ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.657.2000.1
sp. zn. 26 Cdo 657/2000
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobců A) P. J., B) K. J., a C) Městské části P., proti žalované M. K., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 51/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 1999, č. j. 13 Co 154/99-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. dubna 1999, č. j. 13 Co 154/99-50, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně) ze dne 25. ledna 1999, č. j. 20 C 51/98-36, potvrdil ve výroku o zamítnutí žaloby, aby žalované bylo uloženo vyklidit a vyklizený žalobcům odevzdat „byt č. 4 o pokoji a kuchyni s příslušenstvím ve 2. podlaží domu čp. 401 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a změnil ve výroku o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a nevyhověl návrhu žalobců na vyslovení přípustnosti dovolání.
Na základě učiněných zjištění soudy obou stupňů posoudily žalobu na vyklizení předmětného bytu jako neopodstatněnou, když dovodily, že na žalovanou přešlo podle §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené s účinností od 1. června 1996 zákonem č. 94/1996 Sb. (dále jen „obč. zák.“), smrtí její babičky právo nájmu k předmětnému bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ a §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.”). Odvolacímu soudu především vytkli, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, aniž vyhověl jejich návrhu na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu České republiky za účelem zrušení ustanovení §706 obč. zák. pro jeho „rozpor s Listinou základních práv a svobod“. Přitom na neústavnost citovaného ustanovení usoudili proto, že „v důsledku přechodu práva nájmu vlastník nemůže volně rozhodovat o tom, s kým uzavře nájemní smlouvu, což představuje vážný zásah do jeho vlastnických práv ... následně se zamezuje skutečnému trhu s byty ... vytváří se umělý nedostatek bytů ...“. Následně namítli, že jím byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem tím, že „opakovaně jím bylo znemožněno uplatnit svá práva účastníků řízení, t.j. navrhovat důkazy, ... klást otázky navrženým svědkům při jejich výslechu, příp. při doplňujícím výslechu“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Především v něm namítla, že žalobci navrhovali řadu důkazů, které byly provedeny. To, že někteří svědci se k jednání nedostavili, popřípadě odmítli převzít předvolání k jednání, nelze klást k její tíži. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.; institut přechodu práva nájmu bytu je podle názoru žalované „jeden ze základních atributů nájemního vztahu“.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. dubna 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen “o.s.ř.”).
Dovolání bylo sice podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.), včas a subjekty k tomu oprávněnými, tj. účastníky řízení (žalobci) řádně zastoupenými advokáty (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.), avšak není v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže odvolací soud svým rozsudkem v zamítavém výroku o věci samé potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští občanský soudní řád dovolání v první řadě tehdy, jestliže jeho rozhodnutí je v důsledku postižení vadami uvedenými v §237 odst. 1 o.s.ř. zmatečné, a dále jen za podmínek upravených v ustanoveních §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř.
O žádný z případů přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ a §239 odst. 1 o.s.ř. v daném případě nejde. Odvolací soud potvrdil - ve výše specifikované části - rozsudek soudu prvního stupně, jemuž nepředcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, jak to pro účely založení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. normuje toto ustanovení, a přitom proti potvrzujícímu výroku svého rozsudku dovolání ve smyslu §239 odst. 1 o.s.ř. nepřipustil.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání z pohledu ustanovení §239 odst. 2 a §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř., když vady podle §237 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/, e/, a g/ o.s.ř. žalobci nenamítají a z obsahu spisu zjištěny nebyly; ostatně dovolatelé přípustnost svého dovolání o citovaná ustanovení opřeli.
Podle §239 odst. 2 o.s.ř. nevyhoví - li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tedy je (za splnění v něm uvedených podmínek) závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu (popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Dovolání může být podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, a stejně tak existence vad podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázky zásadního významu. Přitom právním posouzením je činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje-li ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis nebo zda správně použitý právní předpis byl rovněž správně vyložen či zda ze skutečností najisto postavených učinil soud správné právní závěry.
V napadeném rozhodnutí odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - posoudil nárok na vyklizení bytu jako neopodstatněný, neboť vyslovil právní názor, že žalovaná je v důsledku přechodu práva nájmu bytu (§706 odst. 1 věta první obč. zák.) nájemkyní předmětného bytu.
Dovolatelé - s přihlédnutím k obsahu dovolání - odvolacímu soudu vytýkají, že nevyhověl jejich návrhu na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu České republiky za účelem zrušení ustanovení §706 obč. zák. pro jeho „rozpor s Listinou základních práv a svobod“. Dovolání tak nezpochybňuje správnost určení právní normy (§706 odst. 1 věta první obč. zák.), podle níž byl skutkový stav posouzen, a odvolacímu soudu nevytýká ani její nesprávný výklad; v dovolání se ani nenamítá, že ze skutečností najisto postavených byly učiněny nesprávné právní závěry (závěry podle §706 odst. 1 věty první obč. zák.). Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že uvedená dovolací výtka není zpochybněním správnosti právního posouzení věci, nýbrž jde o námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; v dovolání tak byl ve skutečnosti uplatněn dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. Na jiném místě tohoto rozhodnutí je však již uvedeno, že vady ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají a přitom je lze přezkoumávat pouze v případě přípustného dovolání.
Proto je na místě zabývat se přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.; přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení totiž umožňuje přezkum rozhodnutí odvolacího soudu rovněž z pohledu vad ve smyslu §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu - tedy i proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu - jestliže řízení a rozhodnutí trpí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvodnost) dovolání, která není založena již tím, že dovolatel existenci vad v dovolání tvrdí, ale teprve tehdy, je-li řízení takovými vadami skutečně postiženo, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. zkoumá - pokud je dovolání podáno včas a osobami k tomu legitimovanými - z úřední povinnosti bez zřetele na to, zda se jich účastník výslovně dovolává.
Podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.), přičemž není rozhodné, zda byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv při rozhodování. Naproti tomu nelze považovat za odnětí možnosti jednat před soudem takový postup soudu, který odpovídá občanskému soudnímu řádu. Přitom k vadě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla - li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli.
Odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. spatřují dovolatelé v tom, že „opakovaně jim bylo znemožněno uplatnit svá práva účastníků řízení, t.j. navrhovat důkazy, ... klást otázky navrženým svědkům při jejich výslechu, příp. při doplňujícím výslechu“.
Námitka, že žalobcům bylo znemožněno navrhovat důkazy, neobstojí. Z obsahu spisu totiž vyplývá, že například při jednání u soudu prvního stupně dne 12. října 1998 navrhli výslech svědkyň M. V., B. B. a A. A., dále navrhli vyžádání zprávy ze školy, kterou navštěvovala žalovaná, zpráv od zaměstnavatelů rodičů žalované a zprávy z nemocnice. Další návrhy na doplnění dokazování přednesli (popřípadě opakovali) u jednání soudu prvního stupně 16. listopadu 1998, 30. listopadu 1998, 21. prosince 1998 a 25. ledna 1999 a stejně tak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Z toho vyplývá, že žalobcům bylo umožněno navrhovat příslušné důkazy.
Námitku, že jim bylo znemožněno vyjadřovat se k provedeným důkazům (resp. klást otázky vyslýchaným svědkům), lze vyvrátit poukazem na obsah jednotlivých protokolů o jednání u soudu prvního stupně (odvolací soud dokazování neprováděl). Z nich totiž vyplývá, že dovolatelé se k jednotlivým důkazům vyjadřovali, resp. kladli otázky vyslýchaným svědkům.
V okolnosti, že v řízení nebyli vyslechnuti k důkazu někteří ze svědků, jejichž výslech žalobci navrhli, resp. že nebyly provedeny další jimi navržené důkazy, naplnění vady řízení podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. spatřovat nelze, neboť občanský soudní řád - na rozdíl od práva vyjádřit se k věci a práva (i procesní povinnosti) navrhovat důkazy k prokázání rozhodných skutečností - neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou v řízení provedeny, totiž rozhoduje ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř., použitelného rovněž v odvolacím řízení (srov. §211 o.s.ř.), soud a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. Případné pochybení soudu v tomto směru lze vytýkat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241 odst. 3 písm. b/ nebo c/ o.s.ř., jejichž naplnění však přípustnost dovolání nezakládá. Dovolání tak nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. dovolání odmítl pro nepřípustnost.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. za situace, kdy žalobci (dovolatelé) zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, a žalované vznikly náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Přitom odměna za sepis zmíněného vyjádření byla stanovena podle dosavadních právních předpisů (vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.), neboť dovolací řízení bylo zahájeno podáním dovolání dne 12. listopadu 1999, tj. před účinností zákona č. 30/2000 Sb. – část dvanáctá /Přechodná a závěrečná ustanovení/, hlava první /Přechodná ustanovení k části první/, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 500,- Kč (§9 odst. 1 ve spojení s §7 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.) a z náhrady hotových výdajů v částce 75,- Kč, tj. z režijního paušálu podle §13 odst. 1 a 3 citované vyhlášky.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. září 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu