ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.754.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 754/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně městské části P. proti žalovaným 1. Z. P. a 2. K. P., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 210/2000, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2001, č.j. 21 Co 28/2001 - 22, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 7. 12. 2000, č.j. 12 C 210/2000 - 16, připustil na návrh žalobkyně podle §92 odst. 1 o. s. ř., aby do řízení o žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, podané původně proti žalovanému Z. P., vstoupila „na straně odpůrce jako další účastník\" K. P. (manželka žalovaného).
K odvolání žalovaného Z. P. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 1. 2001, č.j. 21 Co 28/2001 - 22, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když v odvolacím řízení postupoval podle ustanovení občanského soudního řádu „ve znění do 31. 12. 2000\".
Proti usnesení odvolacího soudu, které nabylo právní moci dne 16. 2. 2001, podal první žalovaný dovolání, předané k poštovní přepravě na adresu soudu prvního stupně dne 14. 3. 2001. Vytkl především odvolacímu soudu nesprávné poučení o dovolací lhůtě, přípustnost dovolání opřel o ustanovení §239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jakož i o ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., a s odkazem na §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Podrobně zdůvodnil, v čem tuto nesprávnost spatřuje, když zejména zdůraznil, že druhá žalovaná nemůže být účastnicí (tohoto) řízení, neboť hmotněprávní úkon - výpověď z nájmu bytu - se týká toliko žalobkyně a dovolatele. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení obvodního soudu, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) musel řešit otázku, zda o žalobcově dovolání proti usnesení odvolacího soudu má rozhodnout podle procesních norem, které občanský soudní řád obsahoval předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.\" (tato účinnost nastala dne 1. 1. 2001), anebo podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění po 1. 1. 2001 (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.). Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) vydal své rozhodnutí dne 7. 12. 2000, a že proto nemohl aplikovat jiná procesní ustanovení než ta, která byla součástí občanského soudního řádu do 31. 12. 2000. Městský soud v Praze sice o odvolání prvního žalovaného proti prvostupňovému usnesení rozhodl dne 29. 1. 2001, musel se ale řídit přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb., podle nichž se odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (viz část dvanáctá, hlava první, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.) - to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. dále platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „občanský soudní řád\" nebo „o. s. ř.\"). Rozhodnutí odvolacího soudu, které chtěl první žalovaný učinit předmětem dovolacího přezkumu, bylo sice vydáno po 1. 1. 2001, avšak po řízení provedeném „podle dosavadních právních předpisů\" ve výše vyloženém smyslu, tedy po řízení, v němž odvolací soud musel aplikovat občanský soudní řád ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. Z tohoto důvodu nelze v dovolacím řízení postupovat podle novelizovaného znění občanského soudního řádu, jak se mylně domnívá dovolatel, ale je nutno - neboť to zákon č. 30/2000 Sb. v citovaném přechodném ustanovení v části dvanácté, hlavě první, bodu 17. výslovně ukládá - aplikovat „dosavadní právní předpisy\". Lhůta k podání dovolání tak činí jeden měsíc od právní moci odvolacího rozhodnutí (§240 odst. 1 věta prvá o. s. ř.), přípustnost dovolání je upravena v ustanoveních §236 až §239 o. s. ř. a dovolací důvody jsou vymezeny v §241 odst. 3 písm. a/ až d/ o. s. ř.
V souzené věci dovolání podala ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci odvolacího rozhodnutí - tedy včas - osoba k tomu oprávněná (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), dovolání má formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. a podle jeho obsahu se v něm uplatňuje způsobilý dovolací důvod uvedený v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolatel v souvislosti s uplatněním tohoto dovolacího důvodu mylně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění, jehož citovaný zákon nabyl dnem 1. 1. 2001).
Dovolací soud se především zabýval přípustností dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Má-li rozhodnutí odvolacího soudu formu usnesení, přichází v úvahu - v obecné poloze - přípustnost dovolání proti němu podle §237 odst. 1, §239 a §238a o. s. ř.
Vady řízení, které jsou taxativně vyjmenovány v §237 odst. 1 o. s. ř., jejichž existence činí přípustným a zároveň důvodným dovolání proti každému rozhodnutí (tedy i proti usnesení) odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.), a k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolatel nenamítá a z obsahu spisu se nepodávají.
Aplikace §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. v souzené věci nepřichází v úvahu nejen proto, že odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího usnesení přípustnost dovolání nevyslovil, a že dovolatel vůbec nevznesl procesní návrh, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vyslovena byla, ale již proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným usnesením Městského soudu v Praze, není usnesením, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §238a o. s. ř., který ve svém odstavci 1 uvádí taxativní výčet druhů usnesení odvolacího soudu, proti nimž je dovolání přípustné přesto, že nejde o usnesení, vztahující se k prvostupňovému rozhodnutí ve věci samé. Usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně vydané podle §92 odst. 1 o. s. ř., se však v tomto taxativním výčtu nenachází (§238a odst. 1 o. s. ř. neobsahoval ustanovení, jež by odpovídalo dikci §239 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu ve znění po 1. 1. 2001).
Nejvyšší soud tak uzavřel, že přípustnost dovolání prvního žalovaného nemá oporu v žádném z ustanovení občanského soudního řádu v tom znění, podle kterého - v souladu s přechodnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb. - musel v dovolacím řízení postupovat; proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. toto dovolání odmítl, aniž mohl zkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. května 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.
předsedkyně senátu