ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.685.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 685/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce A. V., proti žalovaným 1. H. K. a 2. S. K., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 55/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2000, č.j. 17 Co 193/2000 - 50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 9. 12. 1999, č.j. 4 C 55/99 - 32, zavázal oba žalované vyklidit byt č. 16, I. kategorie, o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím, ve 4. podlaží v domě č. p. 568, P. (dále též jen „předmětný byt\" nebo „byt\"), a vyklizený jej předat žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným současně uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že současným nájemcem předmětného bytu je žalobce A. V., že dřívějším nájemcem bytu byl dědeček 1. žalovaného H. K. starší (dále též „dřívější nájemce\"), který zemřel 8. 4. 1998, a že žalovaní neprokázali, že by v den smrti H. K. staršího s ním žili ve společné domácnosti. Soud prvního stupně tedy dovodil, že na žalované nepřešlo právo nájmu bytu (§706 odst. 1 obč. zák.), a že se žalobce důvodně domáhá ochrany svého práva podle §126 obč. zák., dožaduje-li se proti žalovaným vyklizení předmětného bytu.
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2000, č.j. 17 Co 193/2000 - 50, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku ve věci samé\" potvrdil, změnil výrok o nákladech prvostupňového řízení, zavázal oba žalované nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení, a zamítl návrh žalovaných na připuštění dovolání „v této právní věci\". Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně „provedl dokazování v potřebném rozsahu a dospěl rovněž ke správnému závěru, že provedení dalších žalovanými navrhovaných důkazů je nadbytečné, neboť provedenými důkazy byl dostatečně zjištěn skutkový stav\". Ztotožnil se s právním názorem obvodního soudu o existenci aktivní legitimace žalobce v tomto sporu a podrobně vyložil, proč považuje za správný skutkový závěr tohoto soudu o tom, že žalovaní nežili v době smrti dřívějšího nájemce předmětného bytu s tímto nájemcem ve společné domácnosti, když - také na základě zjištění ze spisu sp. zn. 14 C 362/94 Obvodního soudu pro Prahu 7 - vzal za prokázáno, že dřívější nájemce vedl proti žalovaným spor o vyklizení bytu, v němž byl před soudem prvého stupně úspěšný (rozsudek obvodního soudu byl zrušen a řízení zastaveno proto, že H. K. starší v průběhu odvolacího řízení zemřel). Městský soud zdůraznil nedostatek vůle dřívějšího nájemce k soužití se žalovanými a okolnost, že „vůle obou žalovaných po dalším soužití s dědečkem zde nepostačí, jestliže totožná vůle nebyla i na straně nájemce\". Na základě skutkových zjištění učiněných obvodním soudem pak odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - uzavřel, že žalovaní nesplnili základní podmínku pro přechod práva nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák., a že pokud předmětný byt užívají, činí tak bez právního důvodu. Odvolací soud zdůvodnil, proč - opět ve shodě se závěry obvodního soudu - považuje za nadbytečné další dokazování (výslechy navržených svědků, popř. důkazy směřující k odstranění rozporů v listinných důkazech). V této souvislosti zdůraznil, že 1. žalovaný sám potvrdil, že v době smrti dřívějšího nájemce a „poměrně dlouho před ní\" H. K. starší žalovaným toto soužití znemožnil, a ke dni jeho smrti tedy neexistovalo, ačkoliv žalovaní měli v předmětném bytě některé své věci. Výrok, kterým městský soud zamítl návrh na připuštění dovolání, odůvodnil tím, že žalovaní „nepředestřeli soudu žádnou zásadní právní otázku, která by měla být v rámci dovolacího řízení řešena\", a že odvolací soud sám neshledal při posouzení této právní věci žádný zásadní problém, který by dosud nebyl řešen soudní praxí.
Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost odůvodnili odkazem na ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. Vytkli soudu, že rozhodl, aniž provedl důkazy navržené žalovanými, ačkoliv tyto důkazy „mají pro posouzení věci zásadní význam\". Dovolatelům tak bylo odepřeno prokázat podstatné skutečnosti mající zásadní význam pro rozhodnutí soudu a byli tím „zásadním způsobem zkráceni ve svých právech účastníků řízení\". Za „samostatný důvod pro dovolání\" označili skutečnost, že žalobce svémocně znemožnil žalovaným výběr pošty, což mělo za následek, že žalovaní včas nedoložili Obvodnímu úřadu Městské části P. podklady potřebné pro to, aby jim tento úřad vydal osvědčení o přechodu práva nájmu k předmětnému bytu. Dovolatelé také namítali, že v usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 8. 1999, č.j. 58 Co 450/99 - 24, jímž bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení, byl vyjádřen „právní názor\" - podle dovolatelů nesprávný - odkazující na dostatek důkazů a zdůrazňující existenci dřívějšího sporu žalovaných s dřívějším uživatelem bytu. V další části dovolání pak dovolatelé uvedli argumenty, které sami označili jako „nikoli právní důvody\" (šlo zejména o popis jejich osobních, zdravotních a sociálních poměrů a okolností týkajících se zmíněného soudního sporu s dřívějším nájemcem). Vycházejíce z uvedených důvodů navrhli dovolatelé, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a nepostrádá znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. Uplatněné argumenty nepodřadili dovolatelé žádnému z dovolacích důvodů, jejichž taxativní výčet je uveden v §241 odst. 3 písm. a/ až d/ o. s. ř.
Nejvyšší soud se především zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání založená ustanoveními §237 odst. 1, §238 odst. 1 písm. b/ a §239 o. s. ř.
Vady řízení uvedené formou taxativního výčtu v §237 odst. 1 o. s. ř., které pro svou závažnost působí zmatečnost, a k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolatelé výslovně neuplatňují a z obsahu spisu se jejich existence nepodává. Pokud snad žalovaní svým tvrzením, že byli zásadním způsobem zkráceni ve svých právech tím, že soud neprovedl další jimi navrhované důkazy, hodlali namítat, že jim byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (§237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.), není taková námitka opodstatněná. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný potud, že dovolateli tvrzená vada je způsobilá zatížit řízení toliko tzv. jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř. a např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1997, pod poř. č. 58), a ke které by soud mohl přihlédnout jen u přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Podle ustanovení §120 odst. 1 o. s. ř. je věcí soudu, aby rozhodl, které z navrhovaných důkazů provede, a které nikoliv. Jestliže soud důkazy navrhované účastníky neprovedl (a v souladu s ustanovením §157 odst. 2, §211 o. s. ř. vyložil důvody takového postupu), možnost jednat před soudem tím účastníkům neodňal a řízení tedy vadou podřaditelnou §237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. postiženo není.
Přípustnost dovolání neplyne ani z §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť není naplněn předpoklad v něm uvedený: rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 12. 1999, potvrzený napadeným odvolacím rozsudkem, byl prvním rozsudkem, jímž obvodní soud o žalobě rozhodl (nešlo tedy o nové a v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu obsahově odlišné rozhodnutí po předchozí kasaci původního rozsudku).
Podle §239 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu. Odvolací soud ale přípustnost dovolání nevyslovil (naopak nevyhověl návrhu žalovaných na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku), takže ani aplikace tohoto procesního ustanovení v úvahu nepřichází.
Zbývá tak ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu spisu se podává, že žalovaní takový procesní návrh neučinili ani ve svém odvolání, ani v jeho doplnění (zdůvodnění), avšak u odvolacího jednání dne 27. 6. 2000 (protokol na č.l. 47 - 48) pro případ, že by odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, navrhli prostřednictvím své právní zástupkyně, aby „žalovaným bylo umožněno dovolání jako mimořádný opravný prostředek\" (v citovaném přednesu především zpochybnili správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně, požadovali, aby byl jeho rozsudek změněn a žaloba na vyklizení předmětného bytu byla zamítnuta, popř. aby byl uvedený rozsudek zrušen a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení).
Z toho, že přípustnost dovolání je spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že dovolacímu přezkumu se otevírají pouze otázky právní (nikoli tedy otázky skutkové). Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (naopak dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř., t.j. tvrzení, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, zde uplatnit nelze). Nesprávným právním posouzením ve smyslu §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. je omyl soudu při aplikaci práva, tedy stav, kdy skutková zjištění učiněná soudem jsou posouzena podle nesprávného právního předpisu, nebo je sice aplikován správný právní předpis, ale soud jej nesprávně vyloží.
Jestliže §239 odst. 2 o. s. ř. předpokládá, že odvolací soud nevyhověl návrhu účastníka, aby dovolání bylo připuštěno, může jít jen o takový důvod (z hlediska jeho věcného vymezení), jenž vystihuje právě ty otázky, které odvolací soud - oproti návrhu účastníka - neshledal právně významnými. Navrhl-li však účastník, aby dovolání bylo připuštěno, aniž tyto otázky (v úplném výčtu) konkretizoval, je třeba vycházet z toho, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl ohledně všech právních otázek, na jejichž řešení své rozhodnutí založil. Těmito otázkami pak jsou objektivně určeny hranice možného dovolacího přezkumu. Dovolací soud je ovšem podle §242 odst. 3 o. s.. ř. - s výjimkou vad v tomto ustanovení uvedených - vázán uplatněným dovolacím důvodem; proto se mohou tyto právní otázky stát skutečným předmětem dovolacího přezkumu pouze tehdy, napadl-li dovolatel jejich posouzení odvolacím soudem (zpochybnil-li v dovolání ta řešení, která ve vztahu k nim odvolací soud přijal).
K posouzení konkrétního dovolání jakožto přípustného je konečně zapotřebí, aby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu - právě pro otázky objektivně otevřené přezkumu, jejichž řešení současně dovolatel skutečně zpochybnil - je rozsudkem ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. po právní stránce zásadně významným; v opačném případě (neučiní-li dovolací soud tento závěr), dovolání přípustné není a musí být bez věcného projednání odmítnuto (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Pro závěr o existenci „zásadního významu po právní stránce\" podle §239 odst. 2 o. s. ř. přitom nepostačí, že daná otázka má zásadní význam pro rozhodnutí v konkrétní věci; je nezbytné, aby posouzení určité právní otázky mělo obecnější přesah - musí jít o řešení právní otázky, jež je významná pro posouzení jiných (obdobných) právních poměrů, a může mít proto vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případech, jde-li o právní otázku doposud judikaturou vyšších soudů neřešenou nebo otázku, jejíž řešení není jednotné nebo tehdy, posoudil-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit 9/99, pod poř. č. 94).
Závěr, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku je podle §239 odst. 2 o. s. ř. přípustné, se tedy odvíjí od procesního návrhu účastníka, jemuž odvolací soud nevyhověl, závisí rovněž na obsahu podaného dovolání (na konkrétním vymezení uplatněných dovolacích důvodů), a konečně je určen úsudkem dovolacího soudu o tom, že těmito důvody dotčené (konkrétní) právní otázky mají výše uvedené znaky zásadní významnosti z hlediska právního. Teprve naplnění všech uvedených procesních skutečností ve svém souhrnu je předpokladem přípustnosti dovolání.
Tento předpoklad ale nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit příznivě v poměrech dovolatele proto, že v řízení o dovolání, jehož přípustnost má být opřena pouze o ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., není dovoleno, aby dovolací soud vycházel z jiných skutkových zjištění než z těch, jaká učinil odvolací soud. Jak již bylo uvedeno, převzal v souzené věci odvolací soud jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaní v době smrti H. K. staršího (dědečka 1. žalovaného), nežili s tímto dřívějším nájemcem ve společné domácnosti, protože zde nebyla nájemcova vůle v takovém společenství se žalovanými setrvávat. Dovolatelé přitom nezpochybňují to, že odvolací soud posoudil skutkový stav podle §706 odst. 1 obč. zák., stejně tak nenapadají jeho výklad této hmotněprávní normy. Napadají totiž správnost skutkových zjištění odvolacího soudu (která však předmětem dovolacího přezkumu v dané věci býti nemohou); namítají-li, že měly být provedeny i další důkazy, na jejichž základě by bylo možno učinit skutková zjištění odlišná (pro ně příznivá), uplatňují nanejvýš dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř., tedy takový důvod, k němuž lze - jak již bylo dříve uvedeno - přihlédnout toliko u přípustného dovolání.
Za tohoto stavu nelze dovolatelům přisvědčit v jejich názoru, že jsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. (dovolatelé neučinili předmětem dovolacího přezkumu žádnou právní otázku, tím méně pak otázku zásadního právního významu); zároveň - jak již bylo vysvětleno - přípustnost jejich dovolání neplyne ze žádného jiného procesního ustanovení, jež přichází v úvahu. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musel toto dovolání odmítnout.
Dovolatelé nesou procesní zavinění na tom, že jejich dovolání bylo odmítnuto, žalobci ale v tomto stadiu řízení nevznikly žádné prokazatelné výlohy, na jejichž náhradu by jinak měl právo podle §243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 2 věty prvé (per analogiam) o. s. ř. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu