ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.486.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 486/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. T., proti žalovaným 1) A. N. a 2) J. N., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 44/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2000, č. j. 22 Co 388/2000-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. dubna 2000, č. j. 11 C 44/99-77, vyhověl žalobě a výrokem označeným jako I. uložil žalovaným povinnost „vyklidit dům čp. 234 v M. B., H. ulici, a to nebytové prostory v přízemí tohoto domu – prodejnu, sklad potravin, sklad příruční, kancelář, sociální zařízení, WC, dvě chodby, v I. patře dva byty 2+1 s příslušenstvím, půdu a sklep domu a dále pozemky k domu přináležející, t. j. stavební parcelu č.1027 a pozemkovou parcelu č.559/5 – zahrada v k. ú. M. B. (dále jen „nemovitosti\" nebo „předmětné nemovitosti\"), do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku\", a výrokem označeným jako II. rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. září 2000, č. j. 22 Co 388/2000-104, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil jen „tak, že žalovaní jsou povinni vyklidit nemovitosti uvedené ve výroku rozsudku soudu I. stupně do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku, a tak, že jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně 3.348,- Kč\", v dalším jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud dovodil, že v části, týkající se nebytových prostor, je smlouva o nájmu bytových a nebytových prostor ze dne 7. února 1993 neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění platném v době uzavření smlouvy; dále dovodil, že právo nájmu bytových jednotek, půdy, sklepů a pozemků zaniklo - z důvodů uvedených v napadeném rozsudku - nejpozději dne 7. února 2000. Poté shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žaloba na vyklizení nemovitostí je důvodná, neboť žalovaní je užívají bez právního důvodu; současně - z důvodů vyložených v napadeném rozsudku - dovodil, že vyklizení bytových jednotek nelze vázat na zajištění bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž uplatnili dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.\"). Uvedené dovolací důvody pak obsahově konkretizovali v doplňku dovolání. Navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání především namítl, že dovolání není přípustné, a v této souvislosti navrhl, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto. Pro případ, že dovolání nebude odmítnuto, uvedl, že dovolací důvody žalovaní specifikovali až po marném uplynutí dovolací lhůty. Poté, co ve vyjádření rozebral rovněž právní stránku věci, navrhl, aby dovolání, nebude-li odmítnuto, bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. září 2000, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.\").
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a k tomu oprávněnými osobami (žalovanými), řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 2 o.s.ř.), avšak dospěl k závěru, že není v dané věci přípustné.
Žalovaní se sice k otázce přípustnosti dovolání nevyjádřili, avšak s přihlédnutím k obsahu dovolání se lze důvodně domnívat, že ji opřeli o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přitom „věcí samou\" se rozumí uplatněný nárok, o němž má být soudem věcně rozhodnuto. Zde je však zapotřebí zdůraznit, že napadeným rozsudkem, jak to nakonec vyplývá i z jeho výrokové části, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen - práva a povinnosti stanovené účastníkům řízení jsou podle závěrů těchto rozsudků totožné (ve věci samé jde tak jednoznačně o rozsudek potvrzující) a změněn byl pouze v části, týkající se lhůty k plnění, a ve výroku o nákladech řízení účastníků (v odvolacím soudem provedené změně rozsudku soudu prvního stupně šlo o změnu v délce lhůty k vyklizení nemovitostí a ve výši náhrady nákladů řízení) a nikoli ve věci samé.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejde - li o případ vad řízení taxativně uvedených v §237 odst. 1 o.s.ř. - a ty v daném případě nebyly žalovanými v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání uvedených v §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání, potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Nenavrhli - li žalovaní vyslovení přípustnosti dovolání, nelze - logicky vzato - uvažovat o nevyhovění návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání a tím o přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost, aniž se jím mohl zabývat z pohledu uplatněných dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl ve smyslu části dvanácté /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlavy první /Přechodná ustanovení k části první/, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. a zavázal - společně a nerozdílně - žalované, kteří zavinili, že dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. dubna 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu