ECLI:CZ:NS:2001:26.CDO.828.2001.1
sp. zn. 26 Cdo 828/2001
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. S., proti žalovanému J. D., o určení přechodu nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 133/99, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2000, č.j. 11 Co 355/2000 - 37, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 zastavil usnesením ze dne 10. 4. 2000, č.j. 11 C 133/99 - 22, řízení o žalobě, jejímž prostřednictvím se žalobce proti žalovanému domáhal určení, že na něho přešel nájem bytu o velikosti 1 + 1 s příslušenstvím, II. kategorie na levé straně chodby v 1. nadzemním podlaží v domě č.p. 851, katastrální území N. (dále jen „předmětný byt\" nebo „byt\"). Soud prvního stupně zároveň rozhodl o vrácení poloviny soudního poplatku žalobci a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Důvodem, pro který bylo řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno, byl právní závěr obvodního soudu, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159 odst. 3 o. s. ř.), tvořená (zamítavým) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 20 C 327/94 ze dne 12. 3. 1997, který nabyl právní moci dne 17. 6. 1998.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 8. 2000, č.j. 11 Co 355/2000 - 37, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o zastavení řízení a o vrácení soudního poplatku, změnil je v nákladovém výroku tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud - shodně se soudem prvního stupně - shledal, že projednání žaloby v souzené věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159 odst. 3 o. s. ř., a podrobně zdůvodnil, z čeho vyvozuje svůj závěr o tom, že o právním vztahu žalobce k předmětnému bytu bylo již pravomocně rozhodnuto mezi týmiž účastníky za situace, kdy oba nároky žalobcem uplatněné (současný i předchozí) plynou ze stejného skutkového stavu, který již byl posuzován v předchozím řízení (tj. v řízení pod sp. zn. 20 C 327/94 Obvodního soudu pro Prahu 4).
Žalobce - zastoupený advokátem - podal proti usnesení odvolacího soudu (napadené rozhodnutí nesprávně označil jako „rozsudek\"), které nabylo právní moci dne 18. 9. 2000, dovolání, v jehož bodu II. uvedl, že „v téže věci již bylo dříve pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 čj. 20 C 327/94 ze dne 12. 3. 1997, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze čj. 51 Co 389/97\", a že je tedy dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. Současně v dovolání vyjádřil nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté (§159 odst. 3 o. s. ř.) a zdůvodnil proč zastává názor, že v souzené věci (sp. zn. 11 C 133/99 Obvodního soudu pro Prahu 4) nešlo o „tentýž návrh nebo stav, o kterém bylo rozhodnuto\" pod sp. zn. 20 C 327/94 Obvodního soudu pro Prahu 4. Zabýval se rovněž naléhavým právním zájmem na určení, zda tu právní vztah je, či není, a v této souvislosti poukázal na nejednotnou judikaturu Městského soudu v Praze. Vycházeje z argumentů uplatněných v dovolání žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 4.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má formu usnesení, je obecně upravena v ustanoveních §238a o. s. ř., §239 o. s. ř. a také v §237 odst. 1 o. s. ř.
Podle §238a odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech,v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Jak je zřejmé, taxativní výčet obsažený v citovaném ustanovení nezahrnuje případ, kdy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. se týká pouze a výslovně případů, kdy důvodem zastavení soudního řízení byl právní závěr o nedostatku pravomoci soudu - nikoli tedy nedostatek jiné podmínky, za níž lze jednat a rozhodnout ve věci); dovolání žalobce proto nelze co do přípustnosti opřít o §238a odst. 1 o. s. ř.
Ustanovení §239 o. s. ř. nemůže být v souzené věci aplikováno nikoli (pouze) proto, že odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího usnesení přípustnost dovolání nevyslovil (§239 odst. 1 o. s. ř.), a návrh na připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku nebyl žalobcem učiněn (§239 odst. 2 o. s. ř.), ale v prvé řadě proto, že usnesení obvodního soudu, potvrzené napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, nebylo usnesením ve věci samé.
Za tohoto procesního stavu by bylo žalobcovo dovolání přípustné jen pokud by zde byly vady taxativně vyjmenované v §237 odst. 1 písm. a/ až g/ o. s. ř. (některá z těchto vad), které svou závažností působí zmatečnost rozhodnutí, a k jejichž existenci dovolací soud přihlédne i tehdy, nejsou-li dovoláním uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými pod písmeny a/ až c/, ani vadami vyjmenovanými pod písmeny e/ až g/ označeného procesního ustanovení a dovolatel ostatně existenci těchto zmatečnostních vad ani nenamítá. Zbývá tak posoudit, zda je opodstatněno dovolatelovo tvrzení, že je zde vada podřaditelná ustanovení §237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedeným v §237 odst. 2 o. s. ř., které však v souzené věci nepřicházejí v úvahu), jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení. Zmatečnost, s níž je přípustnost dovolání spjata, spočívá v tom, že soud - i když tomu bránilo dřívější pravomocné rozhodnutí (§159 odst. 3, §211 o. s. ř.) nebo již dříve zahájené řízení v téže věci (§83, §211 o. s. ř.) - věc projednal a meritorně o ní rozhodl, ačkoli měl k uvedenému nedostatku podmínek přihlédnout (srov. §103, §211 o. s. ř.) a řízení zastavit (§104 odst. 1 věta první, §221 odst. 1 písm. b/, odst. 2 o. s. ř.). Je zřejmé, že touto vadou napadené rozhodnutí netrpí, neboť rozhodnutím obvodního soudu, které odvolací soud potvrdil, nebylo o žalobě rozhodnuto meritorně, ale naopak: soud prvního stupně, vycházející z právního názoru, že nejsou splněny podmínky, za nichž lze jednat ve věci, řízení o žalobě zastavil. Navíc nelze nezmínit, že žalobce, který dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (tedy z tvrzené existence neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, spočívajícího v překážce věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení §159 odst. 3 o. s. ř.), si sám protiřečí. Jak v odvolání proti usnesení obvodního soudu pro Prahu 4, jímž bylo řízení právě pro tuto překážku zastaveno, tak v dovolání proti potvrzujícímu usnesení Městského soudu v Praze, totiž se závěry soudů obou stupňů polemizuje, a to s odůvodněním, že původní řízení (vedené pod sp. zn. 20 C 327/94 Obvodního soudu pro Prahu 4) není totožné s řízením současným (vedeným pod sp. zn. 11 C 133/99 téhož obvodního soudu)), a to vzhledem k odlišnosti předmětu obou těchto řízení.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá závěr, že není opodstatněn ani žalobcem tvrzený důvod přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř..
Nejvyšší soud tak uzavřel, že přípustnost žalobcova dovolání nemá oporu v žádném z ustanovení občanského soudního řádu, která přicházejí v úvahu, a proto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. toto dovolání odmítl, aniž mohl zkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska dovolacího důvodu podřazeného §241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty prvé o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevzešly prokazatelné výlohy dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu