ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.585.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 585/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Michala Mikláše a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. v právní věci žalobkyně S. B., akciové společnosti, zastoupené advokátem, proti žalovanému M. V., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 26.868,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 23 C 54/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. prosince 1999, č.j. 25 Co 650/99 - 61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 5. 1999, č.j. 23 C 54/98 - 38, zavázal žalovaného (nájemce bytu) zaplatit žalobkyni ve třídenní pariční lhůtě částku 26.868,- Kč jako dlužné nájemné za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998 (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení poplatku z prodlení (výrok II.), a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Na základě provedeného dokazování (a vycházeje z toho, že skutkový stav nebyl mezi účastníky sporný) učinil soud prvního stupně zjištění, že v roce 1970 byla uzavřena hospodářská smlouva o sdružení finančních prostředků k výstavbě 68 bytových jednotek v N. (dále též jen „smlouva o sdružení\" nebo „smlouva\"), že tuto smlouvu uzavřeli „mimo jiné\" právní předchůdce žalobkyně J. s., n. p., a „právní předchůdce společnosti P., n. p., N.\" (dále též jen „P.\"), že na jejím základě vzniklo „právnímu předchůdci společnosti P.\" tzv. dispoziční právo ke 12 bytovým jednotkám, a že podle článku VIII. této smlouvy měl každý z „podílníků\" právo „provádět inkaso náhrady za užívání bytu\". Okresní soud též vzal za prokázáno, že byt, jehož je žalovaný nájemcem, „byl žalovanému ... odevzdán právním předchůdcem společnosti P.\", a že žalobkyně je (a byla i v období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998) vlastníkem domu čp. 892 v N., v němž se nachází byt obývaný žalovaným (dále též jen „předmětný dům\"), že předmětný dům byl předtím na základě rozhodnutí ministra průmyslu ČR č. 60/1991 vložen do kmenového jmění státního podniku S. B., a do obchodního jmění žalobkyně „se dostal cestou tzv. velké privatizace\". Na tomto skutkovém základě okresní soud řešil právní otázku, „jaké účinky má dnes smlouva o sdružení finančních prostředků z roku 1970 a kdo je oprávněn vybírat nájemné\" v předmětném domě. Vyslovil názor, že této smlouvě nelze „připisovat již žádné účinky\", neboť byla uzavřena „za naprosto odlišných společenských, hospodářských a právních podmínek\" a v dnešních podmínkách „se nutně stává cizorodým prvkem\". Pro citovaný závěr argumentoval okresní soud tím, že po novele občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb. byl opuštěn systém přidělování bytů, v němž spočívalo tzv. přidělovací právo, svědčící společnosti P., byty se nadále nepřidělují, ale nájemní právo k nim vzniká na základě nájemní smlouvy. Současný právní systém - pokračoval okresní soud - není schopen takovou smlouvu, pocházející z předchozí právní úpravy, „do sebe zavzít, aniž by docházelo k nepřekonatelným rozporům\". Nejpozději od 1. 1. 1992 je proto podle jeho názoru nájemce bytu povinen platit nájemné pronajímateli domu (vlastníku), kterým je v souzeném případě žalobkyně; jelikož pak žalovaný nájemné žalobkyni za období od 1. 1. 1996 do 30. 9. 1998 nezaplatil, soud jej k tomu zavázal. Zamítavý výrok týkající se příslušenství pohledávky opřel okresní soud o závěr, že přiznání poplatku z prodlení by bylo v rozporu s dobrými mravy s ohledem na zvláštní okolnosti případu (uvedené okolnosti spatřoval v tom, že žalovaný nájemné „řádně a včas\" platí jedné ze dvou společností, které po něm placení požadují, a že otázka účinnosti smlouvy o sdružení v dnešních poměrech je natolik složitá, že by „nebylo spravedlivé přenášet na žalovaného odpovědnost za správné určení osoby, která je oprávněna vybírat nájemné a v případě jeho omylu ho sankcionovat\").
Žalobkyně napadla odvoláním zamítavý výrok týkající se příslušenství pohledávky a výrok o nákladech řízení, své odvolání ale vzala zpět; odvolání, které podal žalovaný, směřovalo proti výroku I. prvostupňového rozsudku, jehož změny (v podobě zamítnutí žaloby) se odvolatel domáhal. Krajský soud v Hradci Králové, který o obou těchto odvoláních rozhodoval, změnil rozsudkem ze dne 8. 12. 1999, č.j. 25 Co 650/99 - 61, rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že žalobu na zaplacení částky 26.868,- Kč zamítl, zavázal žalobkyni nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů a zastavil odvolací řízení „ohledně odvolání žalobce\" (posledně uvedený výrok odůvodnil odkazem na §207 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se ale s jeho právním posouzením věci. Za nesprávný považoval právní názor okresního soudu, že žalobkyni svědčí právo vybírat nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu žalovaného. Podle krajského soudu totiž práva P. (akciové společnosti P. P. M. L. se sídlem v N.), založená smlouvou o sdružení, nezanikla zrušením hospodářského zákoníku a zákona č. 41/1964 Sb. Tak, jako se právo osobního užívání bytu změnilo na nájem (§871 odst. 1 obč. zák.), přeměnilo se také právo uvedené obchodní společnosti rozhodovat o přidělení bytu na právo rozhodovat o tom, s kým bude uzavřena nájemní smlouva (zde odvolací soud odkázal na právní názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98). V souladu s tímto právním závěrem krajský soud dále dovodil, že právo účastníka smlouvy o sdružení, obsažené v jejím článku VIII. (právo provádět inkaso úhrady za užívání bytu a za služby s tím spojené), se transformovalo v právo výběru nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu, a že akciová společnost P. P. M. L. se sídlem v N. je „po svém právním předchůdci\" P. m. v., n. p. N., oprávněna tato plnění inkasovat. Citované úvahy odvolacího soudu tak vyústily v závěr, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně není v tomto řízení věcně aktivně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na §238 odst. 1 o. s. ř. ve znění platném do účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.), a v němž uplatnila dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; vyjádřila názor, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož odvolací soud vycházel, neřeší „zcela konkrétně\" transformaci práva na výběr nájemného, a že v zákoně není „k tomuto\" žádná opora. Vycházejíc z přesvědčení, že právo akciové společnosti P. P. M. L. se sídlem v N. vybírat nájemné zaniklo ke dni 1. 1. 1992, a že od této doby toto právo náleží žalobkyni jako vlastníku nemovitosti, navrhla dovolatelka, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), shledal, že dovolání podala včas osoba k tomu oprávněná (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle §241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má obsahové a formální náležitosti uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Jde o dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Vady řízení uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., které působí zmatečnost, ani tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.), k jejichž existenci soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovoláním namítány nejsou a jejich existence se z obsahu spisu nepodává. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných ustanoveními §241 odst. 1 a 3 o. s. ř., jsa přitom vázán uplatněným dovolacím důvodem i tím, jak byl dovolatelkou obsahově vymezen. Předmětem dovolacího přezkumu se tak stala správnost právního závěru odvolacího soudu, že právo vybírat nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu, jehož nájemcem je žalovaný, náleží společnosti P. M. L. a. s. (jako právnímu nástupci původního účastníka smlouvy o sdružení - P. m. v. n. p.), a nikoli vlastníkovi domu č.p. 892, jímž je žalobkyně. Proti tomuto právnímu závěru staví dovolatelka právní názor, že uvedené právo zaniklo ke dni 1. 1. 1992 (v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty), a že od té doby náleží jí jako vlastníku domu, v němž se nájemní byt nachází.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy skutkový stav byl posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto - nesprávném - právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
Dům, postavený společně z vlastních volných prostředků několika podniků, které k tomu uzavřely smlouvu o sdružení finančních prostředků podle §352 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, podle §1 vyhlášky č. 86/1968 Sb., o sdružování prostředků socialistických organizací, a podle vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, musel být ve správě jen jednoho subjektu, neboť tehdy neexistovalo ustanovení o společné správě národního majetku (institut správy národního majetku byl od 1. 7. 1988 nahrazen institutem práva hospodaření s národním majetkem, upraveným ve vyhlášce č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem; od téže doby se připouštělo právo společného hospodaření podle §64 odst. 3 hosp. zák., ve znění zákona č. 98/1988 Sb.). Šlo-li o smlouvu o sdružení, uzavřenou státními organizacemi, byl dům postavený z takto sdružených prostředků, ve vlastnictví státu. O tom, který ze subjektů smlouvy o sdružení bude mít vybudované zařízení ve správě, musely se podle §4 vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, organizace písemně dohodnout před zahájením výstavby. Podniku, který se finančně podílel na výstavbě, ale správcem postaveného domu se podle smlouvy nestal, umožňovala smlouva o sdružení, aby přiděloval byty, které byly pro něho touto smlouvou vyčleněny, budoucím uživatelům (podle §25 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb.) nezávisle na organizaci, která byla podle smlouvy správcem domu, a aby od těchto uživatelů vybíral úhradu za užívání bytu a za služby s užíváním spojené.
Otázkou, zda smlouvy o sdružení finančních prostředků jsou platné po zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, podle nichž byly uzavřeny, popřípadě zda a jak se změnil obsah závazků z nich vyplývajících, se Nejvyšší soud České republiky zabýval již v rozsudku ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. 29 Cdo 154/98, na který odkazuje odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku. Toto rozhodnutí (dále též „citovaný judikát\") bylo usnesením občanskoprávního i obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 4. 2001 v souladu s ustanovením čl. 13 odst. 1 písm. d/ a čl. 21 Jednacího řádu Nejvyššího soudu České republiky (k zajištění zákonnosti a jednotnosti rozhodování soudů) zařazeno do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. S odkazem na ustanovení §763 odst. 1 obch. zák., podle něhož se právní vztahy, které vznikly přede dnem účinnosti obchodního zákoníku a práva z nich vzniklá, řídí dosavadními předpisy, vyslovil Nejvyšší soud v citovaném judikátu právní názor, že k zániku smluv o sdružení nedošlo, a že právo účastníka smlouvy o sdružení rozhodovat o přidělování bytů, postavených na základě sdružení prostředků k jejich výstavbě, se ke dni 1. 1. 1992 transformovalo v právo rozhodovat, s kým bude uzavřena nájemní smlouva k těmto bytům (jinak řečeno, že toto právo ani v důsledku zrušení hospodářského zákoníku a prováděcích předpisů k němu, ani v důsledku jiných právních skutečností, nezaniklo). Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že v citovaném judikátu se Nejvyšší soud nezabýval otázkou existence, zániku či transformace práva inkasovat úhradu za užívání bytu a služby spojené s užíváním bytu (sjednaného ve smlouvě o sdružení), tuto otázku však řešil v rozsudku ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1510/2000. V něm uvedl, že vychází z právního názoru vysloveného v citovaném judikátu, a dále dovozuje, že právo účastníků smlouvy o sdružení, sjednané v této smlouvě, vybírat úhradu za užívání bytů, jichž se týkalo přidělovací právo jednotlivých účastníků smlouvy o sdružení („podílníků\"), nezaniklo, ale transformovalo se v právo vybírat (přijímat) nájemné od dosavadních nájemců těchto bytů, a že s ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nemohlo k zániku tohoto práva dojít ani privatizací státního podniku S. B., jehož majetek přešel na žalobkyni, neboť zákon zde výslovně stanovil, že s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem.
Dovolací soud neshledává důvod odchýlit se od citovaných právních názorů a uzavírá tedy, že dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. (jak jej obsahově vymezila) nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci, na němž spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu, a že proto její dovolání muselo být podle §243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 1, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který by jinak měl proti neúspěšné dovolatelce právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu