ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.505.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 505/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. H., proti žalovanému Zemědělskému družstvu \"K.\", o zaplacení 131.711 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp.zn. 6 C 596/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.8.2000, čj. 37 Co 41/98-77, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vydání rozsudku, jímž by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu částku 131.711 Kč s příslušenstvím, jako náhradu za znehodnocení stodoly podle ustanovení §23 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \"zákon o půdě\"). Jeho návrhu vyhověno nebylo, protože Krajský soud v Brně shora uvedeným rozsudkem potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 31.10.1997, čj. 6 C 596/92-63. Odvolací soud odůvodnil svůj závěr tím, že uplatněná náhrada za znehodnocení stodoly žalobci nenáleží, protože stodola nebyla družstvem užívána podle zvláštních předpisů, ale přešla do jeho vlastnictví podle předpisů o zemědělském družstevnictví. Žalobci nepřísluší náhrada ani podle ustanovení zákona o půdě o poskytnutí náhrad ve smyslu §14 až §16 , neboť nejde o nemovitost, která by zcela zanikla, nebo kterou by nebylo možno vrátit. Jak bylo prokázáno, po požáru v roce 1964 došlo ke generální opravě stodoly poškozené požárem, a vrácena byla v roce 1983. Od té doby žalovaný předmětnou nemovitost neužíval, neměl ji ve svém držení, nelze jej tedy považovat za osobu povinnou. Z důvodu promlčení nároku nelze poskytnutí náhrady přiznat ani podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Rozsudek odvolacího soudu, který, stejně jako soud prvního stupně, o věci rozhodoval jen jednou, nabyl právní moci dne 4.10.2000.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně vlastnoručně sepsaným dovoláním, které bylo podáno na poštu dne 11.1.2001, a doručeno Nejvyššímu soudu ČR dne 12.1.2001. V něm vytýká oběma soudům nesprávné právní posouzení věci, neboť má za prokázáno, že vlastníkem stodoly byl on a před ním jeho rodiče; otec žalobce byl donucen vstoupit do družstva a stodolu předal v tísni. K promlčení práva na náhradu škody došlo proto, že „v minulém režimu se vlastník nemohl soudně domáhat svých práv, neb by byl neuspěl, protože soudy nebyly nezávislé\". Žalobce navrhl zrušení obou rozsudků. Na výzvu Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 23.1.2001 reagoval podáním, označeným jako „Doplnění dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně čj. 37 Co 41/98 z 21.8.2000 a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, čj. 6 C 596/92-63 z 31.10.1997\". V tomto podání, které bylo dáno na poštu dne 8.2.2001, žalobce prostřednictvím zplnomocněného advokáta doplnil dovolání především tak, že jeho přípustnost opřel o §239 odst. 2 o.s.ř., protože, podle jeho názoru, má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Soudu vytýká, že nesprávně posoudil přechod vlastnického práva k nemovité věci a nevypořádal se s jeho námitkami uplatněnými v odvolání ohledně skutečnosti, že stodola byla znehodnocena v době užívání družstvem, a dále s otázkou, zda vyhořelá stodola je součástí větší nemovitosti, nebo samostatnou stavbou. Namítá, že jeho nárok byl uplatněn včas a nemůže být promlčen. Pokud jde o lhůtu k podání dovolání, vyjadřuje přesvědčení, že lhůta jednoho měsíce, stanovená v „předchozí úpravě\", běží od posledního rozhodnutí soudu, a to bylo rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti, jež mu bylo doručeno dne 18.12.2000. Nadto v rozsudku odvolacího soudu chybělo poučení o dovolání, a tak má žalobce za to, že lze analogicky použít ustanovení §240 odst. 3 novelizovaného o.s.ř., a podat dovolání ve lhůtě čtyř měsíců, což bylo splněno. Navrhuje zrušení rozsudků soudu odvolacího i soudu prvního stupně a jejich vrácení krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce vyjádřil stručným podáním ze dne 26.2.2001. V něm konstatuje, že žalobce v dovolání ani jeho dodatku neuvádí zákonný důvod jeho přípustnosti. Dodává, že dovolání není přípustné, protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně; není dán ani žádný přípustný důvod podle §237 o.s.ř. Žalovaný současně namítá, že dovolání bylo podáno opožděně, protože napadený rozsudek byl vydán a doručen v roce 2000, tedy před účinností novely o.s.ř., o kterou se žalobce opírá. Navrhuje zamítnutí dovolání.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen \"OSŘ\"). Nelze proto ani na náležitosti rozsudku odvolacího soudu, spočívající v poučovací povinnosti o možnosti opravného prostředku, aplikovat ustanovení §157 odst. 1 OSŘ ve znění platném od 1.1.2001.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání nelze věcně projednat. Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení §240 OSŘ může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
V daném případě nabyl rozsudek odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, právní moci dne 4.10.2000. Lhůta k podání dovolání skončila dne 6.11.2000, protože poslední den lhůty připadl na sobotu, a prvním pracovním dnem pak bylo pondělí 6.11.2000 ( §57 odst. 2 OSŘ). Dovolání bylo dáno k poštovní přepravě dne 11.1.2001 a došlo soudu dne 12.1.2001, tedy po více než dvou měsících od uplynutí zákonné lhůty k dovolání. Zmeškání lhůty k podání dovolání nelze podle výslovného ustanovení §240 odst. 2 věta první OSŘ prominout; dovolací soud rovněž neshledal, že by odvolací soud nepoučil účastníky o možnosti podat odvolání proti svému rozsudku, jak mu ukládá ustanovení §157 odst. 1 ve spojitosti s ustanovením §211 OSŘ ve znění platném do 31.12.2000. Dovolání proto muselo být odmítnuto jako opožděné podle ustanovení §243b odst. 4, a §218 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věta první (per analogiam) o.s.ř.; žalobce, který opožděným podáním zavinil jeho odmítnutí byl by povinen k náhradě nákladů žalovanému, tomu však v souvislosti s dovolacím řízením prokazatelné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.
předsedkyně senátu