ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.419.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 419/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobkyně E. V.-D., (právní nástupkyně původní žalobkyně M. S., zemřelé dne 30.8.1999), zastoupené advokátem, proti žalovanému R. K., (právnímu nástupci původně žalovaného J. K., zemřelého dne 15.10.1994), zastoupenému obecnou zmocněnkyní, o vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 1535/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.6.2000, čj. 25 Co 649/99-100, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vydání části pozemku č. 748/18 v katastrálním území V. Ú. ve výměře 76 m2 původně jako vlastník, když tvrdila, že tato část pozemku, tvořícího dříve část pozemku č.12 tamtéž, a patřícího jejímu právnímu předchůdci, nepřešla na stát, případně se tak stalo při porušení zákona a při protiprávním zvýhodněním. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 30.6.1999, čj. 7 C 1535/93-58, žalobě vyhověl; uložil žalovanému vydat žalobkyni část parcely č. 748/18 v katastrálním území V. Ú., v obci Ch., vedené na listu vlastnictví č. 52 u Katastrálního úřadu v M., a to část ve výměře 76 m2, oddělenou geometrickým plánem Ing. I. H. č. 69-626/93 ze dne 19.4.1993. Nárok žalobkyně posoudil podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \"zákon o půdě\").
Krajský soud v Praze na základě odvolání žalovaného změnil rozsudek okresního soudu tak, že rozsudkem ze dne 27.6.2000, čj. 25 Co 649/99-100, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným vydat žalobkyni předmětnou nemovitost, ve výroku rozsudku blíže specifikovanou. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 21.9.2000. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že původní žalobkyně byla oprávněnou osobou podle zákona o půdě, že předmětná nemovitost je ve vlastnictví žalovaného, a že přešla na stát v období od 25.2.1948 do 1.1.1990 způsobem stanoveným v ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě. Ze sdělení Katastrálního úřadu v M. ze dne 4.6.1999 a ze dne 24.4.1998 vzal za prokázáno, že pozemek č. 748/18 s výměrou 446 m2 v katastrálním území V. Ú. vznikl záznamem podrobného měření změn č. 10, že tyto změny byly zapsány do tehdejší evidence nemovitostí v roce 1974 položkou výkazů změn č. 37/74. Byl tak podle skutečného stavu vytvořen pozemek č. 748/18 v souladu se zákonem č. 22/1994 Sb. V roce 1984, kdy bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku pro J. K., byl pozemek č. 748/18 s výměrou 446 m2 již řadu let evidován. Při sepsání dohody o zřízení osobního užívání nebylo třeba vypracovávat geometrický plán, protože šlo o převod celé parcely dle evidence nemovitostí. Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci jde o nárok oprávněné osoby, směřující k přechodu vlastnického práva k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo vydání podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě; podle tohoto ustanovení věc posoudil, i když návrh zněl na vydání části pozemku. Přitom se odvolací soud neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, podle něhož právní předchůdce žalovaného J. K. nabyl tento pozemek v rozporu s tehdy platnými předpisy. Odvolací soud uzavřel, že právní předchůdce žalovaného se stal uživatelem sporného pozemku na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání v roce 1984, kdy již pozemek
č. 748/18 o výměře 446 m2 existoval a jako takový byl evidován v tehdejší evidenci nemovitostí, a byl ve vlastnictví čsl. státu. Pozemek vznikl způsobem shora popsaným nikoli v době zřízení práva osobního užívání pro právního předchůdce žalovaného, ale již předtím, v roce 1974. Na vznik existence této parcely nemělo zřízení práva osobního užívání pro J. K. žádný vliv, neboť do jeho užívání byl předán existující pozemek; přitom na zřízení práva osobního užívání nebylo třeba vyhotovovat geometrický plán, protože v dané věci nešlo o převod reálně oddělené části nemovitosti. Pouze v případě převodu reálně oddělené části nemovitosti bylo, v souladu s ustanovením §6 odst. 2 zákona č. 22/1964 Sb., požadováno vyhotovení geometrického plánu. Vzhledem k výslovnému prohlášení právní nástupkyně žalobkyně v odvolacím řízení, že neuplatňuje svůj návrh proti žalovanému na základě naplnění dalších dvou předpokladů podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, totiž z důvodu nabytí pozemku za cenu nižší než odpovídala tehdy platným předpisům, ani na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, odvolací soud se těmito předpoklady, stejně jako soud prvního stupně, nezabýval.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včas podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 OSŘ, a jehož důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že zaměnil právní existenci pozemku se zápisem pozemku v evidenci nemovitostí. Tvrzení, že pozemek p.č. 748/18 byl zaevidován již v roce 1974, není podloženo potřebnou úřední listinou. Konstatuje, že i kdyby tomu tak bylo, již v roce 1974 měl na změnu zápisu vliv právní předchůdce žalovaného J. K., který si fakticky pozemek přisvojil a užíval ho spolu s dalšími pozemky. Dovolatelka dále uvedla, že i kdyby připustila, že předmětný pozemek byl zaevidován v roce 1974, šlo by o absolutně neplatný právní úkon, který nebylo možno zhojit jinak, než zpracováním geometrického plánu, na jehož základě teprve mohlo dojít k vyčlenění 76 m2 parcely č. 12. Za správný považuje závěr soudu prvního stupně, jenž dovodil, že pozemek byl vytvořen v rozporu s právními předpisy, konkrétně ustanovením §6 odst. 2, věty druhé vyhlášky č. 23/1964 Sb., a proto se může jako oprávněná osoba domáhat přechodu pozemku zpět do svého vlastnictví. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaném po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 (dále jen \"OSŘ\").
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 odst. 2 OSŘ a je přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Vady řízení ve smyslu §237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolání se opírá o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení §241 odst. 3 písm. d), případně i písm.c) OSŘ; dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, resp. kritika skutkových zjištění včetně věcného vymezení tohoto dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta prvá OSŘ). Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud v prvé řadě neshledal, že by odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka v tomto směru uvádí, že není dostatečně podložen závěr soudu, že pozemek č. 748/18 byl zaevidován v evidenci nemovitostí již v roce 1974. Dovolací soud naopak považuje v tomto směru za dostatečná zjištění odvolacího soudu, opírající se o zprávy katastrálního úřadu a další listiny, jimiž byl v řízení proveden důkaz.
Za určitou vadu řízení považuje dovolací soud okolnost, že odvolací soud nevedl žalobkyni k úpravě žalobního návrhu, který směřoval k \"vydání části parcely\", nikoli k vyslovení přechodu vlastnického práva, přičemž soudy, a posléze i žalobkyně, návrh podřazovaly pod ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, jež institut vydání věci nezná. Odvolací soud, jak plyne z odůvodnění jeho rozsudku, považoval formulaci návrhu pouze za nepřesnou; protože žalobu zamítl, a to s použitím ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě, neměla tato vada vliv na jeho rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.b) OSŘ, a nebyl proto důvod pro tuto vadu jeho rozsudek rušit.
Pokud jde o právní posouzení věci samé, soudy nevzaly v úvahu, že žalobkyně Marie Svobodová, která nárok posouzený podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě uplatnila, byla pouze jednou z oprávněných osob, a nárok mohla uplatnit jen v rozsahu tohoto podílu, když v skutečnosti nešlo o návrh na vydání věci, ale na přechod vlastnického práva, u něhož nelze aplikovat ustanovení §21 zákona o půdě (viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani tuto skutečnost
(totiž nedostatek zjištění týkajících se rozsahu podílu původní žalobkyně) nehodnotil dovolací soud jako vadu řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm.b) OSŘ, protože nemohla mít vliv na výsledek odvolacího řízení, když žaloba byla zamítnuta zcela.
Dovolací soud se nezabýval úvahou, zda vytvoření nových pozemků vzniklých rozdělením původního pozemku č. 12 ve V. Ú., při němž orgány geodézie vycházely ze zaměření skutečného stavu v terénu, bylo provedeno v souladu či v rozporu s tehdy platnými předpisy. Pro aplikaci ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě z toho hlediska, zda byla naplněna některá ze skutkových podstat v něm uvedených, je totiž rozhodující, zda k jejímu naplnění došlo při převodu nemovitosti ze státu nebo právnické osoby na osobu fyzickou, jež je pasivně věcně legitimována v řízení podle ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. Jestliže tedy, jak odvolací soud zjistil, vznikla v roce 1974 parcela č. 748/18 ve V. Ú. totožného tvaru a výměry, a byla již od té doby vedena v evidenci nemovitostí, přičemž šlo o změny výměr pozemků téhož vlastníka – státu, pak se případný rozpor s právními předpisy, k němuž případně došlo při vzniku této parcely, nemohl týkat právního vztahu, založeného mezi státem jako vlastníkem, a fyzickou osobou, jíž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemku v roce 1984. Nejvyšší soud judikoval již rozsudkem ze dne 25.11.1998, čj. 2 Cdon 1992/97, že skutkové podstaty uvedené v ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě se jednoznačně vážou na nabytí nemovitosti fyzickou osobou od státu nebo od jiné právnické osoby, jak z hlediska způsobu, tak i z hlediska času. Jinými slovy, uvedené ustanovení zákona o půdě by v daném případě bylo naplněno jen tehdy, jestliže by se eventuelní rozpor s právními předpisy týkal převodu nemovitosti (zřízení práva osobního užívání k ní) na osobu pasivně ve sporu legitimovanou, resp. jejího právního předchůdce. Tak tomu není v případě, kdy předmětný pozemek vznikl řadu let před zřízením práva osobního užívání právnímu předchůdci žalovaného, a to rozdělením pozemku téhož vlastníka nebo úpravou hranic jeho pozemků.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, který se řídil stejným právním názorem, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a dovolání podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem OSŘ zamítl.
Výrok o nákladech řízení dovolacího řízení je odůvodněn tím, že žalovanému, který měl v dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28.května 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu