací soud se poté zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je (objektivně a subjektivně) přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozsudku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je tato přípustnost obecně stanovena v ustanoveních §237, §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a v §239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nelze opřít o ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť není splněna podmínka, aby byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v rozsudku dřívějším, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek zrušil; rozsudek obvodního soudu, potvrzený odvolacím soudem, je totiž prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci. Poněvadž odvolací soud ve výroku rozsudku nevyslovil, že dovolání je přípustné (§239 odst. 1 o. s. ř.) a žalovaný neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání (§239 odst. 2 o. s. ř.), nepřichází v úvahu ani aplikace těchto procesních ustanovení, a zbývá proto posoudit přípustnost dovolání již pouze z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř.
Je-li řízení postiženo vadami vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v §237 odst. 2 o. s. ř.). Jelikož jiné vady nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení je skutečně postiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., jejíž existenci dovolatel tvrdí (samotné tvrzení o zmatečnostní vadě ještě přípustnost dovolání nezakládá, ta je dána, jen tehdy, je-li takové tvrzení opodstatněné).
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy), a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe se ustálila ve výkladu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. i v tom, že odnětím možnosti účastníku jednat před soudem je takový postup soudu, který účastníku odnímá možnost realizovat ta procesní práva, která mu zákon přiznává. Tím je i právo účastníka, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti (článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 a uveřejněné pod č. 2/1993 Sb.). Není vyloučeno, aby soud věc projednal a rozhodl bez jeho přítomnosti, účastníku je však vždy povinen poskytnout možnost, aby jejímu projednání přítomen byl. Ustanovení §115 o.s.ř. ukládá soudu, aby, nestanoví-li zákon jinak, nařídil k projednání věci jednání, k němuž předvolá účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba, přičemž předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě. Na účastníku pak je, zda svého práva využije či nikoli. Podle §101 odst. 2 o.s.ř. pokračuje soud v řízení, i když jsou účastníci nečiní; nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání, aniž požádal z důležitého důvodu o odročení, může soud projednat věc v jeho nepřítomnosti.
Předvolání k jednání je písemností, kterou lze adresátu doručit v bytě, v sídle (místě podnikání), na pracovišti nebo kdekoli bude zastižen (§46 odst. 1 o. s. ř.). Nebyl-li adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě anebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Není-li možno ani takto doručit, uloží se písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresát o uložení nedozvěděl (§46 odst. 2 o. s. ř.). Je-li podle odstavce 2 písemnost odevzdána účastníku, který má na věci protichůdný zájem, je doručení neúčinné (§46 odst. 3 o. s. ř.).
Jak již bylo uvedeno, žalovaný v dovolání tvrdí (a uváděl to i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně), že neobdržel předvolání k jednání obvodního soudu, které se uskutečnilo 23. 6. 1997, a že toto předvolání - podle dovolatelova přesvědčení - zřejmě převzal žalobce C/, takže nemohly nastat účinky náhradního doručení. Z obsahu spisu se ale podává, že předvolání k jednání (vzor 14 o. s. ř.), konanému dne 23. 6. 1997, zaslal soud prvního stupně žalovanému na adresu P., jako doporučenou zásilku s tzv. hnědou doručenkou (písemnost, pro jejíž doručování platí ustanovení §46 o. s. ř.). Zásilka byla předána k poštovní přepravě na poště P. dne 5. 5. 1997 (pod č. R 28933), a dne 6. 5. 1997, poté, kdy nebyl adresát v místě doručení zastižen, ač se tam zdržoval (viz záznam na doručence tvořící součást obálky u č.l. 4 spisu), byla zásilka uložena na poště v P., a adresát byl o uložení vyrozuměn. Nevyzvednutá zásilka, která byla opatřena též podpisem doručovatele, vyznačením data uložení a otiskem denního razítka pošty s datem 6. 5. 1997 (a má tedy veškeré náležitosti stanovené v příloze č. 5 tehdy platné vyhlášky č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů /poštovní řád/, ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb.), byla pak vrácena soudu dne 23. 5. 1997.
Tvrzení dovolatele, že účinky náhradního doručení stanovené v §46 odst. 2 o. s. ř. byly zmařeny ve smyslu ustanovení §46 odst. 3 o. s. ř. tím, že písemnost byla odevzdána účastníku, který měl ve věci protichůdný zájem (tj. žalobci C/), se tedy ukázalo být neopodstatněným. To ostatně konstatoval i odvolací soud, když ke stejné námitce žalovaného, obsažené v odvolání, uvedl, že předvolání k jednání soudu prvního stupně bylo žalovanému doručeno "náhradním způsobem" tj. uložením na poště; z hlediska důvodnosti dovolání je právně nevýznamné, že odvolací soud v této části odůvodnění odkázal na ustanovení §47 o. s. ř., jež se týká doručování písemností do vlastních rukou adresáta.
Z toho, co bylo uvedeno, plyne závěr, že žalovaný byl k jednání soudu prvního stupně předvolán řádně a včas, takže jeho procesní právo účastnit se projednávání věci nebylo zkráceno nesprávným postupem soudu a řízení tak netrpí zmatečností ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Nebyla-li tedy naplněna skutková podstata uvedená v tomto procesním ustanovení, a zároveň - jak již dovolací soud vysvětlil - nebylo možné opřít přípustnost dovolání o jiné procesní ustanovení, jež obecně přichází v úvahu, dovolacímu soudu nezbylo, než toto dovolání podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout jako nepřípustné, aniž se mohl zabývat dovolatelovými argumenty podřazenými §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 1 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost, že náklady, které mohly žalobcům vzniknout v dovolacím řízení v souvislosti s dovolacím vyjádřením, nelze - s ohledem na rozsah a obsah tohoto podání - považovat za náklady potřebné k účelnému uplatnění nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová