ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.378.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 378/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobce Ministerstva vnitra ČR, Nad Štolou 3, Praha 7, proti žalované J. Š., zastoupené advokátkou, o vyklizení ubytovací jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 173/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2000, č.j. 16 Co 280/2000 - 118, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 poté, kdy jeho předchozí (zamítavý) rozsudek v téže věci ze dne 12. 2. 1997, č.j. 5 C 173/96 - 21, opřený o právní názor, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 1997, č. j. 39 Co 366/97 - 38, vyhověl rozsudkem ze dne 16. 6. 1999, č. j. 5 C 173/96 - 69, žalobě Ministerstva vnitra ČR a zavázal žalovanou J. Š. vyklidit "ubytovací jednotku č. 1112 v domě hotelového bydlení čp. 392 v P." (dále též jen "ubytovací jednotka"), a předat ji žalobci do patnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud vyšel ze závazného právního názoru odvolacího soudu (§226 o. s. ř.), obsaženého ve výše označeném zrušovacím usnesení, podle něhož smlouva o převodu práva hospodaření k "domu čp. 392 včetně pozemků" uzavřená dne 29. 12. 1995 mezi Bytovým podnikem P., a Českou republikou - Ministerstvem vnitra, je platná, a že žalobce je v tomto sporu (o vyklizení ubytovací jednotky) aktivně legitimován. Po provedeném dokazování dále dovodil, že "hotelový dům P." byl postaven na základě stavebního povolení ze dne 17. 1. 1966, zkolaudován byl rozhodnutím ze dne 2. 11. 1968, a bylo mu přiděleno číslo popisné 392, že "z archivovaných dokladů včetně projektové dokumentace, podle nichž byla stavba realizována, je zřejmé, že objekt je určen k ubytování, nikoliv k bydlení ve smyslu ČSN 724301", a že "dává předpoklad hotelového bydlení", že právo žalované bydlet v ubytovací jednotce bylo ujednáno smlouvou podle §51 obč. zák. (šlo o smlouvu uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce Obvodním podnikem bytového hospodářství v P. jako "správcem hotelového bydlení" a žalovanou J. Š. dne 1. 4. 1989 - dále též jen "smlouva o užívání ubytovací jednotky" nebo "smlouva"), že tato smlouva "chráněné právo osobního užívání (nyní nájem obytné místnosti) nezaložila", že žalobcův právní předchůdce vypověděl smlouvu o užívání ubytovací jednotky dne 15. 9. 1995, že uplynutím jednoměsíční výpovědní lhůty, sjednané ve smlouvě, zanikl ke dni 31. 10. 1995 právní důvod bydlení žalované v ubytovací jednotce, a že žaloba, kterou se žalobce podle §126 obč. zák. domáhá vyklizení ubytovací jednotky, je důvodná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2000, č. j. 39 Co 582/99 - 90, rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tento rozsudek však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 2000, č. j. 26 Cdo 1414/2000 - 109, když dovolací soud shledal, že řízení před Městským soudem v Praze bylo stiženo vadou podle §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (odvolací soud nevyhověl žádosti žalované o odročení jednání, a věc projednal a rozhodl v její nepřítomnosti, ačkoliv uvedla důvod své žádosti /onemocnění/ a řádně doložila existenci tvrzeného důvodu listinou vystavenou odborným lékařem - legitimací práce neschopného pojištěnce).
Poté Městský soud v Praze projednal věc znovu a rozhodl rozsudkem ze dne 24. 10. 2000, č. j. 16 Co 280/2000 - 118, že rozsudek soudu prvního stupně "se mění jen tak, že lhůta k vyklizení činí tři měsíce od právní moci rozsudku, jinak se potvrzuje", a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Jak se podává z odůvodnění rozsudku, vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění obvodního soudu, která shledal postačujícími, a ztotožnil se - s dále uvedenou výhradou - též s právním posouzením věci, provedeným obvodním soudem. Zmíněná výhrada týkající se právního posouzení spočívala v tom, že odvolací soud považoval smlouvu ze dne 1. 4. 1989, uzavřenou mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce, za smlouvu o poskytnutí ubytovací služby podle §300 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991, neboť nese "znaky smlouvy ve smyslu uvedeného ustanovení, dle něhož dočasnost jako typický znak této smlouvy může vyplývat nejen z výslovně dohodnuté doby, ale též z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném (hotely, noclehárny, ubytovny a jiná zařízení)". Městský soud zde poukázal na stavební charakteristiku ubytovacího zařízení, podávající se z vyjádření odboru výstavby Obvodního úřadu v P. ze dne 21. 4. 1992, a především na obsah smlouvy o užívání ubytovací jednotky, podle jejíhož článku I. šlo "o užívání ubytovací jednotky v domě hotelového bydlení", podle článku V. "každý z účastníků smlouvy může kdykoli smlouvy vypovědět písemným prohlášením, a podle článku VI. "uživateli při zániku právních vztahů ze smlouvy nevzniká právo na náhradní byt ani ubytování". Odvolací soud zmínil i právní závěry, obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Cdo 367/2000 a sp. zn. 33 Cdo 398/2000, a konstatoval, že předpokladem vzniku práva osobního užívání bytu (§152 a násl. "v tehdy platném znění" obč. zák.) či obytné místnosti (§190 "tehdejšího" obč. zák.) bylo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu (jiné místnosti), a že v daném případě je nesporné, že toto rozhodnutí vydáno nebylo. Námitka žalované, podle níž jí nelze přičítat k tíži pochybení příslušných orgánů (které takové rozhodnutí nevydaly), neobstojí - pokračoval odvolací soud - neboť smlouva "vůbec ke zřízení práva osobního užívání nesměřovala", a kromě toho, i kdyby se "o pochybení jednalo, nic to nemění na závěru, že právo osobního užívání nemohlo bez takového rozhodnutí vzniknout a nemohlo se tudíž ani podle přechodných ustanovení zákona č. 509/1991 Sb. (§871) přeměnit na právo nájmu." Městský soud neshledal právně významnými námitky žalované, vztahující se k dlouhé době užívání jednotky, ke skutečnosti, že je tam přihlášena k trvalému pobytu apod., a zdůraznil, že "zákonná úprava neposkytuje podklad pro úvahu, že by pro uvedený objekt platila jiná pravidla, než pro jiná ubytovací zařízení". Zabýval se rovněž argumentací žalované z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. a vyslovil názor, že samotná tíživá situace žalované ještě neodůvodňuje závěr, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. II. ÚS 190/94 a na "konformní judikaturu" Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že "vyřešení sociální situace vyklizovaného nelze přenášet na bedra vlastníka (pronajímatele) způsobem, za který mu neposkytuje náhradu ani ten, v jehož prospěch se tak děje, ani stát", a že s odkazem na §3 obč. zák. "nelze založit právo vyklizované osoby na zajištění náhradního bytu tam, kde zákon takové právo nezakládá". Výrok, jímž odvolací soud změnil délku lhůty k vyklizení ubytovací jednotky (na tři měsíce od právní moci rozsudku), byl odůvodněn okolnostmi případu, zejména dlouhodobým bydlením žalované v "objektu", atypičností sporu a tím, že "vyjádření kompetentních orgánů k charakteru ubytování byla nejasná či rozporná, což mohlo vést k nesprávné představě žalované o jejím právním postavení v předmětné ubytovací jednotce".
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uplatněné dovolací důvody formálně podřadila ustanovením §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. (ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. - dále opět "o. s. ř."). Vyjádřila nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, že smlouva o užívání ubytovací jednotky je smlouvou ve smyslu §300 obč. zák., a namítla, že tato smlouva byla "uzavřena již 1. 4. 1989 na dobu neurčitou a žalovaná má zde trvalé bydliště", zatímco podle §300 obč. zák. ubytovatel poskytuje "přechodné ubytování na dohodnutou dobu", a že důvody odstoupení od smlouvy jak ze strany ubytovatele, tak ze strany ubytovaného, jsou taxativně vymezeny "v příslušném ustanovení o. z.". Žádný článek smlouvy - pokračovala dovolatelka - neobsahuje ustanovení pro případ změny subjektu na straně ubytovatele (čl. VII. hovoří jen o změně subjektu na straně ubytovaného), a odvolací soud k námitce žalované, že smlouva nebyla vypovězena "právním předchůdcem, tj. OPBH, ale Bytovým podnikem, takže nešlo o výpověď relevantní", konstatoval sice právní nástupnictví, ale nezkoumal, "na základě jakého právního titulu došlo k právnímu nástupnictví a zda přešla na bytový podnik všechna práva a povinnosti". Žalovaná zdůraznila, že ostatní důvody (které blíže popsala) svědčí "o netypickém charakteru a netypické formě bydlení sice s absencí rozhodnutí správního orgánu o přidělení bytu", avšak "fakticky šlo o typické bytové jednotky s přísl. pod uzavřením", v nichž nyní bydlí "policejní rodiny s dětmi a mnozí uživatelé tam zůstali bydlet se souhlasem MV i nadále". Z toho, že má v České republice trvalý pobyt, že získala i české občanství, a že - pokud nebude mít byt ve vlastnictví - nikdo ji "k sobě k trvalému pobytu nepřihlásí", z okolnosti, že je bez zaměstnání a pobírá i nyní sociální podporu, že situaci nezavinila a "kompetentní orgány přislíbily sjednat nápravu, avšak bezvýsledně", vyvozovala dovolatelka, že "jsou zde výjimečné a mimořádné okolnosti případu, které by mohly vést k použití §3 o. z., což by nevedlo k omezení dispozičního práva žalobce", jenž v objektu nadále ponechal některé "bývalé uživatele". Vycházejíc z této argumentace dovolatelka navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, a aby tento rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce označil v dovolacím vyjádření napadený rozsudek za správný z procesního i věcného hlediska a navrhl, aby bylo dovolání žalované zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání je podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (jímž lze uplatnit výtku, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). I když dovolání směřuje proti rozsudku, kterým byl (co do výroku ukládajícího žalované povinnost vyklidit ubytovací jednotku) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, je přípustné podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť obvodní soud takto rozhodl, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, který zrušil jeho dřívější (zamítavý) rozsudek v téže věci.
Dovolací soud byl při přezkumu napadeného rozsudku vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak byly dovolatelkou obsahově vymezeny (§242 odst. 1 a 3 o. s. ř.), zároveň byl povinen přihlédnout k vadám podle §237 o. s. ř., popř. k vadám uvedeným v §241 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. je dán, jsou-li zde pochybení ve zjištění skutkového stavu, spočívající v tom, že skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, je vadné, a z tohoto hlediska bylo příčinou nesprávného rozhodnutí. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů pravidlům obsaženým v §132 o. s. ř. kromě jiného i proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pominul-li skutečnosti, které byly prokázány nebo v řízení vyšly najevo, popř. jestliže je v hodnocení důkazů a poznatků, plynoucích z přednesů účastníků nebo vyšlých v řízení najevo, logický rozpor (z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti).
Dovolatelka sice výslovně neuvedla, čím měl být tento dovolací důvod naplněn, podle obsahu jejího dovolání však lze dovodit, že jej shledává v tom, že odvolací soud vzal za prokázáno, že Bytový podnik P., který smlouvu o užívání ubytovací jednotky v roce 1995 vypověděl, byl právním nástupcem Obvodního podniku bytového hospodářství P. (s nímž žalovaná dne 1. 4. 1989 smlouvu uzavřela), aniž by zkoumal, zda vůbec (na jakém právním základě) či v jakém rozsahu došlo k přechodu práv a povinností posledně označeného subjektu na Bytový podnik v P. (Stejná výtka ovšem naplňuje i dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. - námitku nesprávného právního posouzení věci - neboť zde dovolatelka zároveň dovozuje, že "nešlo o výpověď relevantní").
Dovolací soud výše citovaný názor dovolatelky nesdílí. Skutkové zjištění o tom, že Bytový podnik v P. měl "právo hospodaření k domu čp. 392 a příslušným parcelám v k. ú. V.", má oporu ve smlouvě o převodu práva hospodaření ze dne 29. 12. 1995, kterou byl proveden důkaz. Navíc je to, že veškerý majetek Obvodního podniku bytového hospodářství v P. i jeho práva a závazky přešly k 1. 7. 1989 na Bytový podnik P., skutečností známou soudu z jeho činnosti (kterou ve smyslu §121 o. s. ř. není třeba dokazovat), neboť Obvodní soud pro P. jako soud prvního stupně, Městský soud v Praze jako soud odvolací a konečně i Nejvyšší soud České republiky jako dovolací soud rozhodovaly v několika desítkách obdobných sporů mezi žalobcem a uživateli ubytovacích jednotek v domě č.p. 392 v P., v nichž byla tato skutečnost postavena najisto. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. tedy nebyl opodstatněn.
Nesprávným právním posouzením věci (dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.) je pochybení soudu při aplikací práva, tedy stav, kdy byla skutková zjištění posouzena podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (nevyložil správně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto - nesprávném - právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. dovolatelka především zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu o povaze právního vztahu mezi účastníky, založeného smlouvou ze dne 1. 4. 1989, když zjevně zastává názor, že touto smlouvou jí vzniklo časově neomezené právo užívání bytu, nikoli tedy pouhé časově omezené právo na ubytování.
Předmětem právního vztahu osobního užívání ve smyslu ustanovení §152 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991 (dále jen "obč. zák.") byl byt, tj. místnost nebo soubor místností, které byly podle §62 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, určeny rozhodnutím stavebního úřadu k bydlení a mohly tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. Z výsledků dokazování v projednávané věci však vyplynulo, že dům v P., nebyl určen k bydlení, ale k ubytování, a že ubytovací jednotky v něm se nacházející charakter bytu v uvedeném smyslu neměly. Nehledě k tomu, že právo osobního užívání bytu nemohlo vzniknout bez toho, že by bylo příslušným orgánem vydáno rozhodnutí o jeho přidělení (§154 odst. 1 obč. zák.) - a dovolatelka netvrdila ani netvrdí, že by takové rozhodnutí existovalo - nelze závěr, že smlouva ze dne 1. 4. 1989 právo osobního užívání založila, dovodit ani z jejího obsahu. Jak bylo v řízení před soudy obou stupňů zjištěno (a správnost těchto zjištění dovolatelka nezpochybňuje), podle článku I. smlouvy šlo o užívání ubytovací jednotky v domě hotelového bydlení, v článku V. si účastníci smlouvy sjednali, že každý z nich ji může kdykoli vypovědět písemným prohlášením, a podle článku VI. "uživateli při zániku právních vztahů ze smlouvy nevzniká právo na náhradní byt ani ubytování". Vzhledem k tomu, že se sporný vztah mezi účastníky řídí citovanou smlouvou (což rovněž nebylo zpochybněno), a že výpověď ze dne 15. 9. 1995 byla dána v souladu s jejím článkem V., a byla způsobilá vyvolat zánik tohoto právního vztahu, bylo bezpředmětné zabývat se argumentem dovolatelky, že nešlo o odstoupení od smlouvy ve smyslu "příslušného ustanovení o.z.". Dovolací soud neshledává důvodnou ani námitku "nerelevantnosti" (míněna je zřejmě neplatnost) výpovědi smlouvy, učiněné právním předchůdcem žalobce (Bytovým podnikem v P.); právo vypovědět smlouvu ze dne 1. 4. 1989 bylo totiž zahrnuto v právech a závazcích zaniklého Obvodního podniku bytového hospodářství v P., které - jak bylo prokázáno - přešly na Bytový podnik P.
Dovolatelka v rámci kritiky právního posouzení věci dále namítá, že žaloba na vyklizení předmětné ubytovací jednotky měla být zamítnuta podle §3 odst. 1 obč.zák. (podle něhož výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy). Odvolací soud se možností aplikace uvedeného ustanovení zabýval a dospěl k závěru (podrobně zdůvodněnému), že nejsou dány důvody pro to, aby byl žalobci byl odepřen výkon jeho vlastnického práva, resp. práva hospodaření, tj. aby žaloba na vyklizení ubytovací jednotky byla zamítnuta. Dovolací soud shledává tento jeho závěr správným a považuje za nutné zdůraznit, že - jak již bylo uvedeno - žalované nevzniklo k předmětné ubytovací jednotce právo nájmu (osobního užívání) bytu, a že její subjektivní přesvědčení o jiném právním stavu věci nelze přičítat k tíži žalobce, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že obsah smlouvy, kterou žalovaná uzavřela dne 1. 4. 1989 se žalobcovým právním předchůdcem (jak vyplývá z výše uvedeného), důvodný předpoklad pro takové přesvědčení neskýtal.
Dovolatelce se tedy nepodařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, a zároveň zde nejsou vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud proto - aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) - dovolání žalované zamítl (§243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci v dovolacím řízení nevznikly prokazatelné výlohy spojené s uplatňováním či bráněním práva, na jejichž náhradu by jinak proti žalované, která dovolacím řízení neměla úspěch, měl právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á ,v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková