ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.724.2000.1
ROZSUDEK
26 Cdo 724/2000
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobkyně V. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. s., s.p. Ž., zastoupenému advokátem, o určení oprávněné osoby k uplatnění nároku na vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 174/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne 3.12.1999, čj. 11 Co 637/98 – 127, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 575 Kč k rukám jejího právního zástupce JUDr. O. M. do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 29.4.1998, čj. 9 C 174/93-67, jímž bylo určeno, že žalobkyně je oprávněna k uplatnění nároku u pozemkového úřadu na vydání nemovitostí, a to vily vedené podle pozemkové knihy jako čp. 26 a dle evidence nemovitostí čp. 19, na stavební parcele č. 37, a zahrady číslo parcely 38/1 v katastrálním území S. Odvolací soud se ztotožnil jak se závěry o skutkových zjištěních, tak i s právními závěry soudu prvního stupně, opírajícími se o ustanovení §4a a §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), že žalovaný povinnou osobou ve smyslu §5 odst. 1 tohoto zákona. Odvolací soud doplnil dokazování a dospěl, stejně jako okresní soud, k závěru, že právní předchůdci žalobkyně, tj. její rodiče, získali příděl č. 13 , podle něhož jim byla přidělena usedlost čp. 19 o výměře asi 13 ha. Součástí tohoto přídělu byly i parcely č. 37 a 38/1, přitom na parcele č. 37 stála obytná vila, označená čp. 19, kterou rodiče žalobkyně obývali a drželi ji jako vlastnictví, a to nejen z titulu národní správy otce žalobkyně, ale i později z titulu přídělu. Zápisové řízení ohledně této vily nebylo důsledně realizováno. Z toho odvolací soud dovodil, že v dané věci jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení §4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě, tedy že právní předchůdci žalobkyně měli sporný majetek v držbě, a doklad o vlastnictví nemůže žalobkyně předložit, neboť zápisové řízení nebylo realizováno. Konstatoval přitom, že splnění dalších předpokladů, vyžadovaných zákonem o půdě, je mezi účastníky nesporné. Vzhledem k tomu, že odvolací soud považuje otázku, zda ve věci je splněna podmínka ustanovení
§4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě, týkající se realizace zápisového řízení, za otázku po právní stránce zásadního významu, připustil proti svému rozsudku dovolání.
Rozsudek odvolací soudu, který nabyl právní moci dne 11.2.2000, napadl žalovaný včas podaným dovoláním, v němž se domáhá jeho přezkumu, a to nejen otázky realizace zápisového práva, jak bylo vymezeno odvolacím soudem, ale i dalších otázek, týkajících se skutkových zjištění i právního posouzení věci. Poukazuje na přídělovou listinu N. p. f. ze dne 28.5.1948, čj. K 425/48-I a výpis z knihovní vložky č. 148 pozemkové knihy katastrální území S., z nichž dle jeho názoru vyplývá, že příděl byl právním předchůdcům žalobkyně zapsán. Podle přesvědčení žalovaného tedy došlo k intabulaci podle ustanovení §431 tehdy platného obecného zákoníku občanského. Na tom dle jeho názoru nemůže nic změnit ani skutečnost, že zápis byl proveden do tzv. volné knihovní vložky bez konkrétního vyznačení parcelních čísel pozemků či čísel popisných budov. Dovolatel dále poukazuje, a to především z hlediska posouzení držby předmětných nemovitostí, na skutečnost, že zápis do pozemkové knihy byl proveden až poté, co došlo k odnětí přídělu právním předchůdcům žalobkyně. V této souvislosti žalovaný upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.10.1998, sp.zn. Cdon 1559/96, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí soudů ČR 3 pod č. 101/99, podle něhož držba majetku, jehož se uplatněný nárok týká, a která je prvním předpokladem pro uznání nároku podle
§4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě, musela existovat v okamžiku, kdy došlo k přechodu majetku na stát nebo na jinou právnickou osobu. V daném případě však byl odňatý příděl vlastnicky vložen do pozemkové knihy pro československý stát v době, kdy již přídělci nevykonávali držbu. Dovolatel nakonec dodává, že z důkazů založených ve spisu nelze zjistit, že by předmětem přídělového řízení pro právní předchůdce žalobkyně byla budova čp. 26 se stavební parcelou č. 37 a zahrada č. 38/1 v katastrálním území S., a pokud tuto skutečnost oba soudy konstatují, pak žalovaný namítá, že tato skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Navrhuje tedy zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně podala písemné vyjádření k dovolání, v němž především vyjadřuje názor, že žalovaný ve svém dovolání nepřípustně rozšířil dovolací důvody nad rámec stanovený rozhodnutím odvolacího soudu. Dále namítá, že dovolatel ani nespecifikuje důkazy, ze kterých učinily oba soudy nesprávná zjištění i nesprávná právní posouzení. Poukazuje na to, že nad rámec dovolacích důvodů se může dovolací soud zabývat pouze vadami řízení ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř., což na daný případ nedopadá. Pokud jde o otázku realizace zápisového řízení v dané věci, žalobkyně naopak z důkazů zmíněných žalovaným usuzuje, že zápisové řízení zůstalo nedokončené, protože list A vložky pozemkové knihy, jehož zápis měl zásadní význam pro otázky vlastnictví určité parcely či stavby, zůstal nevyplněný. Tento stav zápisu odpovídá, podle přesvědčení žalobkyně, ustanovení §4a odst. 3 písm. c) zákona o půdě. Žalobkyně odmítá i posouzení otázky držby nemovitostí ve vztahu k zápisu odnětí přídělu do pozemkové knihy, neboť i tato otázka překračuje rámec přípustnosti dovolání, jak jej formuloval odvolací soud. Žalobkyně však přesto vyjadřuje názor, že žalovaný směšuje dva instituty, totiž zápis do pozemkové knihy a držbu; přitom neexistence zápisu nebrání výkonu držby, a nadto u přídělů nebyl zápis do pozemkové knihy obligatorní a držba tedy byla vykonávána bez ohledu na zápisy. Žalobkyně považuje tvrzení žalovaného o tom, že došlo k přechodu daného majetku na stát v souvislosti se zápisem do pozemkové knihy v r. 1951, jakož i uvedenou interpretaci rozhodnutí Nejvyššího soudu za nesprávné, a navrhuje zamítnutí dovolání.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000, kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů , a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen " o.s.ř.").
Dovolací soud konstatoval, že jsou dány podmínky pro věcné posouzení dovolání, které je přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř., když vady řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly zjištěny ani namítány. Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. dovolatel neuplatnil, a navíc dle názoru dovolacího soudu nepřichází v úvahu, protože dovolací důvody uplatněné dovolatelem nad rámec problematiky vytýčené dovolacím soudem, tj. otázky následného zápisu vlastnictví do pozemkové knihy z 25.6.1951, svědčícího státu, nemají pro posouzení věci zásadní právní význam. V dovolání se uplatňují dovolací důvody podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., a dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v §241 odst. 2 o.s.ř. Dovolacím důvodem podle ustanovení §241 odst.3 písm.c) o.s.ř. (totiž tvrzením, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování), se dovolací soud nemohl zabývat. Jestliže totiž je dovolání přípustné jen na základě ustanovení 239 o.s.ř., lze v dovolacím řízení přezkoumávat pouze právní závěry odvolacího soudu, nikoli jeho skutková zjištění. Rozsudek odvolacího soudu proto dovolací soud přezkoumal v mezích dovolacích důvodů, týkajících se právního posouzení věci odvolacím soudem, nikoli jeho skutkového zjištění, že předmětný obytný dům byl v držbě a následně byl součástí přídělu podle dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb. právním předchůdcům žalobkyně.
Odvolací soud v dané věci považoval za otázku zásadního právního významu výklad ustanovení §4a odst.1 písm.a) zákona o půdě z hlediska " realizace zápisového řízení". Podle tohoto ustanovení soud rozhodne o postavení žalobce jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení druhé části zákona o půdě v případě, že žalobce (domnělá oprávněná osoba) nebo jeho právní předchůdce měli nemovitosti v držbě, a doklad o vlastnictví nemohou předložit mj. proto, že nebylo realizováno zápisové řízení. Dovolací soud souhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že tato skutková podstata je naplněna i v případě, kdy zápisové řízení nebylo provedeno dostatečně jasným způsobem, takže bylo nutno prokázat, co bylo předmětem držby, a v daném případě i předmětem přídělu. Jestliže měl odvolací soud za prokázáno, že obytná část zemědělské usedlosti, přidělená právním předchůdcům žalobkyně, tvořila součást tohoto přídělu, a přitom nebylo jejich vlastnické právo k takto přidělené obytné budově v pozemkové knize zapsáno, považuje dovolací soud jeho výklad ustanovení §4 odst. 1 písm.c) zákona o půdě za správný.
Dovolatel poukazuje dále na okolnost, že "zápis do pozemkové knihy byl učiněn až poté, co došlo k odnětí přídělu přídělcům J. a A. Š. K tomu došlo rozhodnutím zástupce komise K. N. v K. V. a O. N. v P. č.j. 314 ze dne 30.4.1948." Tato skutečnost nemůže mít vliv na právní závěr učiněný soudem o tom, že žalobkyně je oprávněnou osobou k uplatnění nároku na vydání věci u pozemkového úřadu. Pokud totiž k přídělu usedlosti došlo až poté, kdy bylo vydáno citované rozhodnutí z 30.4.1948, (tedy vycházejícího z existence přídělu právním předchůdcům žalobkyně), tj.rozhodnutím ministerstva zemědělství-N. p. f. z 28.5.1948, bylo by toto následné rozhodnutí novým titulem ke vzniku vlastnictví přídělců, a postavení žalobkyně jako oprávněné osoby by vyplývalo z ustanovení §4a odst. 3 písm.a) zákona o půdě.
Rozsudek odvolacího soudu shledal proto dovolací soud správným a dovolání proto odmítl podle ustanovení §243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v roce 2000, posoudil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., a přiznal jí náhradu těchto nákladů za jeden úkon právní služby vynaložený advokátem a paušální náhradu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů, ve znění platném do 1.1.2001.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková