ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.654.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 654/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci žalobkyně M. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Č., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 70/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 1999, č. j. 12 Co 379/99-98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. října 1999, č. j. 12 Co 379/99-98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. února 1999, č. j. 10 C 70/96-80, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. října 1999, č. j. 12 Co 379/99-98, změnil ve výroku o věci samé v pořadí třetí - zamítavý - rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) ze dne 25. února 1999, č. j. 10 C 70/96-80, tak, že vyhověl žalobě a žalovanému uložil povinnost "vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat atelier, sklad a předsíň s příslušenstvím (dále jen "místnosti nesloužící k bydlení", resp. "nebytové prostory") v podkroví domu č.p. 766 v P. (dále jen "předmětný dům", resp. "dům") do 15 dnů od právní moci rozsudku". Citovaný rozsudek změnil rovněž ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaného zavázal k náhradě nákladů, které žalobkyni vznikly v řízení před soudem prvního stupně. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Předchozí dva, rovněž zamítavé, rozsudky soudu prvního stupně ze dne 21. srpna 1996, č. j. 10 C 70/96-12, a ze dne 28. listopadu 1997, č. j. 10 C 70/96-50, byly k odvolání žalobkyně usneseními odvolacího soudu ze dne 15. dubna 1997, č. j. 29 Co 67/97-32, a ze dne 3. prosince 1998, č. j. 29 Co 180/98-75, zrušeny a věc byla v obou případech vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ze zjištění, učiněných z provedených důkazů, soudy obou stupňů, byť odvolací soud pouze odkazem na svá předchozí zrušující usnesení, především dovodily, že žalovanému vzniklo k nebytovým prostorám právo nájmu (na dobu neurčitou) až na základě nájemní smlouvy ze dne 10. září 1990, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně Bytovým podnikem v P., který měl v té době k předmětnému domu právo hospodaření, a žalovaným. Nebylo-li totiž v řízení prokázáno ani přidělení místností nesloužících k bydlení žalovanému rozhodnutím "tehdejšího ONV" (podle §196 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před 1. květnem 1990, kdy bylo ustanovení §196 a §197 občanského zákoníku zrušeno zákonem č. 116/1990 Sb. - dále jen "obč. zák.") a ani následné uzavření dohody o odevzdání a převzetí těchto místností do užívání (ve smyslu §196 odst. 2 obč. zák.) "s tehdejším vlastníkem domu", nevzniklo žalovanému "nájemní (dříve užívací) právo k těmto prostorám před 10.9.1990", jak to vyjádřil odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 3. prosince 1998, č. j. 29 Co 180/98-75, na něž v napadeném rozsudku rovněž odkázal. Protože tedy nešlo o nájem, vzniklý z práva užívání nebytových prostor podle předpisů platných před účinností zákona č. 116/1990 Sb. (tj. před 1. květnem 1990), nebylo pro jeho vypovězení - podle právního názoru přijatého v citovaném zrušujícím usnesení - zapotřebí předcházejícího souhlasu ve smyslu §15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Následně oba soudy dovodily, že výpověď ze dne 20. května 1993, jíž měla žalobkyně jako vlastník domu (dům jí byl vydán v restitučním řízení) v úmyslu ukončit nájem nebytových prostor žalovaným (dále jen "výpověď ze dne 20. května 1993"), "se ve smyslu ust. §45 odst. 1 OZ dostala do dispoziční sféry žalovaného, neboť ji v bytě žalovaného převzala dne 28.5.1993 jeho manželka, a byla proto z tohoto hlediska schopna vyvolat právní následky s ní spojené". Soud prvního stupně však poté výpověď ze dne 20. května 1993 posoudil jako neplatnou pro neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zákoník"), neboť dovodil, že v ní užitý a v daném případě možný výpovědní důvod byl vyjádřen neurčitě. Podle názoru soudu prvního stupně totiž nepostačí formulace "soustavné neplacení nájemného a záloh za poskytované služby", pokud z ní nevyplývá, "za jaké měsíce nájemné nebylo placeno a jak dlouho nájemce je v prodlení s placením nájemného". Naproti tomu odvolací soud pokládal výpověď ze dne 20. května 1993 za určitou (a tudíž platnou), neboť dovodil, že "požadavku určitosti výpovědi neodporuje, je-li v ní výpovědní důvod vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají, aniž by zde přitom byly uvedeny konkrétní měsíce, za které nájemné nebylo uhrazeno. Doba, po kterou případně nebylo nájemné, resp. i další platby, ze strany nájemce pronajímateli poskytovány, je pak v rámci případného soudního řízení podstatná pro zjištění, zda byl výpovědní důvod naplněn ...". Ze zjištění, že žalovaný neplatil nájemné za měsíce září 1992 až březen 1993, a že nájemné za duben až srpen 1992 bylo žalobkyni poukázáno až v měsíci srpnu 1995 (zjištění, učiněného soudem prvního stupně z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. září 1997, č. j. 19 C 138/94-54, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 1998, č. j. 36 Co 25/98-83), pak usoudil na naplnění uplatněného výpovědního důvodu a poté na skončení nájemního poměru žalovaného k nebytovým prostorám uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začala běžet od 1. června 1993. Protože po uplynutí výpovědní lhůty žalovaný užívá nebytové prostory bez právního důvodu, žalobě s poukazem na ustanovení §126 obč. zákoníku vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný - bez advokátního zastoupení - blanketové dovolání, v němž sdělil, že uplatňuje dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). Uvedené dovolání později doplnil advokátem zpracovaným podáním, došlým soudu prvního stupně dne 9. února 2000, v němž uvedl dovolací návrh, již uplatněné dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. obsahově konkretizoval a navíc uplatnil a konkretizoval rovněž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. - s odkazem na ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. - namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, odkazuje-li se v něm, jde-li o řešení "otázky vzniku nájemního poměru žalovaného ke sporným nebytovým prostorám a platnosti nájemní smlouvy, stejně jako otázky nutnosti udělení předběžného souhlasu příslušného národního výboru ...", pouze na předchozí zrušující rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by se tyto otázky řešily přímo v napadeném rozsudku. Námitkami, že "bývalý bytový odbor Obvodního národního výboru v P. vydal dne 22. března (února, jak podle žalovaného nesprávně uvedly soudy obou stupňů) 1989 správní rozhodnutí (pod zn. BH-disl.-33-776/89-ML, č. j. 1510/89), podle něhož s odvoláním na ust. §196 odst. 1 obč. zák. přidělil žalovanému nebytový prostor (resp. jeho část), a to místnost o výměře 66 m2 ...", a že "následně byla mezi OPBH P. a žalovaným uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu (na příslušném formuláři byly však vyplněny údaje týkající se nebytového prostoru předtím přiděleného)", zpochybnil v rámci dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. správnost skutkového závěru, že v řízení nebylo prokázáno ani přidělení místností nesloužících k bydlení rozhodnutím "tehdejšího ONV" (podle §196 odst. 1 obč. zák.) a ani uzavření dohody o odevzdání a převzetí těchto místností do užívání (ve smyslu §196 odst. 2 obč. zák.) "s tehdejším vlastníkem domu". Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. především napadl závěr, že právo nájmu k nebytovým prostorám mu vzniklo až na základě nájemní smlouvy ze dne 10. září 1990. Přinejmenším k části nebytového prostoru, tvořící samostatnou místnost, vzniklo na základě přidělovacího rozhodnutí ze dne 22. března 1989 a následné dohody o odevzdání a převzetí místnosti právo osobního užívání místnosti nesloužící k bydlení. Toto právo se transformovalo na právo nájmu nebytového prostoru a nebyl-li k výpovědi ze dne 20. května 1993 udělen předcházející souhlas ve smyslu §15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 116/1990 Sb."), je výpověď už z tohoto důvodu neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu §39 obč. zákoníku. Navíc je citovaná výpověď neplatná také pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zákoníku); zde žalovaný pro stručnost odkázal na právní závěr, který v tomto ohledu dovodil soud prvního stupně v rozsudku ze dne 25. února 1999, č. j. 10 C 70/96-80. Žalovaný nesouhlasí ani se závěrem, že výpověď ze dne 20. května 1993 byla způsobilá vyvolat právní následky s ní spojené, neboť se ve smyslu §45 odst. 1 obč. zákoníku dostala do jeho dispoziční sféry tím, že ji v bytě žalovaného převzala dne 28. května 1993 jeho manželka. Namítl totiž, že citované ustanovení otázku doručení výpovědi z nájmu neřeší. Má zato, že převzala-li výpověď z nájmu jeho manželka, která jej v tomto ohledu zastupovat nemohla, pak lze mít zato, že výpověď z nájmu mu dosud doručena nebyla. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby dovolání, které nemá zákonem předepsané náležitosti a bylo podáno, aniž byl dovolatel zastoupen advokátem, bylo odmítnuto. K doplňku dovolání v dalším vyjádření namítla, že na atelier nebylo vydáno rozhodnutí "o přidělení části půdy" a takové rozhodnutí bylo vydáno až dne 22. března 1989 ohledně další části půdy na sklad, a dodala, že protokol o převzetí této části je podepsán až dne 11. června 1990. Současně zdůraznila, že Magistrát h. m. P. udělil souhlas k výpovědi z nájmu dne 4. srpna 1998.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. října 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").
Námitce žalované, že dovolání by mělo být "odmítnuto" (proto, že nemá zákonem předepsané náležitosti a bylo podáno, aniž byl dovolatel zastoupen advokátem), nelze přisvědčit; dovolání je totiž projednáníschopné. Je tomu tak proto, že tzv. blanketové dovolání splňovalo obecné náležitosti podání, upravené v ustanovení §42 odst. 4 o.s.ř., a bylo z něj rovněž patrno, proti kterému rozhodnutí směřuje a v jakém rozsahu a z jakých důvodů (byly v něm uplatněny způsobilé dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.) se toto rozhodnutí napadá; dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) a je přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Nedostatek podmínky povinného advokátního zastoupení byl na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 14. prosince 1999, č. j. 10 C 70/96-101 (správně -106), odstraněn tím, že si dovolatel dodatečně zvolil advokáta, který již učiněné podání - ve smyslu citovaného usnesení - doplnil vlastním podáním, v němž uvedl dovolací návrh, uplatněné dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř. řádně obsahově konkretizoval a navíc uplatnil a také konkretizoval dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., k němuž dovolací soud v případě přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, byť nebyl v dovolání uplatněn.
Napadený rozsudek proto mohl být podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán v jeho měnícím výroku, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. (jejich existence nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává) a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Podle §157 odst. 2 o.s.ř., použitelného prostřednictvím ustanovení §211 o.s.ř. rovněž v odvolacím řízení, v odůvodnění rozsudku soud mimo jiné posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil.
V daném případě odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku, jde-li o řešení dovoláním zpochybněných otázek vzniku nájemního poměru žalovaného k nebytovým prostorám a nutnosti udělení předcházejícího souhlasu podle §15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. k výpovědi z nájmu, odkázal na právní závěry, přijaté ve vztahu k těmto otázkám "již v dříve vydaných usneseních, v nichž bylo rozhodováno o odvoláních ...". Lze pouze připomenout, že zmíněné závěry jsou obsaženy ve zrušujícím usnesení ze dne 3. prosince 1998, č. j. 29 Co 180/98-75. Jestliže odvolací soud tyto závěry, z nichž při posouzení věci vyšel, opětovně v odůvodnění napadeného rozsudku nerozváděl a bez dalšího na ně způsobem výše uvedeným (pro stručnost) odkázal, nastala - v důsledku uvedeného odkazu - situace, jakoby tyto závěry přijal v napadeném rozsudku; nedopustil se tedy žádného pochybení, natož vady, která mohla mít ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto ohledu srozumitelné, je objektivně pochopitelné a - ve spojení se závěry, které byly odvolacím soudem ohledně těchto otázek přijaty v usnesení ze dne 3. prosince 1998, č. j. 29 Co 180/98-75, na něž bylo odkázáno - vyhovuje rovněž výše zmíněnému požadavku na odůvodnění rozsudku, obsaženému v ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že v dovolání zmíněné okolnosti nejsou způsobilé dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. naplnit. Řízení je však přesto postiženo vadou ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti, i když v dovolání uplatněna nebyla, neboť dovolání - byť z jiných důvodů - bylo podáno v dovolací lhůtě legitimovaným subjektem a je přípustné.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. 26 Cdo 732/98, uveřejněného pod č. 35 v sešitě č. 6 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou procesními povinnostmi, o kterých je soud povinen, je-li to třeba, účastníka řízení poučit (§5 o.s.ř.). To platí i tehdy, jestliže žalovaný uvádí, že na něj přešlo právo nájmu bytu, avšak netvrdí všechny rozhodné skutečnosti potřebné pro posouzení důvodnosti jeho procesní obrany. Tvrdí-li žalovaný v rámci této obrany, že nemá vlastní byt, je na žalobci, aby prokázal opak. V této souvislosti nelze pominout ani právní názor přijatý již v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, uveřejněném pod č. 14 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, totiž právní názor, že podle §5 o.s.ř. je soud povinen poučit účastníky řízení zejména o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy ... a jak je třeba splnit procesní povinnosti ze zákona nebo z rozhodnutí soudu.
V dané věci žalovaný již ve své účastnické výpovědi, učiněné při jednání u soudu prvního stupně dne 23. července 1997, tvrdil, že "dostal veškerá rozhodnutí potřebná k užívání prostor, jak starých tak nových", že po kolaudaci vybudovaného atelieru "byla uzavřena dohoda o užívání tohoto atelieru", že na další prostory, vybudované v roce 1989, "nebyla uzavírána žádná další dohoda" a že "uzavíral dohodu o užívání bytových a nebytových prostor s bytovým podnikem jak na původní prostory, tak na nové" (navíc při jednání dne 19. listopadu 1997 vyjádřil přesvědčení, "že se jedná o chráněný nájem vzhledem k tomu, že užívání těchto nebytových prostor vzniklo ještě před účinností zákona o nájmu nebytových prostor ..."). Byť uvedená tvrzení jsou zčásti rozporná, nelze v těchto souvislostech přehlédnout, že byla žalovaným přednesena, čímž si ve vztahu k právně významným skutečnostem splnil povinnost tvrzení, avšak nikoli již povinnost důkazní. Přesto, že žalovaný uvedená tvrzení ničím neprokazoval, soud prvního stupně jej o jeho důkazní povinnosti jako povinnosti procesní ve smyslu §5 o.s.ř. nepoučil a odvolací soud uvedenou vadu řízení v průběhu odvolacího řízení neodstranil. Z uvedeného - po zohlednění závěrů přijatých ve shora citovaných rozhodnutích dovolacího soudu - vyplývá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.).
Další dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Soudy obou stupňů vzaly mimo jiné správně za zjištěno, že k žádosti žalovaného o úpravu části nebytových prostor v předmětném domě na pracovnu Obvodní národní výbor v P., odbor bytového hospodářství rozhodnutím ze dne 14. května 1980 vydal žalovanému příslib, že po vlastním nákladem provedených stavebních úpravách mu bude část podkroví předmětného domu asi 40 m2 přidělena na pracovnu. Poté zjistily, že na základě stavebního povolení ze dne 13. dubna 1981 byla žalovanému povolena přestavba části podkroví v předmětném domě na atelier a že dne 2. prosince 1987 vydal Obvodní národní výbor v P. kolaudační rozhodnutí pro přístavbu části podkroví v předmětném domě na atelier. Následně zjistily, že rozhodnutím Obvodního národního výboru v P., odboru bytového hospodářství ze dne 22. února 1989 byla žalovanému s odkazem na ustanovení §196 odst. 1 obč. zák. přidělena část půdy asi 66 m2 v předmětném domě na rozšíření stávajícího atelieru, že rozhodnutím Obvodního národního výboru v P. ze dne 3. března 1989 byla schválena změna užívání půdy v předmětném domě v rozsahu asi 66 m2 na sklad rozšiřující stávající atelier, a že dne 6. března 1989 vzal odbor výstavby Obvodního národního výboru v P. na vědomí ohlášení stavebních úprav, spočívajících ve zřízení příčky a 3 střešních oken ve skladu v půdním prostoru předmětného domu. Jejich skutkový závěr, že v řízení nebylo prokázáno přidělení místností nesloužících k bydlení žalovanému rozhodnutím "tehdejšího ONV" (podle §196 odst. 1 obč. zák.), však nelze pokládat za správný, neboť při hodnocení zmíněných důkazů pominuly rozhodnutí bývalého Obvodního národního výboru v P., odboru bytového hospodářství ze dne 22. února (resp. března, jak tvrdí dovolatel) 1989, resp. alespoň nevysvětlily, z jakého důvodu nelze toto rozhodnutí pokládat za rozhodnutí o přidělení místnosti nesloužící k bydlení ve smyslu §196 odst. 1 obč. zák. Lze uzavřít, že při přijetí uvedeného skutkového závěru se s daným zjištěním nijak nevypořádaly. Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. tak byl uplatněn důvodně.
Za této situace nemůže obstát ani právní posouzení věci, které se v otázce vzniku práva nájmu žalovaného k nebytovým prostorám o uvedený skutkový závěr opírá. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil rovněž toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
V dalším řízení soud nepřehlédne, že předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání místností nesloužících k bydlení na právo nájmu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 obč. zákoníku je, že takovéto právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo - existovalo (uvedený závěr, byť ve vztahu k transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu §871 odst. 1 obč. zák., byl přijat v rozsudcích Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněných pod č. 25 a 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97, uveřejněném pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 téhož časopisu). Uvedený závěr, byť rovněž ve vztahu k transformaci práva osobního užívání bytu na právo nájmu, lze dovodit též z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 8/92, uveřejněného pod č. 27 v sešitě č. 3 - 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 22. března 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93, uveřejněného pod č. 9 ve svazku č. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Vznik tohoto práva je nutno posoudit podle dosavadních předpisů (§868 obč. zákoníku), tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před 1. květnem 1990, kdy bylo ustanovení §196 a §197 občanského zákoníku zrušeno zákonem č. 116/1990 Sb. - dále opět jen "obč. zák.". Jak vyplývá z ustanovení §196 odst. 1 obč. zák., nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí místnosti nesloužící k bydlení do užívání, na jejímž základě vznikalo ve smyslu §196 odst. 2 obč. zák. právo užívat místnost nesloužící k bydlení, bylo rozhodnutí o přidělení místnosti ... vydané místním národním výborem nebo jiná skutečnost stanovená tímto zákonem (o tu v dané věci nejde). Právní skutečností, působící vznik práva užívat místnost nesloužící k bydlení, sice byla dohoda o odevzdání a převzetí místnosti do užívání, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí místního národního výboru o přidělení místnosti nesloužící k bydlení.
Jelikož podle §196 odst. 1 obč. zák. podléhaly místnosti nesloužící k bydlení stejnému právnímu režimu, tedy přidělovacímu režimu, jako byty, bylo rozhodnutí místního národního výboru o přidělení místnosti nesloužící k bydlení - podobně jako rozhodnutí o přidělení bytu - rozhodnutím vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.).
Při posuzování otázky určitosti výpovědi ze dne 20. května 1993 soud neopomene, že jde-li o neplatnost výpovědi z nájmu bytu pro neurčité vymezení výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku, soudní praxe se ujednotila tak, že pronajímatel nemusí ve výpovědi, opírající se o ustanovení §711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku, přesně specifikovat dobu, po kterou nájemce neplatil nájemné (nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu), a výši dluhu, který z tohoto titulu vznikl. Uvedený právní závěr lze využít rovněž při posouzení otázky určitosti výpovědi z nájmu nebytových prostor. Požadavku určitosti výpovědi neodporuje, je-li v ní uplatněný výpovědní důvod vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 21. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 521/99, a 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99. K výpovědi může ovšem soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o skutečnostech, jimiž je výpověď (obsažená v daném případě v žalobě) odůvodněna, rovněž prokáže - ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, a z 24. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková