ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.623.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 623/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce S. o. u. Z. proti žalované K., s. r. o., o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 5 C 162/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. května 1999, č.j. 13 Co 132/98 - 94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal vyklizení „nebytových prostor v budově ve Z., ulice P. čp. 267\" (dále též jen „předmětné prostory\" nebo „prostory\"). Tvrdil, že žalovaná předmětné prostory užívá bez právního důvodu, když smlouva o jejich nájmu, uzavřená mezi účastníky dne 31. 8. 1994, je absolutně neplatná, popř. - pokud by byla platná - byla vypovězena a výpovědní lhůta již skončila.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 16. 9. 1997, č.j. 5 C 162/96 - 68 (ve znění opravného usnesení ze dne 4.12. 1997, č.j. 5 C 162/96 - 79), zavázal žalovanou společnost předmětné prostory vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku a nahradit žalobci náklady řízení. Dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 31. 8. 1994, kterou účastníci uzavřeli, je neplatná, neboť svým obsahem a účelem odporuje zákonu (§39 obč. zák.). Rozpor se zákonem pak podle názoru okresního soudu spočívá v tom, že předmětné prostory nebyly nebytovými prostory ve smyslu §1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.\"), neboť dům čp. 267 ve Z. na ulici P. byl v době uzavření smlouvy podle rozhodnutí stavebního úřadu stavebně určen jako ubytovna.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 5. 1999, č.j. 13 Co 132/98 - 94, rozsudek okresního soudu potvrdil a zavázal žalovanou nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Poté, kdy se v odůvodnění rozsudku podrobně zabýval výkladem právní úpravy nájmu a podnájmu nebytových prostor v občanském zákoníku a v zákoně č. 116/1990 Sb., konstatoval, že smlouva ze dne 31. 8. 1994 je neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.) již proto, že podle shodných tvrzení účastníků nebyl k jejímu uzavření dán předchozí souhlas orgánu obce ve smyslu §3 odst. 3 a 4 zákona č. 116/1990 Sb. Vycházeje z těchto závěrů rozhodl tedy o odvolání žalované podle §219 o. s. ř.
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ve kterém - co do jeho přípustnosti - uvedla, že „odvolací soud měl vyslovit ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu\". Namítala, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (odkázala zde na §241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.), a podrobně polemizovala s právními závěry, o které odvolací soud své rozhodnutí opřel. Navrhla, aby byla odložena vykonatelnost rozsudku, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek krajského soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení Okresnímu soudu ve Zlíně.
Žalobce v dovolacím vyjádření navrhl, aby bylo dovolání žalované odmítnuto, neboť je podle jeho názoru nepřípustné.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), kterému byl spis předložen dne 2. 4. 2001 (poté, kdy byl pravomocně zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, podaný žalovanou), shledal, že dovolání podala včas osoba k tomu oprávněná (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje způsobilý dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (i když chybně odkazuje na §241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř., tedy na znění občanského soudního řádu platné do 31. 12. 1995).
Dovolací soud se především zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst.1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V souzené věci nepřichází v úvahu přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., protože oba soudy (okresní i krajský) došly ke shodnému závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená mezi účastníky dne 31. 8. 1994, je neplatná, a oba soudy shledaly tvrzení žalobce, že žalovaná předmětné prostory užívá bez právního důvodu, opodstatněným. Napadené rozhodnutí krajského soudu je tedy rozsudkem, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, neboť odvolací soud ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil konkrétní právní vztah účastníků (stanovil jejich práva a povinnosti) shodně, a nikoli diformně.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné především podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., tedy v případě, byl-li odvolacím soudem potvrzen rozsudek, jímž soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto dřívější rozhodnutí zrušil. V daném případě však z citovaného procesního ustanovení přípustnost dovolání žalované dovodit nelze, neboť potvrzený rozsudek Okresního soudu ve Zlíně byl jeho prvým rozhodnutím ve věci.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je rovněž přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí tuto přípustnost vyslovil, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu (§239 odst. 1 o. s. ř.). Tyto předpoklady rovněž nejsou naplněny, protože ve výrokové části potvrzujícího rozsudku Krajského soudu v Brně, jak je patrno z protokolu o odvolacím jednání i z písemného vyhotovení rozsudku, přípustnost dovolání vyslovena nebyla a nezakládá ji ani přesvědčení dovolatelky, že odvolací soud ji - vzhledem k významu rozhodnutí - vyslovit měl. Žalovaná ostatně nevyužila možnosti rozhodnutí odvolacího soudu podrobit dovolacímu přezkumu, když vůbec neučinila návrh, aby odvolací soud přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vyslovil; tato procesní nečinnost způsobila, že nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř.
Za popsané situace by bylo dovolání přípustné již jen za předpokladu, že řízení trpělo některou vad působících zmatečnost, uvedených v §237 odst. 1 písm. a/ až g/ o. s. ř.; k takovým vadám (jejichž existence současně činí dovolání důvodným podle §241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatelka však zmatečnost řízení netvrdí a z obsahu spisu se zmatečnostní vady nepodávají.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že přípustnost dovolání žalované nelze dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu; dovolání proto musel podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítnout, aniž se mohl zabývat přezkumem správnosti napadeného rozsudku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.
Žalovaná nese procesní zavinění na tom, že její dovolání bylo odmítnuto, a je proto podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. povinna nahradit žalobci částku 575,- Kč, vynaloženou na odměnu za zastupování advokátem (500,- Kč za sepis dovolacího vyjádření podle §7, §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 235/1997 Sb., 75,- Kč za paušální náhradu hotových výloh advokáta podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. dubna 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu