ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.643.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 643/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Michala Mikláše a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. v právní věci žalobkyně M. Ch., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. Ch., zastoupenému advokátem, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 241/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2000, č.j. 21 Co 554/2000 - 38, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2000, č.j. 21 Co 554/2000 - 38, se zrušuje, a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 6. 2000, č.j. 12 C 241/99 - 25, zrušil výrokem I. právo společného nájmu účastníků k bytu č. 21, I. kategorie o třech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, v 7. poschodí domu čp. 649 v P., katastrální území L., v ulici K. (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni a žalovaného zavázal předmětný byt vyklidit a odevzdat jej žalobkyni do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu (výrok II.), a rozhodl také o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že k předmětnému bytu, který byl přidělen žalovanému v roce 1982 za trvání manželství účastníků jako byt podnikový, vzniklo účastníkům právo společného nájmu k 1. 1. 1992, že manželství účastníků, uzavřené 30. 9. 1977, bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 32 C 307/97 - 33, který nabyl právní moci 24. 2. 1999, že účastníci se o dalším nájmu bytu nedohodli, jejich děti jsou již zletilé, o získání bytu se převážnou měrou zasloužil žalovaný, který však na základě neshod mezi účastníky odešel z bytu s tím, že bytovou otázku budou řešit společně s vypořádáním společného jmění, že v bytě zůstaly jeho osobní věci, žalovaný ale s novou rodinou žije od roku 1997 „mimo byt\", o který nejeví zájem, má od bytu klíče, avšak nedochází do něho, a i když trvá na tom, aby byl určen výlučným nájemcem bytu, „není si jist, zda by se do bytu s novou rodinou nastěhoval\". Na tomto podkladě dovodil obvodní soud, že jsou splněny zákonné předpoklady pro zrušení práva společného nájmu bytu a pro určení žalobkyně jeho výlučnou nájemkyní. Jak dále uvedl, „s ohledem na okolnosti odstěhování žalovaného soud nedospěl k závěru, že by mu právo nájmu zaniklo ve smyslu §708 v návaznosti na §706 odst. 1 a 707 odst. 1 o. z.\"; odůvodnil rovněž, proč neshledává důvody, pro které by mělo být žalovanému odepřeno právo na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu.
K odvolání žalobkyně, která nesouhlasila s výrokem o přiznání bytové náhrady žalovanému a s tím, že jí nebyla přisouzena náhrada nákladů prvostupňového řízení, rozhodoval ve věci Městský soud v Praze. Ten rozsudkem ze dne 2. 11. 2000, č.j. 21 Co 554/2000 - 38, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu zamítl; vyslovil zároveň, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Napadený rozsudek podrobil odvolacímu přezkumu v celém rozsahu (§212 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, a za správné označil i jeho právní závěry týkající se vzniku práva společného nájmu účastníků; naopak za nesprávný považoval názor obvodního soudu o tom, že „ke dni jeho rozhodování takovéto právo ještě trvalo\". Městský soud vytkl soudu prvního stupně, že blíže neodůvodnil svůj závěr, že žalovanému nezaniklo právo nájmu podle §708 ve spojení s §707 odst. 1 obč. zák. (trvalým opuštěním společné domácnosti), a uvedl dále, že tento závěr „je v logickém rozporu s výsledky provedeného dokazování\". Podle odvolacího soudu bylo v něm (v dokazování) zjištěno „a žádný z účastníků to ani nesporoval, že ještě za trvání manželství v r. 1997 žalovaný opustil společnou domácnost s žalobkyní, přestal ve sporném bytě bydlet, nadále až dosud bydlí v domě ve V., který rekonstruoval, bydlí v něm s novou rodinou, předmětný byt neužívá a nepřispívá ani na úhrady nájemného či údržbu bytu\". Tato zjištění vedla odvolací soud ke změně napadeného rozsudku (k zamítnutí žaloby na zrušení práva společného nájmu bytu), neboť dovodil, že žalovaný v roce 1997 trvale opustil společnou domácnost, tím právo společného nájmu bytu manžely zaniklo a výlučnou nájemkyní bytu se stala žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. (dále jen „o. s. ř.\"), a v němž podřadil uplatněné dovolací důvody ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř., když odvolacímu soudu vytkl, že jeho skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, a že napadené rozhodnutí zároveň spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že „mu není známo\", na základě jakých důkazů dospěl odvolací soud ke skutkovému zjištění, že žalovaný v roce 1997 trvale opustil společnou domácnost, když on sám (žalovaný) ve své výpovědi „jednoznačně uvedl\", že z bytu odešel na základě neshod mezi účastníky, a že bytovou otázku hodlal řešit společně s vypořádáním společného jmění manželů. Zdůraznil, že má v bytě své osobní věci, od bytu má klíče, a že „s ohledem na vzniklou situaci ... byl nucen odstěhovat se na chalupu do V. v okrese S.\", že tato nemovitost je dosud ve společném jmění účastníků, a žalovaný nemá trvalým způsobem zajištěno bydlení. Podle dovolatele soud prvního stupně učinil (tato) správná skutková zjištění a na jejich základě správně došel k závěru, že k opuštění společné domácnosti nedošlo, a že žalovanému právo nájmu bytu nezaniklo. Na podporu svého názoru, že tento závěr nebyl v logickém rozporu s výsledky provedeného dokazování, poukázal dovolatel i na skutečnost, že žalobkyně podala žalobu na zrušení práva společného nájmu bytu. Z toho, že ke dni rozhodování soudu právo společného nájmu trvalo, pak dovolatel vyvodil výtku, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §708 a §707 odst. 1 obč. zák., a navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), shledal, že dovolání podala včas osoba k tomu oprávněná (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky řízení - advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), má obsahové a formální náležitosti uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a označuje také způsobilé dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o. s. ř. Jde o dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Při přezkumu napadeného rozsudku byl dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení, zároveň však bylo jeho povinností podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout k vadám řízení, uvedeným v §237 odst. 1 o. s. ř. (tyto vady namítány nebyly a z obsahu spisu se jejich existence nepodává), a k tzv. jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy tento skutkový stav byl posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené její dispozicí). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže napadené rozhodnutí na tomto (nesprávném) právním posouzení spočívalo.
Podle §707 odst. 1 obč. zák., zemře-li jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, stane se jediným nájemcem pozůstalý manžel. Podle §708 obč. zák. platí ustanovení §707 odst. 1 i v případě, jestliže nájemce opustí trvale společnou domácnost.
V rozsudku ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, sešit 4, pod pořadovým číslem 37, Nejvyšší soud České republiky konstatoval, že výklad citovaných ustanovení občanského zákoníku, podávaný soudní praxí, je jednotný potud, že trvalým opuštěním společné domácnosti je obecně jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. Ve vztahu mezi manžely je jím takové jednání, kdy za trvání manželství jeden z manželů byt opustí, přičemž lze dovodit, že tak učinil s úmyslem se již nevrátit a neobnovit manželské soužití. Pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) přitom pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti, bez dalšího nestačí (shodně srov. např. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 163/8, z 10. června 1982, uveřejněnou pod číslem 34/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve stejném rozsudku vyjádřil Nejvyšší soud i právní názor, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.), musí být proto také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští, a že o případ tohoto druhu nejde tam, kde opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám v manželství.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (který dovolatel uplatnil na prvém místě), lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů pravidlům obsaženým v §132 o. s. ř. kromě jiného i proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo pominul-li skutečnosti, které byly prokázány nebo v řízení vyšly najevo, popř. jestliže je v hodnocení důkazů a poznatků, plynoucích z přednesů účastníků nebo vyšlých v řízení najevo, logický rozpor (z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti).
V souzené věci označil odvolací soud výslovně skutková zjištění soudu prvního stupně za správná, avšak neztotožnil se s jeho právním názorem co do existence práva společného nájmu bytu účastníků (postupoval tedy podle §220 odst. 1 o. s. ř., dle něhož odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav). V předchozích částech odůvodnění dovolacího rozsudku však již bylo zmíněno, že mezi skutkovými zjištěními obvodního soudu bylo i zjištění, že žalovaný z předmětného bytu odešel na základě neshod mezi účastníky s tím, že bytovou otázku budou řešit společně s vypořádáním společného jmění. S citovaným skutkovým zjištěním, které - jak je patrno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu - nebylo označeno za nesprávné, a které má zároveň podstatný význam pro posouzení věci z hlediska §707 odst. 1, §708 obč. zák. (tedy pro právní závěr, zda společný nájem předmětného bytu, jehož zrušení se žalobkyně domáhala, zanikl trvalým opuštěním společné domácnosti žalovaným), se ale odvolací soud nevypořádal a jeho právní posouzení nemůže být proto považováno za správné, protože je neúplné. Pro případ, že se snad (ač to v odůvodnění výslovně neuvedl) chtěl od označené části skutkových zjištění obvodního soudu odchýlit, je nutno zdůraznit, že odvolací soud sice není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 2 o. s. ř.), to však neznamená, že by tak mohl učinit bez toho, že opakuje (doplní) dokazování v souladu s ustanovením §122 odst. 1 a §123 o. s. ř. (§125 a násl., §211 o. s. ř.). Nepostupuje-li uvedeným způsobem, zatíží odvolací řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; v takovém případě by byl dán dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.
Dovolací soud tedy shledal, že dovolání žalovaného nelze upřít opodstatnění a musel proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný, o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Vzhledem k mezím dovolacího přezkumu, které jsou - jak již bylo uvedeno - určeny obsahem dovolání, nemohl se dovolací soud zabývat přezkumem správnosti právních závěrů odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), týkajících se vzniku práva společného nájmu předmětného bytu. V tomto ohledu může jen upozornit, že by v dalším řízení neměl být přehlédnut právní názor (v soudní praxi zcela ustálený), podle něhož pro vznik společného nájmu bytu podle §871 odst. 1 obč. zák. (přechodného ustanovení souvisejícího s novelizací občanského zákoníku zákonem č. 509/1991 Sb.) bylo podmínkou, aby byl byt před 1. 1. 1992 ve společném užívání nebo ve společném užívání manželů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 56/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit 8, pod pořadovým číslem 61, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11.1998, sp. zn. 26 Cdo 2318/98, a ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2162/98).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu