ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.81.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 81/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mikláše a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně D. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ M. M. a 2/ B. M., zastoupených advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 6 C 613/99, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. dubna 2000, č. j. 35 Co 43/2000-38, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci ze dne 26. dubna 2000, č. j. 35 Co 43/2000-38, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. září 1999, č. j. 6 C 613/99-17, ve výroku označeném jako I., týkajícím se přivolení k výpovědi z nájmu bytu v domě čp. 23 v K. s tím, že nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní doby, která počíná běžet prvním dnem v měsíci následujícím po právní moci rozsudku, a v části výroku II., týkající se povinnosti žalovaných byt vyklidit, se odmítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 26. dubna 2000, č.j. 35 Co 43/2000-38, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. září 1999, č. j. 6 C 613/99-17, v části výroku II. tak, že vyklizovací povinnost žalovaných byla stanovena do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v České Lípě jako soud I. stupně rozsudkem ze dne 14. září 1999, č. j. 6 C 613/99-17, výrokem označeným jako I. přivolil „k výpovědi z nájmu bytu dané žalobkyní oběma žalovaným pro byt v domě čp. 23 v K., pošta D., a to z důvodů uvedených v §711 odst. 1 písm. a/ a d/ občanského zákona\" s tím, že „nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní doby, která počíná běžet první den v měsíci následujícím po právní moci tohoto rozsudku\". Výrokem označeným jako II. uložil žalovaným povinnost „vyklidit byt do 15ti dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu\", a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26.4.2000, č.j. 35 Co 43/2000-38, změnil rozsudek soudu I. stupně „potud, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit do 15ti dnů od zajištění náhradního ubytování\", jinak jej potvrdil (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem I. stupně pokud jde o existenci výpovědních důvodů podle §711 odst. 1 písm. a/ a d/ obč. zák. Na rozdíl od soudu I. stupně však v okolnosti, že žalovaní umožnili žalobkyni užívat místnosti v přízemí předmětného domu, k nimž nikdy neměli žádné právo, a že jí také umožnili užívat věci, které jsou jejich vlastnictvím, neshledal důvody zvláštního zřetele hodné. Přestože – s poukazem na ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. – na straně žalovaných tyto důvody pro přiznání jiné bytové náhrady než přístřeší neshledal, přistoupil k výše zmíněné částečné změně prvostupňového rozsudku vzhledem k procesnímu stanovisku žalobkyně, která souhlasila s tím, aby žalovaným bylo přiznáno náhradní ubytování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání (nesprávně se v něm označují jako žalobci) s tím, že ho napadají v celém rozsahu. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že ho podávají z důvodu uvedeného v §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. Namítají předně, že skutková zjištění, která odvolací soud učinil, odůvodňují závěr, že výkon práva žalobkyně dát žalovaným výpověď z nájmu bytu z důvodu §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., není v tomto případě v souladu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Napadají také právní závěr odvolacího soudu o naplněnosti tohoto výpovědního důvodu, když s ohledem na poměry žalovaných a důvod neplacení nájemného nejde o hrubé porušení povinnosti nájemce. Za nesprávné považují také rozhodnutí odvolacího soudu o bytové náhradě, když dle jejich názoru zde jsou důvody zvláštního zřetele hodné. Byť to v dovolání výslovně neuvádějí, domáhají se žalobci bytové náhrady ve formě náhradního bytu. Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 – dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1, 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Nejde-li o případ vad uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. (a ty v dané věci namítány nebyly a jejich existence se ani z obsahu spisu nepodává), posuzuje se přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §238 a §239 o. s. ř.
Protože odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku napadeného rozsudku nevyslovil a žalovaní ani návrh na vyslovení přípustnosti dovolání neučinili, nepřichází přípustnost dovolání podle §239 o. s. ř. v úvahu.
Podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve věci samé.
Podle §238 odst. 1 písm. b/ o. s. .ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým soud I. stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. V dané věci však potvrzenému rozsudku soudu I. stupně žádný dřívější rozsudek nepředcházel.
Při řešení otázky přípustnosti dovolání nelze opomenout, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoliv rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný časový úsek (do „patnácti\" dnů od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů\" od zajištění náhradního ubytování apod.), po jehož uplynutí jsou žalovaní povinni byt ve smyslu §160 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyklidit (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.8.1992, sp.zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3-4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto je nutno otázku přípustnosti dovolání řešit zvlášť ve vztahu k potvrzujícímu výroku a zvlášť ohledně výroku měnícího, byť jde o výroky, jejichž sepětí je vymezeno ustanovením §242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, ,proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Pro úvahu, zda jde o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící je rozhodující to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud I. stupně. Napadený rozsudek je ohledně výroků o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o povinnosti k vyklizení bytu rozsudkem potvrzujícím, jak to vyplývá také z bodu I. výrokové části (viz „jinak se potvrzuje\"). Protože ani přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku nepřichází v úvahu, bylo v tomto směru dovolání pro nepřípustnost odmítnuto (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání je tedy podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné toliko proti výroku, kterým odvolací soud rozhodl, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit do 15ti dnů od zajištění náhradního ubytování, a změnil tak rozsudek soudu I. stupně ve výroku, jímž byla vyklizovací povinnost žalovaných vázána na zajištění náhradního bytu. Napadený rozsudek byl proto podle §242 odst. 1, 3 o. s. ř. přezkoumán v tomto výroku, přičemž byl dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem i jeho obsahovou konkretizací.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je tomu tak tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k charakteru právního posouzení otázky bytové náhrady odvolacím soudem a se zřetelem k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu půjde v dovolacím řízení o posouzení otázky, zda je správný právní názor odvolacího soudu, že důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. nejsou dány okolností, že žalovaní umožnili žalobkyni užívat místnosti v přízemí (k nimž neměli nikdy žádné právo) a věci, které jsou v jejich vlastnictví (zařízení bytu).
Podle §712 odst. 5 věty první a druhé obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/, d/ g/ a h/, stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt. Při rozhodování o posléze uvedených formách bytové náhrady je hypotéza právní normy relativně neurčitá a je tedy na soudu, aby v každém jednotlivém případě z předem neomezeného okruhu okolností podle své úvahy vymezil ty, které jsou pro rozhodnutí podstatné. Povinnost tvrdit okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci důvodů zvláštního zřetele hodných a nabídnout k nim důkazy, přitom tíží ve sporu toho, kdo se přiznání bytové náhrady domáhá. Nebude-li jeho tvrzení prokázáno a nevyjdou-li ani skutečnosti rozhodné pro poskytnutí dané bytové náhrady v řízení najevo, stíhají jej nepříznivé procesní důsledky s tím spojené. V dané věci soudy obou stupňů vycházely při posuzování existence důvodů zvláštního zřetele hodných ze stejných (výše uvedených) skutkových zjištění. Žádné jiné významné skutečnosti z tohoto hlediska prokázány a ani tvrzeny nebyly. Také v dovolání se žalovaní omezili pouze na tvrzení, že „takovéto důvody zde jsou\". Dovodil-li proto odvolací soud, že zjištěné okolnosti nezakládají existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, považuje jeho rozhodnutí dovolací soud za správné. Tomu pak odpovídá závěr, že rozsudek odvolacího soudu, který na tomto právním posouzení spočívá, je rovněž správný a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. není dán. Nejvyšší soud proto dovolání v části, v níž bylo shledáno přípustným, zamítl podle §243b odst. 1 o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř. za situace, kdy žalovaní zčásti nebyli v dovolacím řízení úspěšní a současně nesou procesní zavinění na tom, že zčásti muselo být jejich dovolání odmítnuto, a procesně úspěšné žalobkyni by byli proto povinni hradit náklady dovolacího řízení; žalobkyni ale žádné takovéto náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. října 2001
JUDr. Michal M i k l á š , v.r.
předseda senátu